Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 965/2007

U S N E S E N Í

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. , byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že ve dnech 20. 1. 2004, 21. 1. 2004 a 30. 1. 2004 v úmyslu získat potravinářské zboží bez jeho řádného uhrazení předem, jako jednatel společnosti R., s.r.o., postupně zaslal dodavateli potravinářského zboží společnosti S. S., tři platební příkazy o údajně provedených úhradách kupní ceny a částečných úhradách dříve vzniklého dluhu, přičemž tyto platební příkazy pouze potvrdil v samoobslužném boxu v K. b., a.s., a již je nepředal k jejich proplacení, v důsledku čehož bylo dodáno zboží v celkové hodnotě 87.805,53 EUR, čímž způsobil společnosti S. S., celkovou škodu ve výši 2.890.525,66 Kč.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti zaplatit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu, a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. , podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu Ostravě podal obviněný M. R. prostřednictvím obhájce Mgr. P. M. dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1. písm. g) tr. ř. V jeho obsahu zejména namítl nesprávnost použité právní kvalifikace, protože se nejedná o trestný čin, ale jde jen o obchodně právní záležitost. Tento argument obviněný opřel o tvrzení, že zasláním příkazů k úhradě nikoho v omyl neuváděl, neboť v rámci spolupráce mezi společností S. S., se sídlem S. S. (dále jen „společnost S.“), a R., s.r.o., (dále jen „společnost R.“), bylo běžné, že zaplacení dodávky zboží bylo avizováno příkazem k provedení platby, přičemž samotná platba byla realizována později s odstupem několika dnů nebo i týdnů. Jednalo se o avízo budoucí platby, nikoliv o doklad o provedené platbě. Podle něj tuto skutečnost dotvrdila ve své výpovědi i svědkyně J. P. Okresní soud tudíž nemohl učinit závěr, že dodávka zboží realizovaná v konkrétně neuvedeném termínu v měsíci lednu 2004 byla společnosti S. zaslána pouze proto, že obviněný prostřednictvím uvedených platebních příkazů přislíbil uhradit částku před dodáním zboží. Takový závěr navíc neodpovídá ani popsaným skutkovým závěrům. V další části dovolání obviněný uváděl výhrady proti způsobu, jakým byly ve věci zajištěny výslechy svědků C. A. a C. M., kteří byli vyslechnuti pouze v I., a to až v době, kdy bylo vedeno řízení před okresním soudem, a teprve z jejich výpovědí bylo učiněno zjištění o uzavření dohody o nutnosti zaplacení zboží před jeho dodáním. Obviněný navíc zpochybnil obsahovou stránku těchto výpovědí, neboť namítl rozpor mezi jimi a dalšími provedenými důkazy. Ve vztahu k platebním příkazům, které společnost R. zaslala společnosti S., obviněný zmínil i to, že je na první pohled zřejmé, že nejsou dokladem o realizované platbě, ale jen příkazem k platbě, což měla společnost S. rozeznat. Navíc za situace, kdy byla třetí dodávka zboží zaslána s odstupem deseti dnů od vystavení první faktury, šlo o takový časový odstup, během něhož bylo možné ověřit, že se již platba za první fakturu na účtu poškozeného objevila. Vedle těchto výhrad obviněný alternativně připustil, že i kdyby obstál soudy zjištěný skutkový stav, nebylo se možné ztotožnit s jeho právním hodnocením, neboť se jedná o složitý obchodní případ spadající pouze do kompetence civilních soudů, které budou hodnotit vzájemné obchodní nároky společností S. a R., a který svým obsahem nedopadá na normy trestního práva a nemůže být tudíž řešen v rámci trestního řízení. Tento názor obviněný podložil výhradou o neseriózním postupu společnosti S., která porušila povinnosti ze smlouvy o výhradním zastoupení společnosti R., když své výrobky nabídla za nižší ceny i jiným právním subjektům. Tuto skutečnost obviněný považoval za rozhodující příčinu finančních ztrát společnosti R., která v důsledku toho u soudu v C. v I., podala žalobu o náhradu škody. Společnost S. však takový mimotrestní postup nevolila a bez dalšího na obviněného podala trestní oznámení.

S ohledem na uvedené výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. , a Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. , zrušil ve všech výrocích a přikázal věc Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání obviněného bylo dne 31. 7. 2007 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které podalo písemné vyjádření, v němž státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství zejména poukázala na to, že Krajský soud v Ostravě nedostál své přezkumné činnosti, neboť z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není patrný volní vztah obviněného ke škodlivému následku a ani z odůvodnění jeho rozhodnutí není dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém podkladě soud v předmětné věci založil závěr o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu. Za nesprávné též označila, že se soudy nezabývaly hospodařením společnosti R. v rozsahu potřebném pro závěr, zda obviněný byl schopen plnit své finanční závazky vůči svým dodavatelům. V této souvislosti též poukázala na to, že v popisu skutku nebyl dostatečně vyjádřen záměr obviněného způsobit škodu na cizím majetku. Zjištění, že obviněný věděl, že nebude schopen v budoucnu uhradit cenu zboží, a srozumění obviněného s touto skutečností není zachyceno ve skutkové větě ani dostatečně rozvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, považovala za porušení zásad vyplývajících z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Protože z napadených rozhodnutí není zřejmé, z jakých důvodů a na jakém podkladě soudy v předmětné věci právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu včetně závěru o zavinění pachatele založily, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhověl a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce jeho zákonného znění, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené.

Obviněný v podaném dovolání částečně v rozporu s takto vymezenými pravidly uplatnil námitky, jimiž jednak vyjádřil nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, když brojil proti obsahu svědeckých výpovědí svědků C. A. a C. M. a proti způsobu, jakým byly tyto důkazy zajištěny, a jednak když zpochybňoval vyjádření těchto svědků ve vztahu k jejich hodnocení a charakteru došlých příkazů a sám posuzoval, co z nich měli zaměstnanci společnosti S. dovozovat.

V této části je dovolání obviněného v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož je poukazováno na nesprávnost procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Protože se nejedná o výhrady právní povahy, které jako jediné mohou být podřazeny pod označený dovolací důvod, Nejvyšší soud je posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem tento dovolací důvod ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nebyl tak ve vztahu k této části dovolání obviněného dán zákonný podklad pro její věcné přezkoumání.

Za důvody, který byly relevantně s označeným dovolacím důvodem uvedeny, a jimiž se mohl dovolací soud ve směru jeho opodstatněnosti dále zabývat, jsou výhrady zaměřené proti nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu. Obviněný jimi vyjádřil názor, že nikoho v omyl neuváděl, a proto je možné v posouzeném skutku spatřovat pouze obchodně právní spor dvou společností, který je založen ryze na obchodních vztazích, u něhož řešení v rámci trestního řízení nepřichází do úvahy.

Se zřetelem na takto relevantně s označeným dovolacím důvodem uplatněné námitky je vhodné uvést, že ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zák. jde o trestný čin tehdy, jde-li o čin pro společnost nebezpečný, který naplňuje formální znaky uvedené v trestním zákoně. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, aby byla nejprve učiněna potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech a na jejich podkladě, zda prokázané skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu s tím, že aby se jednalo o trestný čin, musí být všechny uvedené znaky dány.

Obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl naplněn znak „uvede v omyl“, musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí č. 57/1978 a č. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný tohoto trestného činu dopustil v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl a tak na cizím majetku způsobil značnou škodu.

Jak je ze skutkových zjištění patrné, obviněný uvedený znak, že „jiného uvedl v omyl“, naplnil tím, že proto, aby získal potravinářské zboží bez jeho uhrazení předem, ve dnech 20. 1. 2004, 21. 1. 2004, 30. 1. 2004 zaslal společnosti S. platební příkazy, které nepředal k proplacení, ale pouze je potvrdil v samoobslužném boxu v K. b., a. s., což vedlo k tomu, že společnost S. obviněnému předmětné zboží zaslala. Přestože se obviněný brání tomu, že by tento znak byl uvedeným jednáním naplněn, jeho výhrady jsou plně v rozporu nejen se závěry obou soudů, jak jsou rozvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí, ale především se všemi ve věci zajištěnými a provedenými důkazy, které ve svém souhrnu a v logických návaznostech svědčí o tom, že obviněný jednal se záměrem dodávky předmětného zboží vylákat, aniž by za ně chtěl poškozeným požadované finanční prostředky zaplatit.

