Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3060/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - M. v. ,

o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. ,

o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2006, č.j. -117, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2006, č.j. -117, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.j. -56, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2003 pod č.j. -77 potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002, č.j.

-56, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100,000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích

ve smyslu ustanovení (dále jen \"o.z.\"), a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaná vydala cestovní pas s osobními údaji žalobce K. V. (tedy třetí osobě) poté, kdy jmenovaný vyplnil žádost

o vydání cestovního dokladu, spolu s ní předložil dvě své fotografie, náhradní potvrzení o občanském průkazu žalobce a jeho rodný list. Připomněl, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaná při vydání předmětného cestovního dokladu postupovala v rozporu s tehdy platným , o cestovních dokladech. Odvolací soud zdůraznil, že podle uvedeného zákona byl pas vydaný K. V. neplatný již ve chvíli jeho vydání, jestliže v něm uvedené údaje se týkaly  žalobce, avšak na fotografiích byla (odlišná) osoba K. V. Dovodil, že žalovaná tímto způsobem do osobnostních práv žalobce nezasáhla.

Rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2005, č.j. -107, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal na skutečnost, že podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života, zdraví, občanské a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno

od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 o.z.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce jedna zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 o.z.). Dovolací soud se s odvolacím soudem ztotožnil v konstatování, že základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle § 13 o.z. je neoprávněný zásah, způsobilý vyvolat újmu na osobnosti občana, spočívající v porušení či ohrožení práv chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. Důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je pak okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních či cizích nebo veřejných při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. Současně však poukázal na skutečnost, že napadené rozhodnutí nedává zcela spolehlivou odpověď na otázku, zda žalobcem tvrzený zásah do jeho osobnostních práv, jenž je předmětem tohoto řízení, měl či neměl charakter zásahu oprávněného. Dovolací soud dále připomněl, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být dány tyto hmotněprávní předpoklady:

- existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě,

- neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu,

- existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností.

Sankce za nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem jsou vesměs založeny na objektivním principu, t.j. vznikají bez zřetele na zavinění původce neoprávněného zásahu. Zproštění se občanskoprávních sankcí podle § 13 o.z. v důsledku toho, že k zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon, předpokládá že takovýto zásah byla dotčená osoba povinna strpět (právě s ohledem na zmíněné oprávnění, resp. povinnost subjektu zásahu). Musí proto být ověřeno nejen obecné oprávnění k výkonu takovéhoto subjektivního práva nebo povinnosti stanoveného zákonem, ale současně i to, zda

v konkrétním případě je zde příčinná souvislost mezi výkonem těchto práv, resp. povinností a oprávněností zásahu do práva na ochranu osobnosti jimi způsobeného

ve vztahu ke konkrétní dotčené fyzické osobě.

Ač k zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít tím, že žalovaná vystavila a vydala cestovní pas znějící na jeho jméno třetí osobě, odvolací soud se v zásadě omezil pouze na obecné zjištění, že  žádost o vydání pasu vyhověla požadavkům, které byly obsaženy v tehdy platného Pominul tak zabývat se otázkou, zda z hlediska práva žalobce na ochranu jeho osobnosti mohlo být skutečně výkonem práva resp. povinnosti stanovené zákonem, pokud žalovaná vystavila a vydala pas na jméno žalobce třetí osobě, a zda žalobce byl povinen takovýto zásah strpět. Přitom zásadu objektivního principu odpovědnosti za zásah do osobnostních práv fyzické osoby je nutno uplatnit i v případě  nezaviněného vybočení z mezí zákonem stanoveného výkonu práv resp. povinností subjektu, který se dopustil zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, byť jinak při splnění ostatních formálních předpokladů stanovených zákonem pro jejich realizaci.

Vrchní soud v Praze poté ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. března 2006, č.j. -117, kterým i v tomto případě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odůvodnil v zásadě identicky jako svůj předchozí (zrušený) rozsudek. Konstatoval pak též především, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná kromě vydání tohoto neplatného pasu s ním jakkoliv nakládala způsobem, kterým by došlo k porušení či ohrožení osobnostních práv žalobce. Takto ovšem činil s vědomím neplatnosti pasu K. V. Mezi jednáním žalované, spočívajícím ve vydání pasu a nemateriální újmou, která žalobci vznikla, nebo mohla vzniknout, není příčinná souvislost. Chybí proto jeden ze základních předpokladů odpovědnosti žalované podle ustanovení § 13 o.z.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 22. května 2006, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce v pondělí dne

24. července 2006 včasné dovolání. Má zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( - dále jen \"\") a současně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), protože se odvolací soud neřídil vysloveným právním názorem dovolacího soudu. Dovolání je přípustné podle ustanovení Dovolatel je přesvědčen, že již samotná existence dokladu totožnosti, který označuje jinou osobu za totožnou se žalobcem, porušuje osobnost nositele této totožnosti v jeho fyzické a morální integritě. Proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu  byla vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (přičemž též přihlédl k obsahu bodu 2) , jímž byl změněn , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle (dále opět již jen „“)

ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě stanovené , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení a a) a  je přípustné podle ustanovení

, když dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku odpovědnosti žalované za zásah do osobnostních práv žalobce řeší v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek ve výroku ve věci samé

v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno za daného stavu řízení z hlediska výtek obsažených v dovolání žalovaného považovat za správné ( ).

Z ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však ze spisu zjištěny nebyly. Odlišná je však situace u dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení

Protože odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil v zásadě identicky jako svůj předchozí rozsudek, dovolací soud pro stručnost odkazuje na svůj již dříve vyslovený právní názor obsažený ve svém předešlém zrušovacím rozhodnutí (který však odvolací soud důsledně nerespektoval), na němž nemá důvod cokoliv měnit.

Ustanovení o.z. dává fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění. právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14d. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.

V konkrétním případě je nezbytné vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti vyplývajícího z ustanovení d. Je též nutným předpokladem, aby vytýkaný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. K zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.

Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem,

ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.

Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé

z těchto složek osobnosti. Vždy však bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. V tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v , je pak pouze demonstrativní (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

28. února 2007, č.j. ).

Jednou z nejvýznamnějších složek osobnosti každé fyzické osoby od narození až do smrti je její identita morální i fyzická, která ji zcela nezaměnitelně odlišuje

od ostatních fyzických osob. Je pak zřejmé, že v případě žalobce bylo  sporem dotčeným způsobem do tohoto práva objektivně žalovanou (byť zřejmě nezaviněně) zasaženo, když vydala doklad o totožnosti (cestovní pas), v němž byla identita žalobce změněna  nesouladem jeho osobních údajů s připojenou fotografií, která místo jeho podoby zobrazovala třetí osobu. To však soudy obou stupňů pominuly. Aniž by se dovolací soud jakkoliv vyjadřoval k otázce případného podílu samotného žalobce na vzniklé situaci uzavírá, že již z tohoto důvodu dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze (stejně tak jako rozsudek soudu prvního stupně) nelze pokládat za správné ( ). Nejvyšší soud České republiky proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc  soudu prvního stupně  k dalšímu řízení ( ). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá )

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2007

JUDr. Pavel  Pavlík, v. r.

předseda senátu