Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3436/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Původní žalobce JUDr. K. Š. se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem budovy čp. 1 na st. p. č. 48/1 - zemědělské hospodářské budovy, pozemků

st. p. č. 48/1 - zastavěné plochy, st. p. č. 135 - zastavěné plochy bez stavby, p. č. 48/1 - zahrady, p. č. 48/2 - ovocného sadu, 48/3 - ostatní plochy, veřejná zeleň, p. č. 48/4 - vodní plochy, vodní nádrže umělé, p. č. 48/5 - ostatní plochy, ostatní veřejné zeleně, p. č. 48/6 - trvalého travnatého porostu, p. č. 48/10 - ostatní plochy, ostatní veřejné zeleně, p. č. 48/11 - ovocného sadu a p. č. 510/6 – ostatní plochy, staveniště, v obci a k.ú. S. M. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy považuje kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2000, kterými měl předmětné nemovitosti převést na žalovanou, ačkoliv ve skutečnosti chtěl uzavřít jen jednu kupní smlouvu o převodu pozemků.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 9. 12. 2004, č. j. - 339, žalobě proti žalované vyhověl, proti původně dalšímu žalovanému J.R. ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.

Po zhodnocení provedených důkazů, včetně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ohledně zdravotního a duševního stavu žalobce a znaleckého posudku o ceně nemovitostí v době uzavření kupních smluv, dospěl k závěru, že obě kupní smlouvy

ze dne 22. 9. 2000 jsou absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy (jedná se o tzv. smlouvy lichevní - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

8. 4. 2003, sp. zn. ), neboť žalovaná využila žalobcova stáří a jeho zdravotního stavu (trpěl diabetem, aterosklerózou, neuropatií, v důsledku nichž byly jeho rozhodovací schopnosti snížené a nejednal po zralé úvaze) a uzavřela s ním smlouvy za kupní cenu (ve výši 800.000,- Kč) podstatně nižší, než za jakou by je bylo možno prodat (obvyklá cena nemovitostí činila 3,022.000,- Kč), tedy vzájemná plnění jsou v hrubém nepoměru. Současně nebyl prokázán žádný důvod, který by žalobce vedl k prodeji za takto nízkou kupní cenu, neboť sám usiloval o to, aby v domě bylo vybudováno muzeum slavného hereckého rodu Š., ani že by chtěl uzavřít částečně smlouvu kupní a částečně smlouvu darovací. Neplatnost kupních smluv lze spatřovat i v žalobcově podstatném omylu (§ 49a obč. zák.) o předmětu právního úkonu, neboť měl vůli prodat pouze pozemky, přičemž relativní neplatnosti se dovolal ( obč. zák.) v žalobě. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce své vlastnické právo k nemovitostem převodem na žalovanou nepozbyl, a je stále jejich vlastníkem. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle soud shledal v tom, že rozhodnutí soudu může být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, v němž jako vlastnice je vedena žalovaná.

Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 4. 2005, č. j. - 366, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 7. 2005, č. j. - 373, bylo rozhodnuto, že namísto žalobce, který dne 11. 12. 2004 zemřel, bude nadále v řízení pokračováno s jeho dcerami E. E. a Z. Ch., které jsou jeho dědičkami.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 3. 2005, č. j. - 434, poté, co připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se domáhají, aby soud určil, že JUDr. K. Š. byl

ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že jmenovaný byl ke dni svého úmrtí vlastníkem budovy čp. 1 a zemědělské hospodářské budovy, obou postavených na st.p.č. 48/1, stavební parcely č. 48/1 a pozemkové parcely č. 510/6 - ostatní plocha staveniště, v obci a katastrálním území S. M., jinak žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shledal, že žalobkyně mají ve smyslu ust. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť otázka rozsahu majetku zůstavitele je významná pro dědické řízení. Nepřisvědčil odvolací námitce žalované, že předpoklady tohoto ustanovení by byly splněny jen tehdy, jestliže prodávající sám plnění, které ze smlouvy dostal, řádně vrátil, popřípadě jestliže současně v rámci žaloby uplatnil i návrh na vyklizení oproti vrácení kupní ceny, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. , neboť takovýto názor nebyl dosud publikován, nehledě na to, že byl vysloven za odlišného skutkového stavu (prodávající odstoupil od kupní smlouvy). S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. , se krajský soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2000, jejímž předmětem byla budova čp. 1, stavební parcela č. 48/1, zemědělská hospodářská budova na st.p.č. 48/1 a pozemková parcela č. 510/6, se jednalo o tzv. smlouvu lichevní, která je absolutně neplatná podle obč. zák. Ve vztahu k druhé ze smluv však tyto předpoklady naplněny nebyly, neboť jednak zřejmý nepoměr mezi sjednanou kupní cenou ve výši 200.000,- Kč a skutečnou hodnotou nemovitostí v částce 322.000,- Kč není tak zásadní, a především z provedených důkazů i z vyjádření žalobce vyplývala jeho vůle prodat zemědělské pozemky za účelem získání finančních prostředků na údržbu ostatních nemovitostí; omyl z jeho strany v tomto případě nebyl prokázán. Pokud žalobkyně v odvolání dále namítaly, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil znalecký posudek o zdravotním stavu zůstavitele, poukázal krajský soud na to, že svůj závěr o neplatnosti kupních smluv neodůvodnil ust. a 2 obč. zák., nýbrž ust. obč. zák.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o připuštění změny žaloby, měnícímu výroku a výslovně též proti výrokům o nákladech řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. , případně z ust. o. s. ř, a podává je z důvodů podle a b) S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. , především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně mají ve smyslu ust. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a namítá, že toto rozhodnutí se týká skutkově obdobného případu, že jeho závěry je nutno na danou věc aplikovat, v opačném případě by došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalobkyň, když zůstavitel převzal kupní cenu (skutečnost, že žalobce tvrdil opak, není rozhodující). Je přesvědčena o tom, že obě kupní smlouvy byly uzavřeny platně, a poukazuje na to, že v řízení netvrdila, že kupní cena odpovídala ceně tržní; byla totiž ovlivněna přátelským vztahem se zůstavitelem a tím, že jejímu manželovi dlužil vyšší peněžní částky z důvodu realizované stavební činnosti. Neexistuje tedy hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními a z teoretického pohledu by se mohlo jednat o smlouvy innominátní, tj. šlo by o kupní smlouvu s prvky částečného darování. Je tedy evidentní, že cena nemovitostí byla podložena obecně přijatelnými důvody, a nejedná se o smlouvy lichevní, jak jsou definovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. . Dále dovolatelka namítá, že v řízení nebylo doloženo, že by zůstavitel v důsledku duševní poruchy nebyl schopen rozpoznat důsledek kupních smluv ani že by měl snížené rozhodovací schopnosti, a je tedy s podivem, že odvolací soud posoudil jednu smlouvu jako platnou a druhou neplatnou, i když byly uzavřeny v tentýž den a byly na nich ověřeny podpisy. V této souvislosti poukazuje na výpovědi slyšených svědků M. J. a P. Š., z nichž vyplývá, že na zůstavitele nebyl vyvíjen nátlak, že smlouvy podepsal dobrovolně a měl možnost si je prostudovat, takže žalovaná nemohla o případném nedostatku jeho vůle vědět ani ho využít a účelově jednat proti dobrým mravům. Znalecký posudek je podle dovolatelky zcela bezcenný, neboť znalec převzal účelové hodnocení jiného lékaře. Konečně nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že nové důkazy, které chtěla předložit a jimi zpochybnit věrohodnost důkazních prostředků, nejsou přípustné vzhledem k ust. , ve spojení s ust. , když jí soudem prvního stupně nebylo dáno poučení podle Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocným výrokům rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu [ ] je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, však není rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak

ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Odlišností však nelze rozumět toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností významných pro rozhodnutí rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Měřeno z těchto (obsahových) hledisek rozsudek odvolacího soudu není v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím; odvolací soud totiž v tomto výroku dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že původní žalobce (právní předchůdce žalobkyň) je (byl) vlastníkem označených nemovitostí.

V posuzované věci tedy žalovaná dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen,

a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle , neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ).

V daném případě žalovaná v dovolání neuvedla, v čem spatřuje po právní stránce zásadní význam napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo určeno, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem označených nemovitostí. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je ovšem zřejmé, že především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud rozhodl. Pokud dovolatelka nepovažuje za správný skutkový závěr odvolacího soudu, že využila zůstavitelova stáří a jeho zdravotního stavu, v důsledku nějž byly jeho rozhodovací schopnosti snížené a nejednal po zralé úvaze, a uzavřela s ním kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu podstatně nižší, než za jakou by je bylo možno prodat, že současně nebyl prokázán žádný důvod, který by zůstavitele vedl k prodeji za nízkou kupní cenu, neboť sám usiloval o to, aby v domě bylo vybudováno muzeum slavného hereckého rodu Š., a že měl vůli prodat pouze pozemky, a dovozuje opačné skutkové závěry, že výše kupní ceny byla ovlivněna přátelským vztahem se zůstavitelem a tím, že jejímu manželovi dlužil vyšší peněžní částky z důvodu realizované stavební činnost, tedy že byla podložena obecně přijatelnými důvody, a napadá závěry vyžádaného znaleckého posudku, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Je jednoznačné, že se nejedná o námitky nesprávného řešení otázek právních, nýbrž o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle , jenž slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle nemůže být založena.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [ ] dále uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn.

, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972).

V projednávané věci bylo zjištěno, že podle předmětné kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2000, uzavřené mezi zůstavitelem a žalovanou, bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR vlastnické právo žalované k uvedeným nemovitostem.

Tvrdil-li původní žalobce a po připuštění změny žaloby též žalobkyně jako dědičky po něm - za stavu, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastnice předmětných nemovitostí zapsána žalovaná - že kupní smlouva o převodu nemovitostí je absolutně neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy, lze tento stav odstranit jen určením, zda tu bylo či nebylo vlastnické právo zůstavitele k uvedeným nemovitostem ke dni jeho smrti, přičemž soudního řízení se musí účastnit všichni dědicové (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 67). Stejný názor vyjádřil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. , v němž mimo jiné uvedl, že dědic naléhavý právní zájem na určení podle , že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím, má“.

Je tedy zřejmé, že odvolací soud procesní otázku naléhavého právního zájmu žalobkyň (jako dědiček po zůstaviteli) na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80

písm. c) řešil v souladu s ustálenou judikaturou. Pokud dovolatelka poukazuje na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. , a dovozuje opačný názor, je třeba poukázat na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn.

, v němž se od těchto závěrů odchýlil (není podstatné, že toto rozhodnutí bylo vydáno později než rozsudek odvolacího soudu v dané věci).

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Jestliže v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, který není předmětem dovolacího přezkumu, že žalovaná využila zůstavitelova stáří a jeho zdravotního stavu (trpěl diabetem, aterosklerózou, neuropatií, v důsledku nichž byly jeho rozhodovací schopnosti snížené a nejednal po zralé úvaze) a uzavřela s ním kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu podstatně nižší, než za jakou by je bylo možno prodat, tedy vzájemná plnění jsou v hrubém nepoměru, přičemž současně nebyl prokázán žádný důvod, který by žalobce vedl k prodeji za kupní cenu uvedenou v kupní smlouvě (neboť - jak bylo zjištěno - sám usiloval o to, aby v domě bylo vybudováno muzeum slavného hereckého rodu Š.), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, dospěl-li  k závěru, že kupní smlouva ze dne 22. 9. 2000 uzavřená mezi zůstavitelem a žalovanou o převodu předmětných nemovitostí je ve smyslu ust. § 39 obč. zák. neplatná pro rozpor s dobrými mravy (jedná se o tzv. smlouvu lichevní  - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

8. 4. 2003, sp. zn. ).

Námitce dovolatelky, že „z teoretického pohledu by se mohlo jednat o smlouvu innominátní, tj. šlo by o kupní smlouvu s prvky částečného darování“, nelze rovněž přisvědčit, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn.

, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „v případě, že účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darování této nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně tak, že by z jejího znění plynulo, že šlo o darování“. V daném případě z uzavřené smlouvy mezi zůstavitelem a žalovanou nic takového nevyplývá.

Nelze proto dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v napadeném vyhovujícím výroku v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou soudů.

Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu o připuštění změny žaloby a proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, které mají povahu usnesení (srov. ), nepřipouští (srov. , a ).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. , a dovolání proti němu není tudíž podle přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle věty první a odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající podle jejího názoru v tom, že odvolací soud považoval provádění dalších důkazů v odvolacím řízení za nepřípustné s ohledem na ust. ve spojení s , neboť z hlediska dovolacího důvodu podle ust. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,

a , když žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu tohoto řízení právo a žalobkyním v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2007

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu