Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1929/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky níže uvedeného bytu, neboť se žalovanými uzavřeli smlouvu o postoupení práva na jeho koupi. Žalovaní zájem o koupi bytu neměli a žalobci za ně zaplatili kupní cenu. Po podpisu smlouvy byli žalobci, kteří jsou osobami neslyšícími a mají sníženou schopnost vnímat souvislý psaný text, přesvědčeni, že jsou vlastníky bytu, nakládali s ním proto jako s vlastním, vyměnili jej s matkou žalobkyně za větší a v dobré víře jej vlastnili od 21. 2. 1994, kdy smlouvu podepsali. Jeho vlastnictví proto 21. 2. 2004 vydrželi.

Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. -112, zamítl „návrh, na určení, že vlastníkem bytové jednotky č. 10/7 – byt, nacházející se v budově čp. 10 B. – bydlení, kdy nemovitost stojí na pozemku st. 49/2 – zastavěná plocha a nádvoří a dále i spoluvlastnického podílu o velikosti 603/6018 na společných částech domu čp. 10 B. a pozemku st. 49/2, kdy nemovitosti jsou zapsány u katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. B. na LV a na LV pro KÚ B. u M. H., obec B.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jako kupující uzavřeli 12. 1. 1998 se Z. d. B. n. J. kupní smlouvu o převodu vlastnictví bytu čp. 10/7 v B. se spoluvlastnickým podílem 603/6018 na společných částech za kupní cenu 75.242,- Kč; vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí vloženo 9. 12. 1998. Ohledně tohoto bytu podepsali žalobci a žalovaná 1) dne 21. února 1994 smlouvu o postoupení práva na jeho koupi. Dopisem z 1. 7. 1994 žalovaní informovali žalobce o neplatnosti této smlouvy a o neoprávněnosti užívání bytu z důvodu nesouhlasu žalovaného 2) s jejím uzavřením. Soud konstatoval, že smlouva mezi účastníky řízení byla uzavřena neplatně, neboť nebyla podepsána žalovaným 2), přičemž šlo o majetek ve smyslu (dále „“). Žalovaný 2) se její neplatnosti dopisem z 1. 7. 1994 dovolal. Žalobci, kteří jsou osobami s běžným intelektem ztíženým jejich zdravotním postižením, neprokázali, že jsou oprávněnými držiteli bytu ve smyslu a vlastnické právo k němu nevydrželi.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 9. února 2006, č. j. -135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která posoudil jako správná a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Ke smlouvě o postoupení práva na koupi bytu z 21. 2. 1994 konstatoval, že i když v ní byli jako převodci uvedeni oba žalovaní, smlouvu uzavřel jen jeden z nich. I kdyby převodcem byla pouze žalovaná 1), žalovaný 2) se dopisem z 1. 7. 1994 neplatnosti smlouvy dovolal; žalobci nejen z toho dopisu, ale i z dalších úkonů museli již v průběhu vydržecí doby poznat, jaký je právní stav věci. Žalobci jsou sice sluchově postiženi, podle znalkyně však jsou schopni za pomoci tlumočníka chápat smyslu úředních listin. Ztotožnil se i s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vlastnické právo k předmětnému bytu ve smyslu nevydrželi.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jeho přípustnost opírají o (dále „OSŘ“) a uvádějí, že jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v něm řešena otázka „narušení dobré víry sluchově postižených“, kterou Nejvyšší soud dosud neřešil. Tvrdí, že podmínky pro vydržení vlastnického práva byly z jejich strany splněny. Namítají, že soudy nesprávně zhodnotily znalecký posudek, v němž znalkyně potvrdila, že ani jeden ze žalobců není schopen porozumět psanému textu a není schopen chápat smyslu úředních listin bez cizí pomoci. Soud má na jedné straně za prokázané narušení dobré víry žalobců, na druhé straně pomíjí, že s obsahem tvrzených úkonů, jimiž se žalovaní snaží zpochybnit svoji dobrou víru, nebyli nikdy seznámeni. Připomínají závěr znaleckého posudku, že v okamžiku podpisu smlouvy byli žalobci přesvědčeni, že se stali vlastníky bytu. Žalovaní od roku 1994 neučinili žádný právní úkon, kterým by na žalobcích žádali hrazení nájemného a žalobu na vyklizení bytu podali teprve v roce 2004; ta proti žalobcům ani nesměřovala. Soudy se nevypořádaly ani s důkazem svědčícím o dobré víře žalobců, jímž bylo placení daně z nemovitosti a provádění dalších plateb spojených s užíváním bytu poskytovatelům služeb, nikoliv žalovaným. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že tvrzení žalobců jsou nepřesná, zavádějící a svým charakterem do určité míry revidují hodnocení důkazů soudem. Žalobci byli znalcem označeni za osoby s průměrnou úrovní mentální kapacity. V průběhu domnělé vydržecí lhůty byli mnohokrát kontaktováni žalovanými za účelem vyklizení a předání bytu. Zdravotní postižení žalobců je pro posouzení věci irelevantní a v tomto směru žalovaní odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců pro nedůvodnost zamítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým  lze napadnout  pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v  rozhodování dovolacího soudu  dosud nebyla vyřešena  nebo která  je  odvolacími   soudy  nebo  dovolacím  soudem  rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). Rozhodnutí soudů v dané věci je však v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Oprávněným držitelem ve smyslu odst. l je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (Rozsudek ze dne 11. července 2002, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1304). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (Usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1068). V dané věci není nic, co by z rozhodnutí činilo rozhodnutí po právní stránce zásadní; je též třeba přihlédnout k tomu, že dopis žalovaných ze dne 1. 7. 1994, adresovaný žalobcům, upozornil naprosto jednoznačným a srozumitelným způsobem žalobce na to, že smlouva je neplatná a že byt užívají neoprávněně. Ani postižení žalobců nemohlo nic změnit na tom, že za této situace nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že jim byt jako vlastníkům patří (viz též znalecký posudek). Na tom nic nemění skutečnost, že subjektivně (tedy nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“) v dobré víře být mohli (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1966).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

Podle , a jsou žalobci povinni zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti se zastoupením advokátkou v dovolacím řízení (sepsání vyjádření k dovolání). Náklady činí podle , , , , ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II. 2.500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II. , celkem 2.650,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění jsou dány a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. srpna 2007

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu