Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3465/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně  H.  Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem  o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, o určení, že původní pracovní  smlouva  a  pracovní   zařazení   žalobkyně   nadále   platí  a  o 54.972,- Kč, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2006 č.j. -130, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „dohoda o rozvázání pracovního poměru z 22. 9. 2004 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná“, že „nadále platí původní pracovní smlouva z 1. 3. 1991 včetně dodatku č. 2 a zařazení žalobkyně ve stavu úředníků ÚSC žalovaného“, a aby žalovanému   bylo   uloženo   zaplatit    žalobkyni 54.972,- Kč „za období od 23. 9. 2004 do 31. 1. 2005“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dohodu podepsala po ujištění zaměstnanců žalovaného, že „je třeba dohodu podepsat, protože podle právních předpisů není možno řešit její případ, kdy dosahuje věku a dalších podmínek pro možnost požádat o starobní důchod“. Tato informace však byla nepravdivá, neboť žalobkyně ve skutečnosti neodešla do důchodu a neodcházela do něj dnem 23. 9. 2004, a v době uzavírání dohody dne 22. 9. 2004 neměla ani podánu žádost o přiznání starobního důchodu. Z těchto důvodů je podle názoru žalobkyně uzavřená dohoda o rozvázání pracovního poměru neplatná podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce, neboť se svým obsahem a účelem příčí zákonu a příčí se dobrým mravům. Vzhledem k tomu, že podle názoru žalobkyně pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá, domáhala se rovněž určení, že „nadále platí původní pracovní smlouva z 1. 3. 1991 včetně dodatku č. 2 a zařazení žalobkyně ve stavu úředníků ÚSC žalovaného“, a požadovala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí ušlý výdělek ve výši 54.972,- Kč za období od 23. 9. 2004 do 31. 1. 2005.

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 8. 2. 2005 č.j. -41 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 24.371,- Kč a že je povinna zaplatit „doplatek soudního poplatku ve výši 200,- Kč Okresnímu soudu v Tachově“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žalobkyně sama iniciovala jednání s ohledem na dosažení věku pro vznik nároku na starobní důchod“, že „žalovaný navrhl určitý způsob řešení žádosti žalobkyně, tj. připravil návrh dohody o skončení pracovního poměru dohodou k 23. 9. 2004 a návrh dohody o pracovní činnosti“, a že „bylo tedy plně na žalobkyni, zda s předloženými návrhy bude souhlasit a předložené dohody podepíše jako vyjádření souhlasu s těmito dohodami“. Protože žalobkyně dne 22. 9. 2004 rovněž podepsala dohodu o pracovní činnosti na dobu určitou jednoho roku, kterou soud „považuje za dohodu platně uzavřenou v souladu se “, byla zamítnuta také žaloba o určení, že nadále platí původní pracovní smlouva z 1. 3. 1991 včetně dodatku č. 2 a zařazení žalobkyně ve stavu úředníků Územních samosprávních celků žalovaného, a žaloba o ušlý výdělek za období od 23. 9. 2004 do 31. 1. 2005, neboť „jí nevznikl nárok na náhradu mzdy jako nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru v souladu s “.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 5. 2005 č.j. -59 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně sice navrhla postup, kdy s ní bude ukončen pracovní poměr a uzavřena dohoda o pracovní činnosti, ale stalo se tak z podnětu zaměstnavatele, který ji  požádal  o  sdělení,  zda hodlá i po vzniku nároku na důchod v roce 2004 nadále pracovat. O tom, že je zařazena jako úředník ve smyslu a že po ukončení pracovního poměru bude z řad úředníků vyřazena, ji nikdo z řad nadřízených neinformoval. Tato skutečnost má podle názoru odvolacího soudu „zásadní vliv na situaci po vzniku nároku na starobní důchod v možnosti nadále pracovat za původně stanovených podmínek pracovní smlouvou ve znění jejich dodatků. To však žalobkyně zjistila až po uzavření výše uvedených dohod v průběhu výkonu práce u žalovaného. Odvolací soud tedy vytkl soudu prvního stupně, že „pokud dospěl k závěru, že se jedná o dohody, které jsou ve smyslu zák. práce platné, ale nesoustředil se na ustanovení zák. práce, kde je upraven institut odstoupení od smlouvy, pak se nevypořádal s danou problematikou vyčerpávajícím způsobem“. Uzavřela-li žalobkyně za dané situace dohody „pouze proto, že byla utvrzována v přesvědčení, že jiný postup není možný a bylo jí zamlčeno, že je do skončení pracovního poměru vedena jako úředník podle a po skončení pracovního poměru bude její pracovní činnost spadat pod jiný režim, pak již z této skutečnosti lze dovodit, že podepsala dohody v důsledku podstatného omylu“.

Okresní soud v Tachově poté rozsudkem ze dne 6. 9. 2005 č.j. -73 rozhodl, že „základ žalobního nároku je opodstatněný“. Ve věci samé soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně dne 22. 9. 2004 uzavřela se žalovaným dohodu o skončení pracovního poměru a dohodu o pracovní činnosti, ale v zápětí již dne 23. 9. 2004 nejprve ústně a posléze 29. 9. 2004 písemně od těchto dohod odstoupila formou „žádosti o anulaci dohod“, protože jsou v rozporu s ustanovením , o důchodovém pojištění. Soud prvního stupně uzavřel, že „žalobkyně podepsala dohody v důsledku podstatného omylu a že „je přesvědčen, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného nadále trvá, protože nedošlo ke skončení pracovního poměru v souladu s zák. práce“.

K  odvolání  žalovaného   Krajský   soud v Plzni usnesením ze dne 25. 11. 2005 č.j. -86 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že „v posuzované věci byly uplatněny nároky jak na neplatnost dohody o skončení pracovního poměru, tak další nárok na náhradu mzdy, nelze z výroku rozsudku dovodit, zda bylo rozhodnuto o základu obou nároků, když naopak z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považuje nárok žalobkyně obligačního charakteru a o výši tohoto nároku rozhodne v konečném rozsudku. Tato úvaha odvolacího soudu je však spekulativní, ani z výroku rozsudku ani z jeho odůvodnění nelze úvahu soudu postihnout. Protože nejde o obligační nárok mezi účastníky a byly uplatněny nároky, o nichž je třeba samostatnými výroky rozhodnout (o každém samostatně), nebyl napadeným rozsudkem ani vyčerpán celý předmět řízení“.

Soud prvního stupně (poté, co usnesením ze dne 24. 1. 2006 č.j. -132 návrh žalobkyně o zaplacení ušlého výdělku za období od 23. 9. 2004 do 31. 1. 2005 ve výši 54.972,- Kč vyloučil „k samostatnému řízení“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2006 č.j. -95   žalobu   na   určení   neplatnosti   dohody  o  rozvázání pracovního poměru z 22. 9. 2004 zamítl, rozhodl, že „nadále platí původní pracovní smlouva z 1. 3. 1991 včetně dodatku č. 2 a zařazení žalobkyně ve stavu úředníků územně samosprávního celku“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně znovu dovodil, že „dohoda o skončení pracovního poměru z 22. 9. 2004 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně“, že platně uzavřela i dohodu o pracovní činnosti, jejíž platnost „nezpochybňuje ani žalovaný“, ale vzápětí dne 23. 9. 2004 ústně a 29. 9. 2004 písemně v souladu se od těchto dohod odstoupila. Protože podle ustanovení zák. práce odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, je soud přesvědčen, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného nadále trvá, protože nedošlo ke skončení pracovního poměru v souladu s .

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 5. 2006 č. j. -130 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, v němž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 22. 9. 2004, potvrdil, ve výroku, jímž bylo určeno, že nadále platí původní pracovní smlouva z 1. 3. 1991 včetně dodatku č. 2 a zařazení žalobkyně ve stavu úředníků Územně samosprávního celku, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění řízení dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně dne 22. 9. 2004 uzavřela platně se žalovaným dohodu o skončení pracovního poměru i dohodu o pracovní činnosti na dobu určitou, že tuto dohodu o skončení pracovního poměru a dohodu o pracovním poměru na dobu určitou uzavřela poté, co žalovaný žalobkyni upozornil na zákon o úřednících č. , a ta byla se svým postavením v úřadě seznámena. Protože z provedených důkazů nelze dovodit, že by žalované M. vyvolalo jednání v omylu, který se týkal okolnosti, bez níž by k dohodě nedošlo, odvolací soud dospěl k závěru, že projevy žalobkyně směřující k odstoupení od platně uzavřených dohod nelze považovat za účinné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítala, že odvolací soud při jednání její odvolání pouze přečetl, ale „řádným projednáním odvolání a odůvodněním svého rozhodnutí se však nezabýval“. Dále vytýkala soudu prvního stupně, že „soud neakceptoval základní zásady pracovněprávního práva, a to ustanovení § 7 zák. práce, a to, že nikdo nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu“. Podrobně zrekapitulovala průběh řízení před soudy obou stupňů a zdůraznila, že „z provedených důkazů vyplývá, že uzavřela dohody pouze proto, že byla utvrzována v přesvědčení, že jiný postup není možný a bylo jí zamlčeno, že je do skončení pracovního poměru vedena jako úředník podle a po skončení pracovního poměru bude její pracovní činnost spadat pod jiný režim“, takže podle jejího názoru „lze dovodit, že podepsala dohody v důsledku podstatného omylu“. „Jestliže zaměstnanci žalovaného sjednali s žalobkyní provádění takového druhu práce, která je ve smyslu samostatným výkonem správní činnosti samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávního celku, nemohli ji současně vyřadit z řad úředníků, kterým se dle téhož zákona rozumí zaměstnanec územního samosprávního celku podílející se na výkonu správních činností zařazených do obecního úřadu. Pokud tak učinili a po několik měsíců potom ji touto činností pověřovali, jak bylo listinnými důkazy prokázáno, porušovali zákon, který je od roku 2003 pro jejich činnost závazný“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Žalovaný uvedl, že nebyly splněny předpoklady pro odstoupení od smlouvy pro omyl ve  smyslu ustanovení § 245 odst. 3 zák. práce, a proto žalobkyni nevzniklo právo od dohody o rozvázání pracovního poměru odstoupit a její projev vůle směřující k odstoupení od platně uzavřených dohod nelze považovat za účinný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení a b) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (, věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že posouzení věci se odvíjí od posouzení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne  22. 9. 2004  (srov. , ) – podle , , a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 1.1.2005, tedy před tím, než nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen „zák. práce“).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (žalobkyně v tomto směru skutková zjištění soudů nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.3.1991 ve znění dodatku č. 2 ze dne 30.12.2000 jako „samostatný odborný referent“. Dne 22.9.2004 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru, kterou se „pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednaný pracovní smlouvou ze dne 1.3.1991 rozvazuje a končí dnem 22.9.2004“ s tím, že „k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo na základě odchodu zaměstnance do starobního důchodu dnem 23.9.2004“. Téhož dne 22.9.2004 účastníci uzavřeli dohodu o pracovní činnosti „na dobu určitou do 31.8.2004“ (správně do 31.8.2005), kterou se žalobkyně zavázala vykonávat v rozsahu 20 hodin týdně práci „stavební řízení na OVÚP MěÚ S.“. Dopisem ze dne 29.9.2004 zaslaným tajemníkovi MěÚ S. žalobkyně „opakovaně žádá o anulaci dohod námi podepsaných dne 22.9.2004 na základě chybných sdělení a nesprávných podkladů mzdové účetní MěÚ S. p. Š.“, neboť „dohody jsou v rozporu s ustanovením ZDP ve znění “.

Podle  ustanovení  §  240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, dohoda o rozvázání pracovního poměru, zrušení pracovního poměru ve zkušební době apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 245 odst. 1 zák. práce od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoníku stanoveno nebo účastníky dohodnuto.

Podle ustanovení § 245 odst. 2 zák. práce odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li tímto zákoníkem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Podle ustanovení § 245 odst. 3 zák. práce účastník, který jednal v omylu, který druhému účastníku musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo.

I když ani jiné právní předpisy obecně nestanoví náležitosti pracovněprávních úkonů, lze [kromě jiného i z ustanovení o jejich neplatnosti - srov. zejména až e) zák. práce] dovodit, že se jedná o právní skutečnosti, které spočívají v určitém lidském chování, pro které je charakteristická jednota (shoda) vůle a projevu. Obecná teorie práva v tomto směru hovoří o náležitostech vůle, náležitostech projevu a náležitostech poměru projevu a vůle.

Základním předpokladem vzniku právního úkonu je především svobodná a vážná vůle jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku. Další náležitostí vůle je požadavek, aby byla omylu prostá. I když zákon, jak ze shora uvedeného vyplývá, stanoví stejné právní následky pro omyl obecně, právní teorie rozlišuje - jak z toho vychází rovněž odvolací soud - omyl ve vůli a omyl v projevu (spočívající v neshodě vůle a projevu). Omyl ve vůli spočívá v nesprávné nebo nedostatečné představě o právních následcích, které nastanou z právního úkonu; nestačí tedy omyl v pohnutce, tj. ve vnitřních cílech jednání, které ještě nejsou vůlí, ale jen vedou k utváření vůle a k jejímu určitému obsahu, zůstávají však skryty, a proto druhá strana o nich neví. Omyl ve vůli, který byl vyvolán druhým účastníkem nebo mu musel být znám, působí vadnost právního úkonu jen jestliže se týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo (§ 245 odst. 3 zák. práce).

I když dovolatelka mimo jiné uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném  právním  posouzení  věci,  tedy  že   uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že výše uvedená východiska nezpochybňuje. Dovolatelka podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu a tak uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení

Podle ustanovení lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle  ustanovení       (a tak je tomu v projednávané věci), podat z  důvodu,  že  rozhodnutí   vychází  ze   skutkového   zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů,  popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci ( ). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením  důkazů  z  hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat  na  otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí  svědka  (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.

Dovolacím důvodem podle ustanovení lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady  volného   hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, „že by žalované Město vyvolalo jednání v omylu, které se týkalo okolnosti, bez níž by k dohodě nedošlo“; vycházel přitom – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné ze zjištění učiněného „po doplnění důkazního řízení“ z výsledků dokazování (zejména z výpovědi žalobkyně, V. H., A. Š., Ing. P. N.), že žalobkyně „chybně požádala“ o změnu pracovního poměru z pracovního poměru na dobu neurčitou  na  pracovní   poměr  na   dobu   určitou   (srov.     ,  o  důchodovém   pojištění,  ve   znění   účinném  do  30. 9. 2004) „na základě informací, které o dalším postupu po vzniku nároku na starobní důchod získala od pracovnice jiné instituce“ - (OSSZ v T.), že byla upozorněna, že , o úřednících územních samosprávných celků, neumožňuje „podle jí požadované dohody“ změnu pracovního poměru na dobu určitou s prací na plný úvazek (srov. , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30.6.2006), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové   zjištění   oporu  v  provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal  v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud  neakcentoval některé skutečnosti svědčící ve prospěch opačného skutkového závěru (že druh práce sjednaný v dohodě o pracovní činnosti podle jejího názoru „může provádět pouze úředník“, že jí  „zamlčeli její vyřazení z řad úředníků ÚSC“, že „utajené převedení na jinou práci, která v úřadě neexistuje, převedení odpovědnosti  na  jiného   pracovníka,   uvádění   příkladu JUDr. K., na kterého se zákon o úřednících nikdy nevztahoval“ jsou skutečnosti, kterými byla uvedena v omyl), napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.

Důvodná není ani námitka žalobkyně, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení , neboť okolnost, že průběh odvolacího jednání dne 24.1.2006 v době od 9.50 do 12.20 hod. a způsob odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá představě dovolatelky, nelze považovat za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanoveních §, 229 odst. 2 písm. a) a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , věty první , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl  v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. , věta první, ), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2007

JUDr. Zdeněk  Novotný, v. r.

1                                               předseda senátu