Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2985/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 23. 5. 2005, čj. -7, okresní soud nařídil exekuci k vymožení jistiny ve výši 65.000,- Kč (vykonatelný titul – rozsudek okresního soudu ze 16. 10. 2001, čj. -41 – sice zněl na zaplacení částky 80.000,- Kč, oprávněný však sám v návrhu na nařízení exekuce z 19. 5. 2005 výslovně uvedl, že povinný dobrovolně dne 20. 2. 2003 zaplatil částku 15.000,- Kč), náhrady nákladů nalézacího řízení v částce 17.325,- Kč, 26 % úroku z prodlení z částky 80.000,- Kč za období od 5. 5. 1998 do 20. 2. 2003 a 26 % úroku z prodlení z částky 65.000,- Kč od 21. 2. 2003 do zaplacení. Usnesením z 8. 8. 2005, čj. -27, pak okresní soud exekuci částečně, a to ohledně jistiny v částce 65.000,- Kč, náhrady nákladů nalézacího řízení v částce 17.325,- Kč a ohledně „úroků z prodlení ve výši 7.675,- Kč“ zastavil. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení pak krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil; okresnímu soudu přisvědčil, že v dané věci byly dány důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení , jelikož bylo prokázáno, že povinný ještě před nařízením exekuce na vymáhanou pohledávku oprávněnému zaplatil ve splátkách celkem 105.000,- Kč (a to 15.000,- Kč poštovní poukázkou k rukám oprávněného, a dále pak šestkrát po 15.000,- Kč převodem ze svého účtu na účet advokátky oprávněného). Pokud jde o otázku, zda mají být jednotlivá částečná plnění započítána na jistinu či na její příslušenství, odvolací soud uzavřel, že , jímž se vymáhaná pohledávka řídí, „neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo způsob započítávání tohoto částečného plnění a opravňovalo věřitele započítat je nejprve na úroky a potom na jistinu, tak jak to učinil v tomto sporu oprávněný“.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje proto, že „institut fikce zákazu jiného postupu, konstruovaný důvodem, že takový postup zákon nestanovuje, přestože jej výslovně nezakazuje … je dosud neupraven výkladově a právně zásadně v té části , kde se jedná o úhradu dluhu, o plnění dlužníka a způsobu jeho zápočtu věřitelem“. Podle jeho, tedy dovolatelova názoru „povinnost započíst plnění dlužníka pouze na jistinu jako prioritní plnění není stanovena“. Jestliže soudy obou stupňů použily jinou „konstrukci“, pak „překročily vykládací pravidla, právní zásady i záměry zákonodárce“ a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “), je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v   nebo c/ (srov. ). Protože použití ustanovení je vyloučeno (usnesení, jímž byla exekuce zastavena nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

V usnesení z 27. 5. 1999, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2001 pod poř. č. 27, Nejvyšší soud vysvětlil, že přípustnost dovolání podle (nyní podle , pro jehož výklad je citovaný judikát použitelný také) je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do rozhodovací praxe soudů, nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné i pro (konkrétní) věc samu. Tento předpoklad, zdůraznil Nejvyšší soud dále, nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně řízení nezměněno.

O takový případ jde v souzené věci, kdy oprávněný ani nezpochybňuje, že mu povinný v době od 20. 2. 2003 do 29. 9. téhož roku,  tedy v mezidobí po vydání titulu ze 16. 10. 2001 do zahájení exekučního řízení, tj. do 19. 5. 2005, zaplatil 105.000,- Kč. Exekuce totiž nebyla zastavena zcela, ale – a to právě stran vymáhání úroku z prodlení – pouze zčásti, totiž do částky 7.675,- Kč. Ve vymáhání úroku z prodlení přesahujícího tuto částku 7.675,- Kč tedy exekuce pokračuje (povinný ostatně ani /viz jeho přednes v návrhu na částečné zastavení exekuce na č.l. 12/ nezpochybňuje, že příslušenství pohledávky zaplatil pouze „zčásti“); z uvedeného plyne, že teprve v případě, že by byla zastavena – zcela – ohledně zůstatku úroku, o němž by oprávněný měl zato, že by byl rozhodnutím podle vyčíslen částkou nižší, než jakou měl být vyčíslen správně (jinými slovy, že by exekuce byla – zcela – zastavena z pohledu oprávněného předčasně, jelikož by na úroku z prodlení stále vázl nedoplatek), byl by oprávněnému k dispozici řádný opravný prostředek, tedy odvolání.

Kromě toho je zde ovšem další, zásadnější důvod nepřípustnosti dovolání, a to ten, že na právním posouzení, jak je oprávněný vymezil v dovolání, napadené rozhodnutí nespočívá. Oprávněný totiž (viz 4. odstavec bodu II. dovolání /čl. 96/) zdůrazňuje, že „povinnost započíst plnění dlužníka pouze na jistinu jako prioritní plnění není stanovena“, a v tomto směru soudům obou stupňů vytýká jinou, podle něj nesprávnou, právní „konstrukci“. Odvolací soud však své rozhodnutí nepostavil na závěru o – jakékoli – povinnosti věřitele, na „co“ (tedy zda nejprve na jistinu, či naopak na příslušenství) má „započíst“ dlužníkovo plnění, ale pouze na závěru, že „ neobsahuje žádné ustanovení, které by věřitele opravňovalo započíst toto částečné plnění nejprve na úroky a teprve potom na jistinu, jak to oprávněný v předmětném řízení učinil“.

Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání ( věta první ) podle ustanovení věty první a odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení věty první, a výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2007

JUDr. Vladimír  M i k u š e k , v. r.

předseda senátu