Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3715/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po změně žaloby (zpětvzetí v částce 536,- Kč) domáhal, aby soud žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 102.921,- Kč. Svůj nárok odůvodnil tím, že žalovaný neuhradil dluh z nájemní smlouvy, kterou uzavřel se společností P., a. s. (předchozím vlastníkem nemovitosti, do jejíhož postavení žalobce vstoupil na základě § 680 odst. 2 obč. zák.), a dále z nové nájemní smlouvy, kterou žalobce a žalovaný uzavřeli 31. 1. 2001 s účinností od 1. 1. 2001.

Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem z 22. 9. 2004, č. j. -88. Vyšel ze skutkových zjištění: – že 1. 12. 1992 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost P., a. s.; – že uvedená společnost jako jediný zakladatel založila dne 11. 1. 2000 společnost P. – R., s. r. o. (žalobce); že společnost P., a. s. vložila do základního jmění žalobce předmětnou nemovitost, v níž se nachází nebytové prostory pronajaté žalovanému; – že 9. 10. 1996 uzavřela společnost P., a. s. nájemní smlouvu se žalovaným; – že dne 3. 11. 1998 se společnost P., a. s. zavázala uhradit (uznala) žalovanému dluh ve výši 226.894,75 Kč; – že dne 31. 1. 2001 uzavřel žalobce se žalovaným novou nájemní smlouvu k týmž prostorám s účinností od 1. 1. 2001; – že dne 19. 6. 2001 uznal žalovaný svůj dluh vůči žalobci ve výši 166.721,- Kč; – a že žalobce (po platbách žalovaného z 22. 6. 2001 a 31. 8. 2001 a dále ve smyslu zpětvzetí žaloby v částce 536,- Kč) prokázal existenci pohledávky proti žalovanému ve výši 102.921,- Kč a žalovaný naopak neprokázal splnění svého dluhu, ani jeho zánik jiným způsobem.

Rozsudkem z 25. 10. 2005, č. j. -117, Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K námitce žalovaného, že „organický předchůdce žalobce a současně jeho jediný zakladatel a vkladatel dluží žalovanému částku 226.894,75 Kč“ a že „[i] kdyby soud vyšel z uznání dluhu … ve výši 103.457,- Kč pak by [žalovanému] měl žalobce vrátit 123.437, 75 Kč“, odvolací soud uvedl: Žalovaný nikdy nepodal vzájemnou žalobu a ani nemůže s úspěchem uplatnit kompenzační námitku, neboť pohledávka žalovaného proti společnosti P., a. s. je bez významu; žalobce není univerzálním právním nástupcem uvedené společnosti, nýbrž jen vstoupil do jejích práv a povinností jako vlastníka domu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání v plném rozsahu a vytkl rozhodnutím soudů nižšího stupně procesní vady ( ) , nesprávnost právního posouzení věci ( ), jakož i nedostatek opory skutkových zjištění v provedeném dokazování podle obsahu spisu ( ). Žalovaný obsáhle vylíčil pozadí sporu a uvedl, že vzhledem k existenci pohledávky vůči společnosti „P. P., a. s.“ odmítl nadále žalobci jako jeho právnímu nástupci hradit nájemné. Brojil proti názoru soudů nižšího stupně, že ačkoli měl žalobci uhradit nájem i za období před 1. 1. 2001, nemohl proti němu uplatnit své pohledávky za společností P., a. s. V uvedených souvislostech žalovaný vznesl i námitku dobrých mravů. Dále žalovaný uvedl, že v r. 2000 uhradil žalobci na základě lsti částku 130.723,- Kč před vznikem nájemního vztahu a že navíc v druhé polovině roku 2000 a do června roku 2001 hradil faktury za tytéž služby také společnosti „P., a. s.“, přičemž tuto skutečnost soud prvního stupně odmítl zaprotokolovat. V těchto souvislostech dovodil, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy a tím došlo k nesprávnému právnímu závěru, který odvolací soud potvrdil. Konečně poukázal na dohodu o zápočtu pohledávek z 25. 9. 1998 a jako dovolací důvod rovněž uplatnil „skutečnost, že oba soudy postupovaly pouze podle návrhů žalobce a návrhy žalovaného zamítly“. V rámci dovolání také navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňující formální obsahové znaky předepsané Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v , tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení upravuje mechanismus filtrace nápadu, v jehož rámci se dovolací soud nejprve zabývá nikoli věcnou správností napadeného rozhodnutí, nýbrž tím, zda dovolatel ve svém dovolání vymezil otázku zásadního právního významu, na níž spočívá napadené rozhodnutí. Právní otázka má zásadní právní význam podle ustanovení zejména tehdy, nebyla-li dovolacím soudem dosud vyřešena, byla-li soudy rozhodována rozdílně (přičemž v obou uvedených případech musí její řešení nést potenciál ovlivnit rozhodování soudů do budoucna) nebo byla-li vyřešena v rozporu s hmotným právem, tedy buď v rozporu se stávající judikaturou, anebo i v souladu s ní pokud dovolací soud dospěje k závěru o odlišném posouzení již vyřešené právní otázky.

Dovolání není přípustné.

I. Dovolací soud předesílá, že pro závěr o přípustnosti dovolání jsou bez významu námitky žalovaného směřující proti skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně. Takové námitky, ať už se týkají vad řízení ( ) nebo nedostatku opory skutkových zjištění ve spisu ( ), totiž přípustnost dovolání podle založit nemohou, jak plyne z textu zákona ( ) a ustálené judikatury dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu z 3. 2. 2007, sp. zn. ; z 30. 3. 2006, sp. zn. ; nebo z 30. 9. 2004, sp. zn. , uveřejněný v: Právní rozhledy 12/2005, str. 457.). Na tom nic nemění ani názor žalovaného, že nesprávné hodnocení důkazů implikuje nesprávnost právního posouzení, když pro opačný závěr vedle svědčí i úvaha, že nelze odejmout účinky zákonným ustanovením, která výslovně oddělují kategorie nesprávného právního posouzení, procesních vad a nedostatku opory skutkových zjištění (, a ) a spojují s těmito kategoriemi odlišné důsledky stran přípustnosti dovolání.

Dovolací soud navíc neshledal v postupu soudů nižšího stupně zásah do základních práv o svobod, který by vedl k přípustnosti dovolání s ohledem na nálezy Ústavního soudu z 10. 5. 2005, sp. zn. , uveřejněný v Sb. n. a u., sv. 37, č. 100; a z 11. 9. 2007, sp. zn. , a povinnost obecných soudů chránit základní práva a svobody (y). V této souvislosti dovolací soud dodává, že se neztotožnil s  námitkou nedostatku protokolace před soudem prvního stupně, kterou žalovaný opomněl uplatnit v řízení před odvolacím soudem (a mimo to nepodložil jediným důkazem). Ústavní dimenzi nemá ani námitka, že žalovaný platil některé faktury dvakrát, resp. že je již zaplatil společnosti P., a. s. Uvedená skutečnost ostatně ze spisu nevyplývá a navíc faktury, které žalobce zaplatil společnosti P., a. s., se týkaly období před prosincem 2000, tedy období, na které se podaná žaloba nevztahuje. Dovolací soud vzal rovněž v úvahu dohodu o započtení pohledávek mezi žalovaným a společností P., a. s. z 25. 9. 1998 a zjistil, že oproti pohledávce žalovaného byl započítán nájem za r. 1998, a tedy že uvedená dohoda neměla jakýkoli dopad na povinnost žalovaného hradit nájem za konec roku 2000 a rok 2001. Konečně námitka, že „oba soudy postupovaly pouze podle návrhů žalobce a návrhy žalovaného zamítly“ nesvědčí o nerovném postavení účastníků (y, y, Úmluvy) za situace, kdy se žalobcovy návrhy, narozdíl od návrhů žalovaného, nacházely v souladu s právem a soudy nižšího stupně svůj postup náležitě odůvodnily.

II. Přípustnost nemohla založit ani dovolací námitka, že by žalobce (společnost P. – R., s. r. o.) měly tížit dluhy společnosti P., a. s. (resp., jak někdy žalovaný uvádí, společnosti P. P., a. s.) jako předchozího vlastníka předmětné nemovitosti. V uvedené souvislosti dovolací soud v souladu se svou ustálenou judikaturou poukazuje na to, že žalobce nebyl univerzálním právním nástupcem (jako je tomu např. při fúzi), nýbrž že na žalobce spolu s vlastnictvím domu přešla v souladu s § 680 odst. 2 obč. zák. „práv[a] a povinnost[i] typick[é] pro nájemní vztah, tedy [ty], jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. § 663 obč. zák.)“ (rozsudek NS z 23. 7. 2002, sp. zn. ), přičemž se „vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje“ (rozsudek NS z 21. 3. 2007, sp. zn. ). Jinými slovy, „[n]abyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu)“ (rozsudek NS z 31. 10. 2006, sp. zn. ). Dovolací soud poznamenává, že citovaná rozhodnutí jsou i v souladu s potřebou vykládat § 680 odst. 2 obč. zák. restriktivně, neboť toto ustanovení nese potenciál nepřiměřeného zásahu do práv pozdějšího vlastníka v dobré víře a současně i nadměrného zvyšování nejistoty v právním styku.

Konečně se dovolací soud zabýval námitkou týkající se dobrých mravů, která souvisí s tím, že žalobkyně jako dceřinná společnost společnosti P., a. s. nabyla od ní předmětnou nemovitost a sdílela s ní i určité vedoucí osoby. (Dovolací soud poznamenává, že žalobkyně měla a má jen jednoho jednatele.) Ze žalobcova tvrzení nijak neplyne rozpornost postupu žalobkyně s dobrými mravy a ani možnost aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud poukazuje na to, že mateřská společnost a žalobkyně tvořily oddělené právnické osoby, že k prolomení majetkové samostatnosti není jakýkoli důvod a že žalovaný mohl i nadále vymáhat své pohledávky proti společnosti P., a. s. (ostatně existující po sloučení s další společností dodnes) a případně se uspokojit z jejího podílu v žalobkyni (společnosti P. – R., s. r. o.). Je tedy nesprávné žalobcovo tvrzení, že „nemohl uplatnit doposud neuhrazenou částku 226.894,75 Kč jinak, než … jednostranným zápočtem…“.

Vzhledem k uvedenému žalovaný nevymezil otázku zásadního právního významu, na níž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a proto bylo dovolání podle a odmítnuto.

O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle dovolací soud nerozhodoval vzhledem ke krátké době, v níž rozhodl o dovolání samém.

Výrok o náhradě nákladů je dán tím, že žalobci, přes jeho úspěch ve věci, nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 1. listopadu 2007

JUDr. Iva  B r o ž o v á , v. r.

předsedkyně senátu