Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Nd 280/2007

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

U Obvodního soudu pro Prahu 1 podala žalobkyně dne 3. 10. 2006 žalobu o zaplacení částky 200.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jí měl způsobit žalovaný diskriminací a jednáním v rozporu s dobrými mravy při organizaci výběrového řízení na místo generálního ředitele Národního památkovéhou (NPÚ).

Podáním ze dne 2. 8. 2007 žalobkyně (s poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ) navrhla přikázání věci Okresnímu soudu v Olomouci z důvodu vhodnosti. Návrh odůvodnila tím, že je nezaměstnaná, nemá příjem od svého (bývalého) manžela, nebylo jí přiznáno ani hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti (vyčerpala podpůrčí dobu), pobírá pouze sociální dávky a sama pečuje o dítě. Uvedená situace ve srovnání s poměry žalované výrazně omezuje možnost jejího přístupu k soudu značně vzdálenému od jejího bydliště a znesnadňuje uplatňování jejích procesních práv.

Žalovaná s návrhem na přikázání věci nesouhlasila. Vyjádřila přesvědčení, že posouzení otázky vhodnosti přikázání věci nemůže mít přednost před řešením otázky litispendence, jež je důvodem zastavení řízení. Zopakovala svou námitku, že projednání žaloby brání překážka litispendence představovaná řízením ve věci téhož obvodního soudu sp. zn. , jež se nachází ve stádiu odvolacího řízení po vydání usnesení o zastavení řízení, které bylo napadeno odvoláním. Nepokládá za žádoucí, aby uvedené řízení probíhalo před Městským soudem v Praze, popřípadě poté před Obvodním soudem pro Prahu 1, zatímco řízení ve věci by projednával Okresní soud v Olomouci. S návrhem na přikázání věci nesouhlasí však bez ohledu na námitku litispendence. Poukazuje na to, že návrh podala žalobkyně účelově až po nařízení jednání, aby se vyhnula zastavení řízení z důvodu litispendence. Obdobný úhybný manévr provedla žalobkyně i v řízení , kde náhle a neočekávaně vzala žalobu zpět poté, co bylo jednání odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Žalovaná  dále uvádí, že žalobkyně proti ní a jí zřízenému NPÚ od roku 2000 podala přes 200 správních a občanskoprávních žalob, v nichž byla téměř vždy osvobozena od soudních poplatků a byl jí přidělen na náklady státu právní zástupce se sídlem v O. Proto je zvláštní, že v této kauze má žalobkyně najednou zájem účastnit se osobně jednání soudu. Žalovaná nepopírá tíživou sociální situaci žalobkyně, má však za to, že si ji způsobila sama tím, že s ní byl v r. 2004 pro hrubé porušení pracovní kázně dle ukončen pracovní poměr u žalovanou zřízeného NPÚ a hledání zaměstnání jí ztěžuje situace, kdy se musí věnovat značnému množství žalob, stížností a podnětů, které podala a podává. Žalovaná vyjadřuje obavu, že žalobkyně není schopna jí uhradit náklady řízení v důsledku služebních cest jejích zástupců z Prahy do O., když v žádostech o osvobození od soudních poplatků uvádí, že je zcela nemajetná, a dluží žalované desítky tisíc Kč. Pokud by uspěla s návrhem na přikázání věci, využila by to jistě jako precedentu, aby dosáhla přeložení i zbývajících desítek kauz do O., aniž by měla žalovaná naději na úhradu vzniklých nákladů. Počet pracovníků legislativního a právního odboru ministerstva i rozpočtové prostředky jsou a budou omezeny. Žalovaná je přesvědčena, že žalobkyní citovaný právní názor z usnesení sp. zn. nelze aplikovat na projednávanou věc, neboť z dalších částí odůvodnění citovaného usnesení vyplývá, že poměry tamních účastníků jsou zcela odlišné od zdejšího řízení. Nejvyšší soud totiž dospěl ke svému závěru i proto, že žalobce byl v řízení zastoupen advokátkou, jejíž sídlo se stejně nacházelo mimo obvod příslušného soudu, a nebýt dohody o prorogaci uzavřené za jiných poměrů na straně žalované byl by k projednání žaloby soud místně příslušný podle bydliště žalované. Jde o situaci opačnou, kdy došlo k delegaci ve prospěch žalované nikoliv žalující strany, žalovaná se zastupuje vlastními pracovníky, kteří mají pracoviště v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, a příslušnost je dána ze zákona dle sídla žalované a nikoli dohodou o prorogaci. Žalovaná navrhla, aby Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil z důvodu trvající překážky litispendence a nerozhodoval o návrhu žalobkyně na přikázání věci.

Podle ustanovení věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení věty první o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení věty druhé účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.

Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud nemůže zasahovat do pravomoci procesního soudu, jemuž přísluší posoudit otázku litispendence, a byla-li věc předložena Nejvyššímu soudu, je oprávněn i povinen  rozhodovat výlučně o návrhu na přikázání věci (stejně jako soudu procesnímu o tomto návrhu rozhodovat nepřísluší). Ze žádného ustanovení procesních předpisů přitom nevyplývá, že by posouzení otázky litispendence  mělo přednost před rozhodnutím o návrhu na přikázání věci (byť z hlediska hospodárnosti řízení by jistě byl takový postup účelný).

Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) a Okresnímu soudu v Olomouci, jemuž má být věc přikázána, návrh žalobkyně na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.

Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (d, publikované pod č. , ve znění ústavního ). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.

Nutno předeslat, že žalobkyně svou sociální situaci, kterou návrh na přikázání věci zdůvodňovala, nikterak nedoložila. I kdyby však její poměry byly doloženy, k vyhovění návrhu by to nepostačovalo, neboť sociální situace účastníka je pouze jedním z hledisek, jež mají pro rozhodnutí o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti význam. Zásadně okolnosti toho druhu, že některý účastník řízení nemá bydliště, popř. pracoviště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, že musí překonat mezi místem svého bydliště či pracoviště a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost či že je cesta k soudu pro něj spojena s rozličnými zdravotními, organizačními, eventuálně finančními problémy apod., jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci soudu jinému (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. , in Vrcha, P.: Civilní judikatura, 2. vydání, Linde Praha, str. 41). V dané věci je třeba vzít v úvahu nesouhlasné stanovisko žalované, podložené vesměs relevantními argumenty shora obsáhle reprodukovanými. Nelze též přehlédnout, že většina z mnoha svědků, jejichž výslech žalobkyně navrhuje, má bydliště či pracoviště v P., žádný z nich však v O. a jeho okolí. Přikázání věci do O. by za této situace představovalo enormní zvýšení nákladů spojených s cestami těchto svědků k soudu i riziko průtahů v řízení vyvolané podstatně větší časovou náročností provádění takového dokazování, která může svědkům objektivně i subjektivně bránit v účasti na jednání. Řešením není ani možnost těchto výslechů dožádaným soudem v P., neboť nehledě k tomu, že je zásadně nežádoucí (pro rozpor se zásadou přímosti) provádět klíčové důkazy dožádaným soudem, v takovém případě by přikázání věci ztratilo praktický význam (žalobkyně nebo její případný zástupce by buď stejně museli cestovat do P., anebo by se nemohli výslechu svědků účastnit). Přikázání věci by tedy bylo v rozporu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti řízení a v konečném důsledku by mohlo být i proti zájmům samotné žalobkyně, kterou by mohly nepřiměřeně zatížit zvýšené náklady řízení, jež by mohla být povinna hradit nejen v případě neúspěchu ve sporu ( ), ale i v případě náhody, která by se jí přihodila ( ). Souhlasit lze i s námitkou žalované, že okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci sp. zn. , na které žalobkyně poukazovala, jsou odlišné od projednávané věci, a proto jsou závěry tam vyjádřené na danou věc neaplikovatelné. Konečně vede-li žalobkyně se žalovanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 více sporů (jak uvádí žalovaná a jak je částečně doloženo záznamem z rejstříkové databáze soudu na č.l. 7 a 8 spisu) nebylo by přikázání věci jinému soudu vhodné ani z hlediska možné souvislosti uvedených řízení, možnosti jejich spojení či využití důkazů obsažených v těchto spisech i pro další řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto návrhu žalované nevyhověl a věc podle ustanovení nepřikázal Okresnímu soudu v Olomouci.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2007

JUDr. Robert  W a l t r , v. r.

předseda senátu