Nejvyšší soud z hlediska trestní odpovědnosti obviněného, a to jak ve vztahu ke znaku, že „jiného uvedl v omyl“, tak i s ohledem na subjektivní stránku k tomuto znaku se vztahující, považuje z prokázaných okolností za významné především to, že obviněný společnosti S. zaslal kopie příkazů k úhradě, aniž by k takové platbě dal bance pokyn. V této souvislosti je vhodné zmínit zejména zprávu K. b., a. s., (č. l.) 94, v níž banka ohledně předmětných platebních příkazů informuje, že originály těchto příkazů nebyly vhozeny do boxu ani předány obchodníkům, a tedy nebyly bance k proplacení předány. Současně sdělila, že obviněný byl dlouholetým klientem banky, který často prováděl platby do zahraničí a byl informován o tom, že tyto příkazy musí dát přímo obchodníkům ke kontrole a potvrzení převzetí, neboť do boxu lze vkládat pouze tuzemské částky do 499.999,99,- Kč.

K tomu je vhodné upřesnit, že podle obsahu kopií předmětných platebních příkazů, je na příkazu ze dne 20. 1. 2004 k proplacení vyznačena částka 48.978,54,- EUR, na příkazu ze dne 21. 1. 2004 je uvedena částka 49.742,90,- EUR, a na příkazu ze dne 30. 1. 2004 je částka 22.154,- EUR, je tedy patrné, že v každém z těchto příkazů byla vyznačena částka překračující povolenou výši 500.000,- Kč., neboť kurz EURA činil v té době více jak 32,- Kč za EURO.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný nemohl platbu vyznačenou na předmětných platebních příkazech vůbec fakticky realizovat tak, jak předstíral, protože byla vyloučena jednak tím, že se jednalo o částku do ciziny a jednak i proto, že uvedená suma převyšovala možnou maximální hranici pro realizaci platebního příkazu přes samoobslužný box, jak je shora uvedeno.

Ve vztahu k nepřesvědčivosti obviněným vnesených námitek, je významné i to, že ke dnům, které obviněný na příkazech uvedl jako dny splatnosti, byl ve dnech 20. 1. 2004 až 21. 1. 2004 účet obviněného vedený u K. b., a. s., ve schodku, neboť vykazoval – 48.922,17,- Kč, a ke dni 30. 1. 2004 na něm byla částka 118.315,- Kč. Banka by proto ani z tohoto důvodu nemohla předmětné úhrady provést, protože pro ně v době splatnosti, kterou obviněný vyznačil, na účtu nebyl dostatečný obnos. Podle „Podmínek provádění platebního styku a zúčtování na běžných účtech klientů banky“ platí, že banka odepíše peněžní prostředky z účtu klienta na základě účinného příkazu k úhradě doručeného prostřednictvím samoobslužného boxu v pracovní den, který klient uvedl jako den splatnosti. Takový pokyn by nebylo možné vyplnit, protože ke dni splatnosti na účtu potřebné částky nebyly k dispozici.

Z uvedených důvodů proto neobstojí ani ta námitka obviněného, že očekával příjmy od svých odběratelů, neboť banka platbu, k níž by obviněný dal příkaz (což se ovšem nestalo), na základě platebního příkazu s vyznačenou dobou splatnosti nemohla provést později, platbu by neprovedla a klienta by o tom jen vyrozuměla.

Všechny tyto skutečnosti dosvědčují, že v daném čase nebylo reálné, aby obviněný mohl ze svého účtu uhradit označené částky, protože jím předstíraný způsob byl v rozporu s pravidly platebního příkazu prostřednictvím samoobslužného boxu i faktickým stavem jeho účtu. O všech těchto skutečnostech obviněný věděl a byl s nimi dostatečně obeznámen.

Především je však nutné zdůraznit, že v dané věci je rozhodné to, že předstírané platby vůbec neproběhly, protože obviněný bance žádný takový pokyn nedal, a pokud shora uvedené platební příkazy potvrdil a společnosti S. je zaslal, bylo to jen proto, aby předstíral, že taková platba skutečně proběhla. Jen tak totiž mohl získal možnost od této společnosti odebrat zboží, jak se také stalo. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný tyto podmínky akceptoval na osobním jednání s představiteli společnosti S. dne 19. 12. 2003, kde mu svědek C. A. jednoznačně sdělil, že vzhledem k dluhům, které má společnost R. u společnosti S. a k nastalé složité situaci, může být obviněnému zboží dodáno jen proti platbě předem. S tím obviněný souhlasil a že tedy provede platbu předem. Je tedy patrné, že již na tomto ústním jednání obviněný platbu předem avizoval.

Pro závěr o vědomém záměru obviněného zaslání bance nepředaných, avšak jejím razítkem označenými platebními příkazy vylákat ze strany poškozené společnosti předmětné zboží, mimo již naznačených skutečností, svědčí i okolnosti vyplývající z obsahu výpovědí C. M., z písemné korespondence mezi nimi, z nichž je zřejmé, že obviněný poškozené společnosti, i když zjistila, že k úhradě nedošlo, předstíral, že se tak stalo a že jde o omyl na straně banky. Tento závěr je patrný z toho, že obviněný jednak na první telefonickou informaci o tom, že platby nepřišly, předstíral překvapení a svědkyni C. M. v rozporu se skutečností sdělil, že vše v bance ověří. Při dalším slovním kontaktu ji nepravdivě informoval o tom, že platba byla provedena. Když později tato svědkyně zjistila, že peníze stále nedošly, a za tím účelem obviněnému znovu telefonovala, opět ji v rozporu s faktickým stavem věci sdělil, že se nemusí znepokojovat, neboť platbu provedl jiným postupem než bylo obvyklé. Když svědkyně následně obviněnému dne 10. 2. 2005 zaslala faxem dopis, v písemné odpovědi na něj obviněný znovu nepravdivě dne 12. 2. 2005 (č. l. 31 spisu) společnosti S. uvedl že „z kontroly provedené u banky, se dověděl, že banka, aniž by ho informovala, příkazy k úhradě, které zadal, z důvodu nedostatečného krytí neprovedla“.

Z uvedených skutečností vyplývá, že obviněný svůj původní záměr vylákat od společnosti S. zboží, aniž by ho zaplatil, což se mu podařilo, těmito svými následnými nepravdivými a lživými informacemi jen potvrdil.

Přitom s ohledem na předchozí spolupráci se společností S. obviněný spoléhal na dříve získanou důvěru, a na to, že skutečnost, zda úhrada proběhla lze ověřit až s odstupem několika dní, což shora uvedení svědci potvrdili i s tím, že právě proto ihned úhradu neověřovali a zboží obviněnému jen na podkladě těchto platebních příkazů zaslali.

Ze všech těchto důvodů je zcela zřejmé, že obviněný jednal úmyslně. Jestliže soud prvního stupně dopěl k závěru, že v daném případě jde o úmysl nepřímý ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., jsou ve vztahu k němu dostatečně všechny potřebné okolnosti zjištěny a objasněny a takový závěr žádné pochybnosti nevzbuzuje.

Na základě těchto všech skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů čin obviněného, jak byl zjištěn a popsán, správně právně posoudily jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Takto zjištěné trestné jednání obviněného je kriminálním činem, který vykazuje všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Obviněný zneužil obchodně právní vztahy k tomu, že na úkor cizího majetku, na němž způsobil škodu, sebe obohatil tím, že poškozeného uvedl v omyl. Protože jde o trestné jednání, které vykazuje s ohledem na způsobenou škodu a na přístup obviněného, který i později, když jeho čin vyšel najevo, stále předstíral, že nedostatky jsou na straně banky, a poškozeného i později opakovaně utvrzoval v tom, že platbu uhradil, vysoký stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost, nejedná se o nepřípustnou kriminalizaci ani o „složitý obchodní případ“, jak namítal obviněný.

Nejvyšší soud proto na podkladě shora uvedených skutečností a úvah shledal, že obviněný byl plně v souladu s normami trestního práva, zcela správně oběma dovoláním napadenými rozhodnutími uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože po všech stránkách naplnil znaky jeho skutkové podstaty, a proto je v daném případě trestní odpovědnost obviněného zcela na místě.

Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. , jako správné a zákonné. Dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám bylo proto jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová