Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3230/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem,  proti žalovanému H. spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2006, č.j. , 97/2006-97, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006, č.j. , 97/2006-97,  kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 11. 2005, č.j. -52, ve znění usnesení ze dne 18. 1. 2006, č.j. -64, ve věci samé (ve výroku o zamítnutí žaloby „na zaplacení bolestného ve výši 12.000,- Kč, ztížení společenského uplatnění 18.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve výši 20.612,- Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 123.096,- Kč s úrokem z prodlení a určení povinnosti platit žalobci měsíčně částku 9.000,- Kč v měsících březnu až listopadu každého roku“), není přípustné podle ustanovení [z něhož přípustnost dovozuje dovolatel, neboť soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení šlo (předmět řízení), posoudily z obsahového hlediska zcela shodně (oba dospěly k závěru, že žalobce na uplatněné plnění z titulu odškodnění nemoci z povolání nemá nárok; odlišností totiž nelze rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. ) pouze dovolací důvody podle ustanovení a - zásadní význam ve smyslu ustanovení [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení a nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto].

V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku (která měla pro rozhodnutí ve věci určující význam), zda je soud oprávněn v občanském soudním řízení posuzovat, zda onemocnění zaměstnance je nemocí z povolání, i když o téže otázce bylo již rozhodnuto příslušným odborným zdravotnickým zařízením. Výklad této právní otázky se v judikatuře již ustálil. Byl přijat právní názor, že rozhodnutí o uznání (případně neuznání - jako tomu bylo v posuzovaném případě) nemoci z povolání vydané příslušným odborným zdravotnickým zařízením při výkonu zdravotní péče podle ustanovení je zpravidla jedním z důkazů o existenci nemoci z povolání, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení zák. práce, nemá však povahu rozhodnutí o předběžné otázce, z něhož by byl soud povinen ve smyslu ustanovení věty druhé vycházet (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. ). Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při rozhodování věci z uvedeného právního názoru vycházel.

Žalobce však ve svém dovolání právní posouzení věci nezpochybňuje; otázku vázanosti soudu rozhodnutím příslušného odborného zdravotnického zařízení podle ustanovení , o péči o zdraví lidu, zmiňuje jen v souvislosti s namítanou přípustností dovolání podle ustanovení (když tvrdí, že rozhodnutí soudů jsou rozdílná). I když uvedl, že přípustnost dovolání dovozuje také z ustanovení a že uplatňuje – mimo jiné - dovolací důvod podle ustanovení , neoznačil žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní právní význam. Kromě kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), která považuje za chybná a neúplná [nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že žalobci se nepodařilo prokázat, že pracoval za podmínek, za nichž vzniká onemocnění, kterým trpí (oboustranná radiální a ulnární epikondylitida), neboť nebylo prokázáno, že by tato onemocnění vznikla z dlouhodobého nadměrného jednostranného přetěžování horních končetin], a nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědi svědkyně MUDr. D. F., zaměstnankyně Krajské hygienické stanice S. k.), čímž výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení - dovolatel namítá, že odvolací soud „v rozporu se zásadou dvojinstančnosti občanského soudního řízení vyšel při posouzení věci z jiného právního názoru než soud prvního stupně, v rámci tohoto nového právního názoru dospěl ke skutkovým zjištěním, k nimž ovšem z velké části nebylo provedeno vůbec žádné dokazování“, přičemž poukazuje na „způsob, jakým odůvodnil údajnou nadbytečnost žalobcem navrhovaných důkazů“, že „rozhodnutí bylo vydáno při nesprávné aplikaci norem procesního práva“, neboť odvolací soud „neprovedl žádný jiný důkaz než důkaz výslechem svědkyně MUDr. F.“, že „neprovedl důkaz rozhodnutím Krajského úřadu S. k. z  1. 11. 2004, a to se zřetelem k ust. /2 část věty za středníkem “, a že „na jedné straně předvolal a vyslechl sám ze své vlastní iniciativy nikým jiným nenavrhovanou svědkyni MUDr. F., když na druhé straně žalobcem navržené výslechy svědků, jeho účastnický výslech a znalecký posudek zamítl“. Uvedenými námitkami však dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (v některých z nich dokonce mylně spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku), ale odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ]. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), nepředstavují dovolací námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale pouze dovolacích důvodů podle ustanovení a Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení a nemůže být – jak výše uvedeno - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení

Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s jeho vyjádřením k dovolání, v němž navrhl odmítnutí dovolání pro  nepřípustnost), které spočívají v paušální odměně ve výši  10.000,- Kč [srov. , , 10 odst. 3, , a , ve znění , č. , č. , č. a čl. II ] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ve znění a č. , č. , č. , č. a čl. II ), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. V. S. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. , o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.957,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalovanému tyto náklady (v celkové výši 12.257,- Kč) nahradil; žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem bylo podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. září 2007

JUDr. Mojmír  Putna, v. r.

předseda senátu