Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2290/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší    soud   České   republiky   rozhodl  v senátě   složeném   z předsedy   JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným:  1)  Z.  T., 2) J. K., oběma zastoupeným advokátkou,  3)  V.  Č., 4)  M. P., 5)  Mgr.  Z.   V., 6) JUDr. D. J., a 7) N. S., o  určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. ,  o  dovolání   žalobkyně   proti   rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č. j. -210, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení    částku  6.130,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. E. N.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) až 7) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně, závětní dědička po M. T., se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných nemovitostí. Jejich vlastnictví jmenovaný nabyl vydržením, neboť byl od roku 1977 až do své smrti 19. 7. 1994 jejich oprávněným držitelem.

Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č. j. -167, určil, „že vlastnicí domu čp. 18, na stavební parcele č. 18, stavební parcely  č.  18  –  zastavěná   plocha  a  nádvoří  o   výměře 924 m2, parcely č. 69/1 – zahrady o  výměře  121  m2,   parcely   č.  69/2  –  zahrady  o  výměře 331 m2, parcely č. 70 – zahrady o výměře 448 m2, a parcely č. 1128 ostatní plochy o výměře 306 m2, nemovitostí zapsaných na LV  pro obec B., katastrální území R. u B. u Katastrálního úřadu  pro  S. k., katastrální pracoviště K., je žalobkyně V. M., r. č. 515429/135 v podílu jedné ideální poloviny“, a zamítl žalobu „pokud se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí další ideální poloviny nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č. j. -210, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, „že žaloba s návrhem na určení, že vlastnicí domu  na stavební parcele  č.  18, stavební parcely č. 18 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 924 m2, parcely č. 69/1 – zahrady o výměře 121 m2, parcely 69/2 – zahrady o výměře 331 m2, parcely č. 70 – zahrady o výměře 448 m2 a parcely č. 1128 – ostatní plochy o výměře 306 m2, nemovitostí zapsaných  na  LV   pro   obec   B.,   katastrální území R. u B., u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K., je žalobkyně V. M., r. č. 515429/135, v podílu jedné ideální poloviny, se zamítá; v zamítavém výroku se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud shrnul, že žalobkyně v rámci dědického řízení po M. T. nabyla do vlastnictví podíl na sporných nemovitostech pouze v rozsahu 1/6. Pokud tvrdila, že jmenovaný byl výlučným vlastníkem i dalších 5/6, pak se v této části určení svého vlastnického práva domáhat nemůže, neboť v tomto rozsahu nemovitosti  předmětem dědictví po jmenovaném nebyly. Otázka, zda vlastníkem i dalších 5/6 sporných nemovitostí byl M. T., nebyla předmětem řízení, neboť žalobkyně ve svém žalobním petitu vymezila jako předmět řízení určení jejího tvrzeného vlastnictví ke sporným nemovitostem. Uzavřel, že pokud se žalobkyně domáhala určení vlastnictví k 5/6 sporných nemovitostí, nebyla ohledně tohoto podílu ve sporu aktivně věcně legitimována. Na určení vlastnictví další 1/6 nemovitostí neměla naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastnice tohoto podílu zapsána.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání; uplatňuje dovolací důvod uvedený v („OSŘ“). Připomíná, že odvolací soud konstatoval, že předmětem dědického řízení byla pouze 1/6 sporných nemovitostí. S odkazem na okolnosti týkající se projednávání dědictví je dovolatelka přesvědčena,  že   odvolací   soud   pro daný případ nesprávně aplikoval , zejména pak . K názoru odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala, že by na ni vlastnictví dalších 5/6 nemovitostí přešlo dědictvím, uvádí, že zesnulý M. T. jí odkázal v závěti z 5. 7. 1993 „veškerý svůj majetek“, a byl-li v době úmrtí v dobré víře, že nemovitosti mu patří zcela, „nepovažoval za nezbytné uvádět, který majetek je konkrétně jeho“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se měl zabývat otázkou nabytí vlastnictví M. T., již nechal bez povšimnutí. Poukazuje na („ObčZ“) a  na zásadu, že „v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná“. Důkazem dobré víry jmenovaného, že mu nemovitosti patří, jsou potvrzení jeho sourozenců o vykoupení jejich podílů a další skutečnosti dovolatelkou podrobně rozvedené. V této souvislosti odkazuje na obsah korespondence. Tvrdí, že M. T. splnil podmínky stanovené v ObčZ a veškerý jeho majetek přešel po jeho smrti na žalobkyni. Odvolací soud se zabýval vymezením žalobního petitu a snažil se věc přesunout do sféry plynoucí z , 2 . Tento postup dovolatelka považuje za nepříhodný, neboť předmětné nemovitostí nebyly předmětem dědění v ostatních případech předchozích vlastníků a v dědickém řízení po M. T. neměla žalobkyně důvod k postupu podle zmíněného zákonného ustanovení. Uzavírá, že z právního hlediska odvolací soud nerozhodl správně a zjištěné skutečnosti mylně hodnotil. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil vedle rozsudku odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalované 1), 2) a 4) ve vyjádřeních k dovolání polemizují s dovoláním a odkazují na rozsudek odvolacího soudu, který pokládají za správný.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v   a že jsou splněny  i  další   náležitosti   dovolání a podmínky dovolacího  řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Podle žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 ObčZ).

Dědictví  se   podle a násl. projedná v řízení o dědictví, které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého ( a 2 ), a které podle vedle případu přenechání dědictví věřitelům ( ) končí mj. usnesením podle , kterým soud potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením podle se  deklarují   právní   vztahy  s účinností   ke   dni smrti zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že k potvrzení   nabytí   dědictví,   tedy v podstatě potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k  věcem   náležejícím  do   dědictví   po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o dědictví. Podle názoru dovolacího soudu nelze mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví. Zvláštní druhy řízení (podle ), tzv. nesporná řízení, jsou řízeními, na nichž je zvýšený zájem společnosti vyjádřen zvláštní úpravou, v níž je princip dispozitivnosti řízení omezen uplatňováním zásady oficiality a zásady vyšetřovací. Rozhodnutí, k nimž je povolán soud podle ustanovení hlavy páté, zvláštních ustanovení, , upravující např. řízení o dědictví, péče soudu o nezletilé, řízení o osvojení, řízení opatrovnické atd., nemohou být učiněna v tzv. sporném řízení. Rozhodnutí, jímž by bylo ve sporném řízení podle určeno, že jediný dědic je vlastníkem předmětu dědictví,  by  tak   nahrazovalo   usnesení  o   potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici podle , což s ohledem na výše uvedené nelze připustit. Nelze totiž pominout ani skutečnost, že i v případě určení vlastnictví podle , by muselo proběhnout řízení o dodatečném projednání dědictví ve smyslu , přičemž by nebylo možno vylučovat odchylný závěr příslušného soudu k řízení o dědictví o předmětu dědictví, než by vyplýval z předchozího sporného řízení. Takovým možným důsledkům je jistě třeba předcházet. Lze tedy shrnout, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí vlastnictví. Obdobě viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. , publikovaný pod č. C 2954 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.

To znamená, že pokud měla žalobkyně zato, že do dědictví po zůstaviteli patří celé sporné nemovitosti, které však v katastru nemovitosti nebyly uvedeny jako jeho výlučné vlastnictví, přicházela do úvahy žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí, resp. na určení rozsahu jeho vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze  dne  27. listopadu 2001, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 866), a pozdější projednání nemovitostí v dědickém řízení. Žalobě na určení, že vlastnicí nemovitostí doposud neprojednaných v dědickém řízení je ona, však nemohlo být vyhověno ani v případě, že by vlastnické právo  zůstavitele bylo prokázáno.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán.  Vady řízení uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné  rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny.  Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení, učiněný podle , , a , odpovídá skutečnosti, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované 1) a 2) mají právo na náhradu nákladů, jež jim vznikly a představují odměnu advokátce  za jejich právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k  dovolání.  Činí   podle   ,   , a S. ve znění pozdějších předpisů 5 000,- Kč. Spolu s částkou 150,- Kč, představující paušální náhradu hotových výdajů podle , advokátní   tarif,  ve   znění   pozdějších předpisů a po zvýšení o daň z přidané hodnoty podle ve výši 19 %, představují náklady dovolacího řízení celkem 6 130,- Kč. Žalovaným 3) až 7) relevantní náklady dovolacího řízení nevznikly. Lhůta a místo k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto rozhodnutí  není  opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalované 1) a 2) podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně  dne 18. září 2007

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu