Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Odo 312/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) A. Š., a b) J. N., obou zastoupených advokátem , proti žalovanému D. v. g. L.,  zastoupenému advokátem , o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2005, č. j. -127, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2005, č. j. -138, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2005, č. j. -127, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2005, č. j. -138, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. února 2005, č. j. -98, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. února 2005, č. j. -98, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku kupní smlouvu ohledně „pozemků parc. č. a parc. č. v katastrálním území S., obec P., část obce S.“ (dále jen „předmětné pozemky“) ve znění tam uvedeném; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, a to každý z nich v rozsahu jedné ideální poloviny; že dne 1. dubna 1996 uzavřeli žalobci jako budoucí prodávající a žalovaný (označený jako D. v. g. P.  – S., K., zastoupené předsedou družstva J. M.) jako budoucí kupující smlouvu o budoucí smlouvě kupní (dále jen „Smlouva“); že v čl. II. Smlouvy si účastníci dohodli, že předmětem budoucí kupní smlouvy budou zastavěné části pozemků o přibližné výměře 1.200 m2, maximálně 2.000 m2, a to p. č.  a p. č. , ohledně nichž bylo v době uzavření Smlouvy vedeno u pozemkového úřadu řízení o jejich vydání žalobcům (budoucím prodávajícím); že v čl. IV. odst. 3 Smlouvy bylo sjednáno, že po pravomocném vzniku vlastnického práva budoucích prodávajících, po získání stavebního povolení budoucím kupujícím a po vyhotovení geometrického oddělovacího plánu určujícího vykupovanou plochu se obě strany zavazují podepsat neprodleně kupní smlouvu, nejpozději do třiceti dnů od splnění těchto podmínek; že v době uzavření Smlouvy bylo v obchodním rejstříku ohledně žalovaného mimo jiné zapsáno, že za něj jedná představenstvo a že právní úkony, pro něž je předepsána písemná forma, podepisuje za družstvo předseda nebo společně dva další členové představenstva tím způsobem, že k názvu družstva připojí své podpisy; že za budoucího kupujícího Smlouvu podepsal předseda žalovaného družstva  J. M.. Dále zjistil, že rozhodnutím M. ú. m. č. P., odboru výstavby, ze dne 8. září 1997 byla povolena stavba dvoupodlažních podzemních garáží tam specifikovaných mimo jiné i na předmětných pozemcích; že dne 6. listopadu 1998 byl zpracován geometrický plán, jímž byly odděleny mimo jiných z pozemku parc. č.  pozemek parc. č. a z pozemku parc. č.  pozemek parc. č.  (dále opět jen „předmětné pozemky“); že rozhodnutím M. ú. m. č. P.  ze dne 14. ledna 2000 bylo pravomocně ke dni 19. ledna 2000 povoleno užívání stavby podzemních garáží; že rozhodnutím pozemkového úřadu M. hlavního m. P. ze dne 6. května 2002 bylo pravomocně ke dni 3. prosince 2002 určeno, že každý z žalobců je vlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny mimo jiných i pozemků parc. č.  a parc. č. . Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že i když „zápis v obchodním rejstříku k datu uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní ohledně žalovaného neodpovídal ust. zákona o tom, kdo je za družstvo oprávněn podepsat písemnou smlouvu, v řízení bylo prokázáno, že žalobci jednali v důvěře v zápis do obchodního rejstříku; proto žalovaný, kterého se tento zápis týká, nemůže namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti a (že) z tohoto důvodu je smlouva neplatná“ ( a , obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy – dále jen „obch. zák.“). Dovodil rovněž, že – ani z pohledu dalších námitek uvedených v odůvodnění rozhodnutí – nelze dovodit, že Smlouva je neplatná. Za nedůvodnou pokládal rovněž námitku, že v daném případě nejde o zastavěnou plochu, a to proto, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. „zastavěnou plochou se rozumí i prostor pod povrchem země“. Poté žalobě vyhověl s odůvodněním, že „všechny podmínky pro uzavření kupní smlouvy jsou splněny a žalovaný bezdůvodně odmítl kupní smlouvu uzavřít, ačkoliv se k tomu ve Smlouvě zavázal“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. -127, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2005, č. j. -138, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě učinil soud prvního stupně. Ve vztahu k právnímu posouzení věci dodal, že měla-li být podle Smlouvy kupní smlouva uzavřena za splnění „tří základních podmínek“ a poslední z nich (pravomocný vznik vlastnického práva k předmětným pozemkům u žalobců) byla splněna až dne 3. prosince 2002, mohla jednoroční lhůta k podání žaloby ( , , ve znění účinném v době uzavření Smlouvy – dále jen „obč. zák.“) začít běžet dne 4. prosince 2002 a její běh byl ukončen v den podání žaloby u soudu, tj. 4. prosince 2003.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle V dovolání především zpochybnil správnost právního závěru, že předmětné pozemky jsou pozemky zastavěnými, jsou-li na nich umístěny podzemní garáže. V této souvislosti především namítl, že byly-li předmětné pozemky vydány žalobcům podle , muselo jít o pozemky nezastavěné. Vyslovil také přesvědčení, že „zastavěnou plochou je toliko ta část pozemku, kterou protíná ve svislém řezu povrch pozemku nadzemní část stavby“. Proto se cítil být vázán Smlouvou „toliko v rozsahu pozemku, který je či měl být zastavěn nadzemní stavbou“. Soudy však nepřípustně „rozšířily jeho vůli vyjádřenou ve Smlouvě vadnou aplikací obsahu právního úkonu při výkladu úmyslu zakoupit zastavěnou část pozemku“. Poté ovšem uvedl, že je si vědom toho, že v rozhodnutí uveřejněném pod R 7/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl vysloven jiný názor. Dále napadl správnost právního závěru, že Smlouva je platná, byť ji za budoucího kupujícího (družstvo) v rozporu s hmotně právní úpravou podepsal pouze jeho předseda, a to proto, že budoucí prodávající (žalobci) jednali v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, který tuto možnost připouštěl. V této souvislosti uvedl, že „dobrá víra … nemůže nikdy zhojit absolutní neplatnost právního úkonu“, která podle platného práva nastává v důsledku jeho „hmotně právních nedostatků“; nebyla-li tedy respektována hmotně právní ustanovení upravující způsob jednání za družstvo, nemůže být Smlouva platná. Soudům obou stupňů dále vytkl, že konstituovaly povinnost zaplatit kupní cenu způsobem, který si strany nesjednaly, a že v rozporu se Smlouvou, v níž byl sjednán převod části pozemků, byl zavázán k odkoupení „celých pozemků“. Dále uvedl, že podle ujednání ve Smlouvě měla být budoucí kupní smlouva uzavřena „nejdéle do dvanácti měsíců ode dne, kdy žalovaný požádá o vydání stavebního povolení“, a pokračoval, že pokud za této situace marně uplynula lhůta jednoho roku, nelze jej k uzavření kupní smlouvy nijak nutit. Namítl také, že judikatura soudů je ustálena v názoru, že namístě je vždy žaloba na plnění, je-li to možné, a teprve v případě nemožnosti takové žaloby lze podat žalobu na určení. I když v této věci přicházela podle jeho názoru v úvahu žaloba na plnění, bylo přesto vyhověno žalobě na určení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – použil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění zejména pro posouzení otázky včasnosti žaloby z hlediska ustanovení obč. zák.); zde je jeho výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění – pro účely posouzení věci podle citovaného ustanovení dovolatel nabídl svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnil správnost právního závěru učiněného právě s odkazem na toto ustanovení. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je – poukazem na správné právní závěry soudu prvního stupně – založen (rovněž) na právních závěrech, že předmětné pozemky jsou pozemky zastavěné, jsou-li na nich vybudovány podzemní garáže, a že Smlouva je platná přesto, že ji v rozporu s ustanovením věty třetí obch. zák. (, obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy – dále opět jen „obch. zák.“) za budoucího kupujícího (žalované družstvo) podepsal pouze jeho předseda, a to proto, že budoucí prodávající (žalobci) jednali v důvěře v zápis v obchodním rejstříku ( obch. zák.), který tuto možnost připouštěl.

Správnost prvního právního závěru byla v dovolání zpochybněna poukazem na to, že „zastavěnou plochou je toliko ta část pozemku, kterou protíná ve svislém řezu povrch pozemku nadzemní část stavby“. Výklad otázky zastavěnosti pozemku se v soudní praxi ustálil (podle názoru dovolacího soudu je nerozhodné, že šlo o výklad pro účely , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud České republiky totiž už v rozsudku ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v rozsudku, na nějž odkázali žalobci), dovodil, že garáž pod povrchem pozemku je ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, stavbou umístěnou na pozemku. K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že pozemek je zastavěn nejen stavbou nadzemní, která má často i svou podzemní část, ale i stavbou umístěnou pod povrchem země. Jestliže odvolací soud dovodil, že jde o zastavěný pozemek i v případě, kdy jsou na pozemku umístěny podzemní garáže, neodchýlil se od ustáleného řešení této otázky a nemůže jít proto o otázku zásadně právně významnou.

Správnost dalšího právního závěru byla v dovolání zpochybněna poukazem na to, že „dobrá víra (důvěra v zápis do obchodního rejstříku ve smyslu § 27 odst. 2 obch. zák.) … nemůže nikdy zhojit absolutní neplatnost právního úkonu“ a že nebyla-li respektována hmotně právní ustanovení upravující způsob jednání za družstvo, nemůže být Smlouva platná. Výklad ustanovení obch. zák. se v soudní praxi ustálil. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení – přisoudit jeho rozhodnutí v této otázce zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Posléze uvedené vady dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil.

Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle , a to z pohledu otázky, pro jejíž řešení shledal dovolání přípustným.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Podle § 50a odst. 2 obč. zák. nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno.

Podle § 243 odst. 1 obch. zák. představenstvo řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny jinému orgánu. Podle § 243 odst. 2 obch. zák. představenstvo je statutárním orgánem družstva. Podle § 243 odst. 3 obch. zák. představenstvo plní usnesení členské schůze a odpovídá jí za svou činnost. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek předseda nebo místopředseda. Je-li však pro právní úkon, který činí představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů představenstva.

Podle § 27 odst. 2 obch. zák. skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.

Nesprávné právní posouzení věci spočívá především v tom, že žádný ze soudů se nezabýval posouzením, zda Smlouvu lze ve smyslu § 243 odst. 3 věty třetí obch. zák. pokládat za úkon, který činí představenstvo (a to s přihlédnutím k ustanovením § 243 odst. 1, 2 a 3 obch. zák. a ke stanovám žalovaného družstva – viz § 226 odst. 1 písm. e/ obch. zák.).

Pro případ, že tomu tak bylo, nelze přehlédnout následující závěry ustálené soudní praxe, která (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. února 2007, sp. zn. ) především dovodila, že jde-li o právní úkon, který činí představenstvo družstva a pro nějž je předepsána písemná forma, je třeba k jeho platnosti podpisu dvou členů představenstva, z nichž jedním musí být předseda nebo místopředseda družstva (představenstva). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že je-li do obchodního rejstříku zapsáno, že jménem představenstva jedná i jen jeden člen představenstva, jestliže tím byl představenstvem písemně pověřen, uplatní se ve vztahu ke třetím osobám ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák., že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. května 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103 v sešitě č. 6 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). V rozsudku ze dne 9. května 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud dovodil, že negativní stránka principu materiální publicity obchodního rejstříku působí objektivně, bez ohledu na zavinění, a že osoba zapsaná v obchodním rejstříku se nemůže dovolávat vůči tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nesprávnosti zápisu ani když nesprávnost zápisu způsobila jiná osoba nebo rejstříkový soud. V tomtéž rozsudku ovšem Nejvyšší soud dovodil (srov. odůvodnění citovaného rozsudku), že důvěry v zápis do obchodního rejstříku (podle § 27 odst. 2 obch. zák.) se nelze dovolávat tam, kde je zápis ve zjevném rozporu se zákonem; k tomu dodal, že obdobná situace by nastala např. tehdy, jestliže by v obchodním rejstříku bylo zapsáno, že jménem akciové společnosti jednají současně dva členové dozorčí rady apod., ani v takovém případě by podpis dvou členů dozorčí rady nepostačoval k platnému uzavření smlouvy – ledaže by k tomu byli vybaveni potřebnou plnou mocí.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno (správnost uvedených skutkových zjištění nelze v daném případě napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle – viz výklad shora), že v době uzavření Smlouvy bylo v obchodním rejstříku ohledně žalovaného mimo jiné zapsáno, že za něj jedná představenstvo a že právní úkony, pro něž je předepsána písemná forma, podepisuje za družstvo předseda nebo společně dva další členové představenstva tím způsobem, že k názvu družstva připojí své podpisy, a že za budoucího kupujícího Smlouvu podepsal (pouze) předseda žalovaného družstva J. M.. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně – s odkazem na ustanovení a obch. zák. – dovodil, že i když „zápis v obchodním rejstříku k datu uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní ohledně žalovaného neodpovídal ust. zákona o tom, kdo je za družstvo oprávněn podepsat písemnou smlouvu, v řízení bylo prokázáno, že žalobci jednali v důvěře v zápis do obchodního rejstříku; proto žalovaný, kterého se tento zápis týká, nemůže namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti a (že) z tohoto důvodu je smlouva neplatná“. Náleží-li Smlouva mezi (písemné) právní úkony, které činí představenstvo ( věta třetí obch. zák.), pak z pohledu rozhodovací praxe, která je ustálena v názoru, že důvěry v zápis do obchodního rejstříku (podle obch. zák.) se nelze dovolávat tam, kde je zápis ve zjevném rozporu se zákonem, nemůže uvedený názor obstát. Smlouvu, pro níž je předepsána písemná forma ( obč. zák.), by totiž v této situaci za budoucího kupujícího v rozporu s hmotně právním ustanovením upravujícím podepisování písemných právních úkonů činěných představenstvem družstva ( věta třetí obch. zák.) podepsal pouze jeho předseda, a proto by nebylo namístě dovolávat se důvěry v zápis do obchodního rejstříku ve smyslu obch. zák. Lze uzavřít, že v tomto ohledu byl dovolací důvod podle použit opodstatněně.

Nejvyšší soud proto podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – zejména z důvodu nadbytečnosti – zabýval dovolacími námitkami, jimiž byl (z obsahového hlediska) uplatněn dovolací důvod podle Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2007

JUDr. Miroslav  F e r á k , v. r.