Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1835/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č. j. -90, určil, „že žalobci manželé J. a R. J., jsou společnými vlastníky pozemku p. č. 6/1 – trvalý trávní porost o výměře 1 552 m2 v k. ú. Š.  L.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že jako vlastník pozemkové parcely č. 6/1 (dále „sporný pozemek) je v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalovaný. Žalobci, vlastníci nemovitostí, a to domu čp. 5, stavební parcely č. 43, parcel č. 4, č. 5 a č. 6/2, užívali od 17. 8. 1983 i sporný pozemek a skutečnost, že nejsou v katastru nemovitostí zapsáni jako jeho vlastníci, zjistili až v roce 2002. Z provedených důkazů dovodil, že v době, kdy žalobci zmíněné nemovitosti kupovali od bývalého J. P., převzali i sporný pozemek a užívali jej společně s pozemkovou parcelou č. 6/2 jako jeden celek. Přestože parcela č. 6/2 měla výměru 924 m2 a sporný pozemek 1 552 m2, takže žalobci začali užívat plochu o tuto výměru větší, byli od roku 1983 do roku 2002 v dobré víře, že vlastní i sporný pozemek. Neznali totiž přesnou výměru kupovaných pozemků, neměli důvod si výměry zjišťovat a pokud žalovaný argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , nebylo možno opomíjet právní názor vyjádřený v rozhodnutí téhož soudu sp. zn. . Uzavřel, s poukazem na a (dále „“), že žalobci vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. -117, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba žalobců, kterou by bylo určeno, že žalobci jsou společnými vlastníky pozemku parc. č. 6/1 – trvalý trávní porost o výměře 1.552 m2 v k. ú. Š. u L., se zamítá“. Žalobcům uložil dále povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Poukázal na skutečnost, že posouzení držitelovy dobré víry je nutné hodnotit objektivně, nikoliv tedy ze subjektivního hlediska, to je na základě pouhého osobního přesvědčení účastníka. Zdůraznil, že je nutno brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou po něm lze požadovat, nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodnou pochybnost o tom, že mu věc nebo právo patří, když jedním z hledisek pro posouzení omluvitelného omylu za dané situace měl být poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. V této souvislosti připomenul výměru sporného pozemku v porovnání s výměrou pozemku č. 6/2 s nímž byl společně užíván. Tvrzení, že v kupní smlouvě z roku 1983 nebyly uvedeny výměry pozemků, neshledal pro posouzení věci významné; poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Argumentaci opřenou o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. shledal nepřípadnou, neboť v něm byla řešena otázka převodu pozemku mezi blízkými příbuznými.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání a uplatňují dovolací důvod uvedený v (dále „OSŘ“). Tvrdí, že až do roku 2002 jednali v omluvitelném omylu ať jde o uchopení držby, či samotné užívání pozemku. Se závěrem odvolacího soudu, odkazujícího na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. v aplikaci na daný případ se neztotožňují. Namítají, že oba zmíněné pozemky byly i v době, kdy je drželi  jejich právní předchůdci, ohraničené kameny a užívány společně. Jejich omyl ohledně užívání sporného pozemku nemohl být zjištěn z nabývacího titulu, ani z nabyté znalosti místních poměrů. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , jež je možno dílčím způsobem v dané věci použít. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že se daná věc neliší významem, ani okolnostmi, od těch, které Nejvyšší soud v minulosti posuzoval a k nimž zaujal jednoznačné stanovisko; nejde tedy o věc výjimečnou. Uzavírá, že omluvitelnost omylu žalobců stejně jako výklad znaku „se zřetelem ke všem okolnostem“ v daných souvislostech zřetelně hovoří v neprospěch stanoviska žalobců. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího  řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jejíž shrnutí je připojeno jako poznámka k rozsudku  Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. , publikovaného v Soudních rozhledech, roč. 2005,  č. 3. Je tu řešena  otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. , publikovaný pod č. C 1304 ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. (publikovaný pod č. C 836 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu): „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Je otázka, jaké překročení výměry je třeba při zachování obvyklé opatrnosti poznat. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Proto pokud kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“.(rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. , č. C 1399 Souboru rozhodnutí NS, sv. 20). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit; viz rozhodnutí sp. zn. , Soubor rozhodnutí NS č. C 2733. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců žalobce a byl jimi užíván jako součást jejich pozemku, přiléhajícího k jejich domu č. p. 19. Tento pozemek nemá samostatný přístup a přístup na něj je a po vydržecí dobu byl pouze z usedlosti žalobce…Žalobce nenabýval pozemek, který by „neznal“, ale pozemek na něj byl po polovinách převeden osobami blízkými ( ), přičemž šlo o pozemek bezprostředně rodinou užívaný; neměl tudíž důvod zajímat se o jeho parametry. Z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby“.

Je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil v souladu s uvedenou judikaturou. Nelze vyloučit, že žalobci užívali sporný pozemek v dobré víře, že jsou jeho vlastníky, ovšem tato dobrá víra tu nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. Výjimečné okolnosti, umožňující přiznat oprávněnou držbu, tak v daném případě nebyly dány.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné  rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny.  Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení učiněný podle , , a odpovídá skutečnosti, že dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež mu vznikly. Představují odměnu advokátovi za právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle , a ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II. 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle ve znění pozdějších předpisů včetně čl. II. , celkem 5.075,- Kč. Lhůta a  místo k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto rozhodnutí  není  opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. srpna 2007

JUDr. Jiří  Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu