Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1940/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2006, č. j. -168, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. -151 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 24. června 2002, č. j. -62, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 26. února 2003, č. j. -76, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) „byt č., I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 1. poschodí domu č. p. v P. , Ul. B. “ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

V posuzovaném případě řešil soud prvního stupně otázku, zda se žalovaná stala nájemkyní předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu podle věty druhé ve spojení s ustanovením , , ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Při posuzování předpokladu žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti, tj. jednoho ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle věty druhé ve spojení s ustanovením obč. zák., vyšel ze skutkových zjištění, že předmětný byt byl podle dřívějších předpisů přidělen a odevzdán do užívání  L. B. jako byt služební, že  B. se do bytu nastěhoval v roce 1982 s manželkou N. B. (matkou žalované), synem P. B. a dcerou manželky (žalovanou), že manželství  B. a N. B. bylo ke dni 16. listopadu 1984 pravomocně rozvedeno, že k 1. lednu 1992 se předmětný byt stal bytem obecním, že od roku 1993, kdy se N. B. se synem P. odstěhovala, nadále v bytě bydleli  B. a žalovaná, že žalovaná pro nevlastního otce B. vařila, prala, žehlila, společně nakupovali a společně se podíleli na platbách souvisejících s užíváním bytu, že  B. předmětný byt opustil v roce 1999 a že dne 5. května 1999 uzavřel s žalobkyní dohodu o ukončení nájmu bytu. Za nevěrohodnou – z důvodů uvedených v tomto rozsudku – pokládal soud prvního stupně svědeckou výpověď  L. B., který mimo jiné uvedl, že s žalovanou nikdy nebydlel a společnou domácnost s ní nevedl, neboť již od roku 1984 bydlel u svých rodičů či u přítelkyň a naposledy v Ú.n. L., kde bydlí dosud. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se stala nájemkyní předmětného bytu na základě přechodu nájmu (podle věty druhé ve spojení s ustanovením obč. zák.), neboť vedle předpokladu neexistence vlastního bytu splnila i předpoklad žití s nájemcem ( L.B.) ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 2006, č. j. -168, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

V odůvodnění citovaného rozsudku odvolací soud konstatoval, že „soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé důkazní řízení, avšak provedené důkazy hodnotil nesprávně, což mělo za následek i nesprávné právní hodnocení“. Za „nelogický a absurdní“ pokládal názor, že „výpověď svědka L. B. – nájemce předmětného bytu – je nevěrohodná, zatímco ostatní svědecké výpovědi jsou věrohodné“. V této souvislosti uvedl, že „nájemce bytu je nepochybně nejbližší osobou, která může podat zcela spolehlivé informace o vedení společné domácnosti s další osobou a o délce její existence“. Poukázal na údaje uváděné svědkem  B. a na další tam specifikované důkazy provedené soudem prvního stupně a vzal za zjištěno, že „I.. B. se žalovanou v předmětném bytě po rozvodu s její matkou nikdy nebydlel“. Na tomto skutkovém základě pak dovodil, že právo nájmu bytu na žalovanou nepřešlo a že žalovaná bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu; proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů. V dovolání uplatnila dovolací důvod podle Uvedla, že na rozdíl od soudu prvního stupně pokládal odvolací soud za věrohodnou svědeckou výpověď  B., jinak hodnotil i další v dovolání specifikované svědecké důkazy a za nesprávné považoval skutkové zjištění, že do roku 1999  B. předmětný byt neopustil; přitom však odvolací soud „svědky nevyslechl, nevyslechl ani  B., takže nemohl si udělat objektivní náhled na celou věc. Soud prvního stupně všechny důkazy prováděl, vyslýchal svědky, viděl jejich chování a vystupování před soudem a podle toho si mohl udělat i náhled na otázku jejich věrohodnosti či nevěrohodnosti“. Dále uvedla, že – z důvodů v dovolání specifikovaných – nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů ze strany odvolacího soudu. Je přesvědčena, že řádně prokázala, že žila s. B. ve společné domácnosti od roku 1993 a splnila zákonné předpoklady pro přechod nájmu bytu podle věty druhé a ob.č zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco vady podle , a b/ a nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly, dospěl dovolací soud k závěru, že řízení je postiženo vadou ve smyslu , tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy, tj. musí postupovat v souladu s a a dokazování provést (důkazy opakovat či doplnit) způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví a násl. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).

Pro úplnost zbývá dodat, že jiná je situace u důkazu u, který se podle provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah y se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz u znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení , který je ve spojení s ustanovením použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž , Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 634).

V projednávané věci šlo o přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., podle nichž jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Soud prvního stupně vyšel při posuzování naplněnosti předpokladu žití žalované s nájemcem bytu (B.) ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti mimo jiných rovněž ze skutkových zjištění, že od roku 1993, kdy se N. B. se synem P. odstěhovala, nadále v bytě bydleli  B. a žalovaná, že žalovaná pro nevlastního otce B. vařila, prala, žehlila, společně nakupovali a společně se podíleli na platbách souvisejících s užíváním bytu a že  B. předmětný byt opustil až v roce 1999. Naproti tomu odvolací soud se při posuzování naplněnosti tohoto předpokladu od uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlil (nevyšel z nich); vzal totiž za zjištěno, že „. B.  se žalovanou v předmětném bytě po rozvodu s její matkou (k němuž došlo v roce 1984) nikdy nebydlel“. Přitom v odvolacím řízení neprovedl (neopakoval a ani nedoplnil) dokazování v takovém rozsahu, aby mohl postupem podle , , a 2 zmíněná skutková zjištění zvrátit a vyjít z jiného skutkového stavu věci. Lze uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (   ).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej – aniž se, zejména z důvodů předčasnosti, zabýval dalšími námitkami dovolatelky – zrušil ( část věty za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. října 2007

¨

JUDr. Miroslav  F e r á k , v. r.

předseda senátu