Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3004/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 25.9.1997 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou po F. Š., zemřelém, (dále též jen „zůstavitel“), a že žalovaný není dědicem zůstavitele podle závěti pořízené tímto zůstavitelem dne 9.9.1996. Uvedla, že podání žaloby jí bylo uloženo v řízení o dědictví po zůstaviteli vedeném Městským soudem v Brně pod sp.zn. ; že důvody pro její vydědění uvedené zůstavitelem vě o vydědění ze dne 26.3.1996 nebyly dány; že závěť zůstavitele ze dne 9.9.1996 je neplatná, neboť zůstavitel v době jejího pořízení „nebyl schopen posoudit vážnost takového úkonu a z okolností bezprostředně předcházejících pořízení závěti lze důvodně dovozovat, že pořízení závěti bylo vynuceno“.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.3.2002, č.j. -205, (vycházeje z tehdejšího znění žaloby) rozhodl, že závěť zůstavitele ze dne 9.9.1996 je neplatná a řízení „o návrhu na určení o důvodech pro vydědění žalobkyně zůstavitelem uvedených v notářském zápisu o vydědění ze dne 26.3.1996“ přerušil. Při posouzení závěti ze dne 9.9.1996 vycházel ze závěru, že zůstavitel při jejím pořízení „neměl oční pomůcku – brýle a bez těchto nemohl číst strojové písmo, jímž byla závěť napsána“; že „závěť tak nesplňuje platnou formu závěti podle § 476c obč.zák. pro pořizovatele závěti, kteří nemohou číst nebo psát“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.2.2004, č.j. -228, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že, „jestliže soud prvního stupně neuvážil, zda podaná žaloba naplňuje předpoklady ustanovení a částečným rozsudkem rozhodl o sporné skutečnosti, se kterou ani nebyla žalobkyně v řízení o dědictví výslovně odkázána na sporné soudní řízení, zatímco řízení o sporné skutečnosti, se kterou žalobkyně na sporné řízení odkázána byla, přerušil, nepostupoval správně“; že „jde o takovou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „v dalším řízení se soud prvního stupně zaměří na posouzení, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závěti ze dne 9.9.1996, popř. posoudí, zda podaná žaloba jako celek není žalobou na určení dědického práva žalobkyně podle ustanovení , o které lze, po vyřešení především platnosti vydědění žalobkyně ze dne 26.3.1996, popř. platnosti závěti ze dne 9.9.1996, jako otázek předběžných, rozhodnout jedním rozhodnutím“.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16.12.2004, č.j. -281, žalobě v části, kterou se žalobkyně domáhala určení že je dědičkou po zůstaviteli, vyhověl a v části, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný není dědicem zůstavitele podle závěti pořízené zůstavitelem dne 9.9.1996, zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně i žalovaný jsou povinni zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státem zálohovaných každý částku 7.135,50 Kč. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel byl způsobilý k právním úkonům v době pořízeníy o vydědění notářským zápisem dne 26.3.1996 i závěti dne 9.9.1996“; že „důvod pro vydědění žalobkyně, uvedený vě o vydědění, že o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem tak, jak potomek projevovat měl, je nepravdivý“; že „vůli zůstavitelem projevenou v závěti ze dne 9.9.1996, je nutno respektovat, neboť zůstavitel pořídil o svém majetku za zákonem stanovených podmínek“.

K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.12.2005, č.j. -307, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „v době pořízení vydědění 29.3.1996 nebyl splněn zákonný požadavek trvalosti neprojevování opravdového zájmu žalobkyně o zůstavitele“; že „závěť ze dne 9.9.1996 má všechny formální náležitosti závěti ve smyslu § 476b obč.zák., pořizovatel nebyl nezpůsobilý k učinění takového úkonu, nebylo zjištěno, že by nejednal svobodně a vážně, a po obsahové stránce jde o úkon určitý a srozumitelný“; že „soud prvního stupně, ohledně obou úkonů zůstavitele, správně zjistil skutkový stav, tento správně posoudil a na základě rozhodnutí o platnostiy o vydědění ze dne 29.3.1996 i závěti ze dne 9.9.1996, jako otázek předběžných, správně rozhodl o účastníky řízení tvrzeném dědickém právu po zůstaviteli“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně i žalovaný dovolání.

Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení Namítá, že „pro akceptování závěti zůstavitele ze dne 9.9.1996 je nezbytně nutné zabývat se náležitostmi projevu vůle zůstavitele tak, jak jsou vymezeny ustanoveními obč.zák.“, a že „na tuto podmínku klade právní důraz především s poukazem na vyjádření svědků závěti, že vybrali vhodný typ ze vzorů závěti, ve spojení s tím, že si svědek C. nepamatoval, jestli v dřívějších výpovědích se zmínil o tom, že nejprve psal závěť tzv. na nečisto rukou“; že „pochybnosti o akceptovatelnosti závěti jsou umocněny tím, že v chorobopisu zůstavitele vystaveného F. n. s poliklinikou U S. A. dne 9.9.1996 je v kolonce nejbližších příbuzných uveden O. B., který nebyl v příbuzenském stavu se zůstavitelem“; že „soudní znalkyně PhDr. M. H. v posudku uvedla, že v případě zůstavitele se jednalo o osobu premorbidně svéráznou s důrazem na rysy a vliv senilních a sklerotických změn a že zůstavitel měl podstatnou měrou sníženou volní a rozumovou složku, v důsledku čehož byl zvýšeně ovlivnitelný, sugestibilní, stával se nerozhodným a měl své nálady“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení Namítá, že „není možno vykládat ustanovení obč.zák. pouze za použití mechanického přepočítání času, po který se potomek se zůstavitelem stýkal či nestýkal“; že „je nezbytné přihlížet hlavně ke skutečnosti, že vztah žalobkyně k zůstaviteli citelně ochladl poté, co zůstavitel sdělil žalobkyni svůj záměr nepřevést na ni nemovitost, se kterou již počítala takřka jako s vlastní“; že „pokud se potomek se svým rodičem přestane stýkat v okamžiku, kdy zjistí, že pomoc rodiči nebude vyvážena značným majetkovým prospěchem, a to navzdory tomu, že rodič je vážně nemocen, lze toto chování zcela jistě vykládat jako projev naprostého nezájmu o osobu zůstavitele“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobkyně i žalovaný dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci – jak se nesprávně domnívá žalovaný - přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.1.1993, sp.zn. , uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když žalobkyně v dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobkyně pro posouzení věci významné. Žalobkyně, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „pro akceptování závěti zůstavitele ze dne 9.9.1996 je nezbytně nutné zabývat se náležitostmi projevu vůle zůstavitele tak, jak jsou vymezeny ustanoveními § 37 obč.zák.“, a že „na tuto podmínku klade právní důraz především s poukazem na vyjádření svědků závěti, že vybrali vhodný typ ze vzorů závěti, ve spojení s tím, že si svědek C. nepamatoval, jestli v dřívějších výpovědích se zmínil o tom, že nejprve psal závěť tzv. na nečisto rukou“; že „pochybnosti o akceptovatelnosti závěti jsou umocněny tím, že v chorobopisu zůstavitele vystaveného F. n. s poliklinikou U S. A. dne 9.9.1996 je v kolonce nejbližších příbuzných uveden O. B., který nebyl v příbuzenském stavu se zůstavitelem“; že „soudní znalkyně PhDr. M. H. v posudku uvedla, že v případě zůstavitele se jednalo o osobu premorbidně svéráznou s důrazem na rysy a vliv senilních a sklerotických změn a že zůstavitel měl podstatnou měrou sníženu volní a rozumovou složku, v důsledku čehož byl zvýšeně ovlivnitelný, sugestibilní, stával se nerozhodným a měl své nálady“). Na těchto skutkových závěrech pak žalobkyně buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že žalobkyně na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Žalovaný v dovolání namítá, že „není možno vykládat ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč.zák. pouze za použití mechanického přepočítání času, po který se potomek se zůstavitelem stýkal či nestýkal“; že „je nezbytné přihlížet hlavně ke skutečnosti, že vztah žalobkyně k zůstaviteli citelně ochladl poté, co zůstavitel sdělil žalobkyni svůj záměr nepřevést na ni nemovitost, se kterou již počítala takřka jako s vlastní“; že „pokud se potomek se svým rodičem přestane stýkat v okamžiku, kdy zjistí, že že pomoc rodiči nebude vyvážena značným majetkovým prospěchem, a to navzdory tomu, že rodič je vážně nemocen, lze toto chování zcela jistě vykládat jako projev naprostého nezájmu o osobu zůstavitele“.

V daném případě odvolací soud při posouzení otázek podstatných pro závěr o tom, zda žalobkyně byla zůstavitelem platně vyděděnau ze dne 26.3.1996 postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2004, sp.zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam.

Na místě je dodat, že námitky žalovaného v celém rozsahu nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale též dovolacího důvodu podle ustanovení nezakládajícího – jak výše vysvětleno - přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně i dovolání žalovaného nejsou přípustná ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto obě tato dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. října 2007

JUDr. Roman  Fiala, v. r.

předseda senátu