Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 562/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 3. 11. 2005, č. j. -103, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově z 22. 6. 2005, č. j. -86, ve znění usnesení z 27. 1. 2006, č. j. -106, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud zamítl tzv. žalobu z lepšího práva, odůvodněnou argumentem, že „žalovaný řádně neuspokojil v daňové exekuci pohledávky žalobkyně zajištěné zástavním právem podle jejich pořadí“ (viz bod III. žaloby na ). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že pohledávka žalovaného (správce daně a oprávněného v daňové exekuci) za M. S. (daňovým dlužníkem a v daňové exekuci povinným) jakožto pohledávka zajištěná zákonným zástavním právem podle , má před pohledávkou žalobkyně (a věřitelkou povinného, jež se daňového exekučního řízení nezúčastnila) za týmž M. S. (zástavcem), zajištěnou zástavním právem pouze smluvním, přednost; pohledávka žalovaného se tedy podle okresního soudu uspokojuje ve třetí třídě podle ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o rozvrhu, zatímco pohledávka žalobkyně teprve ve třídě čtvrté podle , žalobkyně tudíž tzv. „lepší právo“ nemá. I kdyby se však pohledávka žalovaného zajištěná zákonným zástavním právem uspokojila ve třídě čtvrté, tedy skupině stejné jako pohledávka žalobkyně, zajištěná zástavním právem smluvním (byť zřízeným téměř o čtyři roky dříve), uspokojila by se tato (daňová) pohledávka, dodává okresní soud, s ohledem na „stále platné znění“ ustanovení přednostně.

K odvolání, v němž žalobkyně zdůrazňovala především „zastaralost a faktickou nepoužitelnost“ ustanovení , krajský soud – byť nesdílel názor okresního soudu, že daňová pohledávka zajištěná zákonným zástavním právem měla být uspokojena ve třetí třídě (a v tomto směru přisvědčil odvolatelce) – rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že – ač „zařazení do třetí třídy brání skutečnost, že žádné ustanovení hmotného práva neurčuje, které pohledávky daní a poplatků, zajištěné zákonným zástavním právem, požívají přednosti, z čehož pak plyne, že třetí třída zůstává nenaplněna a pohledávka žalovaného se přesouvá do režimu třídy čtvrté“ – žaloba z lepšího práva nemohla být úspěšná, jelikož pohledávka žalovaného byla v rozvrhovém řízení uspokojena (přednostně) „správně, a to s ohledem na znění ustanovení , jehož zastaralost soudu, vázanému při rozhodování zákonem, posuzovat nepřísluší“.

V dovolání (zásadní právní význam ve smyslu ustanovení přisuzuje otázce, zda „ účinný k 1. 6. 1999 umožňoval při rozdělování podstaty po realizaci prodeje zastavené nemovitosti dle ustanovení aplikaci ustanovení “) žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v „naprosto nepřesvědčivě až alibisticky odůvodněném“ závěru odvolacího soudu, že daňová pohledávka žalovaného musela být – a také správně byla – uspokojena přednostně, ač byla zajištěna zástavním právem (byť zákonným) zřízeným později než bylo smlouvou zřízeno zástavní právo žalobkyně, a to „právě s ohledem na ustanovení “, a z toho vyvozeném závěru o nedůvodnosti žaloby z lepšího práva.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ), daný tím, že řeší judikaturou dovolacího soudu dosud nezodpovězenou otázku ( ), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc.

Jelikož vady podle ustanovení , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( věta druhá ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že aplikace ustanovení věty třetí , podle níž se pohledávky daní a poplatků, pokud mají zástavní právo na nemovitosti, uspokojí vždy přednostně, byla namístě i „v rozhodné době, tj. k 1. 6. 1999“, kdy bylo vydáno rozhodnutí o rozvrhu.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i  práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolání je důvodné.

Odvolací soud totiž přehlíží účel ustanovení a tedy i třetí věty jeho druhého odstavce, jímž bylo při přijímání v roce 1963 upravit – v souladu s hmotným právem – uspokojení pohledávek (včetně pohledávek daní a poplatků), pokud měly zástavní právo na nemovitostech, neboť tehdy platná pravidla rozvrhu uvedená v vůbec s uspokojením pohledávek zajištěných zástavním právem neuvažovala. Změnou ustanovení provedenou , která již s uspokojením pohledávek zajištěných zástavním právem výslovně počítá, se ustanovení stalo obsoletním; nasvědčuje tomu i to, že odkazy na v něm uvedené jsou – uvažováno z pohledu platné úpravy – nepřípadné. Z ustanovení lze tedy v současnosti použít jen takovou úpravu, jež není obsažena jinde, tj. právní úpravu uvedenou v jeho odstavci prvním, určujícím pořadí pohledávek uspokojovaných z výtěžku prodeje věcí movitých ( ).

Ačkoli tedy bylo ustanovení v tehdy (ke dni vydání rozhodnutí o rozvrhu, tj. k 1. 6. 1999) účinném znění zrušeno teprve od 1. 1. 2001 novelizací provedenou , nebylo je již možno aplikovat ani pro určení pořadí, v němž byly uspokojovány pohledávky dle výsledků rozvrhových jednání uskutečněných před tímto datem, tedy před 1. 1. 2001 (srov. k tomu důvodovou zprávu k a , podle níž užití těchto ustanovení, přijatých jako přechodná ustanovení ke dni účinnosti , tedy k 1. 4. 1964, dnes již není aktuální, takže vzhledem k tomu, že otázky v nich upravené byly nově vyřešeny v souvislosti s výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, se navrhuje jejich zrušení).

Z uvedeného hlediska je opačný názor zastávaný odvolacím soudem v rozporu se zásadami historické i systematické metody výkladu , a tedy nesprávný.

Jelikož na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil, a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný ( část první věty za středníkem ).

V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2007

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu