Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2158/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní   soud  v Lounech   (dále  „soud   prvního   stupně“)   rozsudkem   ze   dne 30.  května  2005,   č. j.  -187,   ve znění usnesení ze dne 28. července 2005, č. j. -190, zamítl „návrh na určení, že žalobce M. V., nar. 28. 5. 1960, je podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny vzhledem k celku nemovitostí, a to domu čp. 97 ve   S.  se   stavební   parcelou   č. 153 o výměře 208 m2 a zahrady p.č. 1380/2 tamtéž, o  výměře  108  m2,   zapsaných   na   listu   vlastnictví   č.  521   pro   obec   a   k .ú. S. u  Katastrálního   úřadu   pro   Ú. k., Katastrální pracoviště v L.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli 6. 10. 1984 manželství,   které   soud   rozvedl   15. 2. 2000.  Za   trvání   manželství žalovaná uzavřela 23. 12. 1996 se Z. a R. N. kupní smlouvu  s právními účinky vkladu ke dni 30. 12. 1996, na základě které nabyla do svého vlastnictví shora uvedené nemovitosti za kupní cenu 292 920,- Kč, kterou prodávajícím zaplatila hotově při podpisu kupní smlouvy. Soud vzal za prokázané, že žalovaná veškeré finanční prostředky na koupi nemovitostí obdržela darem od svého otce a bratra, nepoužila prostředky patřící do společného jmění manželů, a proto získala nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Žalobce svoje tvrzení, že účastníci řízení nemovitosti získali do společného jmění manželů, neboť byly zakoupeny ze společných prostředků, neprokázal. Soud neuvěřil žalobci, že na vyrovnání kupní ceny nemovitostí zaplatil prodávajícímu Z. N. 30 000,- DM v nepřítomnosti žalované ve dni následujícím po podpisu kupní smlouvy, když jeho výpověď zhodnotil po provedení listinného důkazu o výši hotovosti na účtu, z něhož měl žalobce peníze čerpat, jako nevěrohodnou. Soud konstatoval, že žalobce neunesl svoji důkazní povinnost a s přihlédnutím k (dále „“) uzavřel, že se předmětné nemovitosti  za  daných okolností nemohly stát součástí společného jmění manželů.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. března 2006, č. j. , -219, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a shledal správným jeho závěry ohledně rozložení důkazního břemene s ohledem na skutečnosti tvrzené účastníky.

Proti   rozsudku   odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral o s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řešená právní otázka je v rozporu s hmotným právem v souvislosti s posuzováním důkazního břemene účastníků a tato otázka je odvolacími soudy rozhodována odlišně.   Po podrobné analýze důkazní situace včetně rozporů, jež soudy při dokazování řešily, dovolatel uvedl, že předmětné nemovitosti pořízené v době trvání manželství tvořily společné jmění manželů. K otázce břemene tvrzení a důkazního břemene uvedl, že nelze spravedlivě požadovat, aby každý z účastníků musel ohledně každé věci, o níž tvrdí, že byla předmětem společného jmění, prokazovat, že taková věc byla pořízena výlučně, resp. alespoň částečně za finanční prostředky spadající do společného jmění. Požadavkem na dokazování v těchto řízeních naopak je, aby každý z účastníků nesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že konkrétní věc nespadá do společného jmění, a to z důvodů uvedených v a násl. . K tomu připomíná , kterým se mění , o rodině, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné i , když výsledkem jeho novelizace je znění , podle kterého, pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Žalovaná jí tvrzenou skutečnost o původu finančních prostředků na nákup nemovitostí nejenže neprokázala, ale soudy obou stupňů svoje zamítavá rozhodnutí odůvodnily naopak poukazem na to, že žalobce neunesl důkazní břemeno o původu peněž, za něž byly dotčené nemovitosti koupeny. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil „příslušnému soudu“ k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým  lze napadnout  pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci se Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zabýval přípustností dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný jako první rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání se tedy řídí ustanovením  , podle kterého je dovolání přípustné  jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v  rozhodování dovolacího soudu  dosud nebyla vyřešena  nebo která  je  odvolacími   soudy  nebo  dovolacím  soudem  rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek,  je dovolatel oprávněn napadnout   rozhodnutí   odvolacího   soudu,   proti   němuž  byla přípustnost  dovolání  založena  podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů  uvedených v 241a odst. 2 ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ).

Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje ve svém dovolání skutková zjištění soudu prvního stupně, která převzal i odvolací soud, tj. tu skutečnost, že nemovitosti žalovaná koupila z peněz, které získala darem, nemohl dovolací soud k těmto námitkám při posouzení přípustnosti dovolání podle odst. písm c) přihlédnout.

Rovněž další otázka dovolatele předložená k rozhodnutí dovolacímu soudu, že soudy nesprávně posoudily důkazní břemeno ohledně tvrzení, že nemovitosti koupené za trvání manželství byly získány z prostředků v společném jmění manželů, leží na žalobci, nezakládá přípustnost dovolání.

Dovolací soud opětovně vyslovil, že je na tom, kdo tvrdí, že věc je součástí společného jmění, aby prokázal, že byla nabyta v době trvání manželství; na tom, kdo tvrdí, že tuto věc nabyl za trvání manželství ze svých výlučných prostředků je, aby to prokázal  (viz rozsudek  Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. , publikovaný pod č.  C  3698/2006   Souboru    rozhodnutí    Nejvyššího   soudu   vydávaného nakladatelstvím C. H. B.). Rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto principu vyšlo, byť i odvolací soud tuto skutečnost nevyjádřil zcela přesně. Z rozhodnutí soudu prvního stupně, z něhož odvolací soud vyšel, je zřejmé, že soud provedl rozsáhlé dokazování, přičemž kladl důraz na důkazní povinnost žalované, která tvrdila, že nemovitosti nenáležely do společného jmění manželů, a dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že věc nabyla z prostředků v jejím výlučném vlastnictví. Žalobci se nepodařilo ve smyslu označit takové důkazy, jimiž by existenci skutečností uváděných a prokázaných žalovanou zvrátil. Nelze tedy dovodit, že  soudy rozhodovaly v rozporu s   a násl. , tedy v rozporu s hmotným právem ani že se odchýlily od ustálené judikatury.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není z výše uvedených důvodů přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a věty první , neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. září 2007

JUDr. Jiří  Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu