Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1846/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 4.7.2002 domáhal určení, že „smlouva č. 700953 uzavřená dne 8.12.1993 mezi ním a žalovanou o zřízení zástavního práva k nemovitosti čp. 1439 s pozemky č. 2749/4 a č. 2749/2 v k.ú. B., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV je neplatná“. Uvedl, že „účastníci uzavřeli dne 8.12.1993 smlouvu o zřízení zástavního práva č. 700953“; že „podle této smlouvy mělo být pro pohledávku žalované za panem M. H., do celkové výše 3.000.000 Kč, včetně příslušenství, zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobce, a to k domu čp. 1439 a k pozemkům č. 2749/4 a č. 2749/2 v k.ú. B., zapsaným na LV u Katastrálního úřadu P.“; že „zástavní smlouva vykazuje závažné vady, které způsobují její neplatnost“; že „jako jeden z účastníků smlouvy vystupuje nonsubjekt“, neboť „jako zástavní věřitel je označena Č. s., a.s. v P., zast. ředitelkou JUDr. H.“; že „jakékoli jiné označení zástavního věřitele, např. identifikačním číslem, chybí“; že „Č. s., a.s., přitom nejen v době uzavření smlouvy, ale ani nikdy jindy sídlo na adrese P.,  neměla“ a že „to byla pouze adresa jedné z jejich poboček“; že „JUDr. O. H. nebyla nikdy statutárním zástupcem žalované, zastávala pouze funkci ředitelky pobočky v P.“; že „pobočky žalované nemají postavení samostatného subjektu práv“; dále že „smlouvu nepodepsaly osoby k tomu oprávněné“; že „v době uzavření zástavní smlouvy byli oprávněni podepisovat se za žalovanou dva členové představenstva ve věcech, v nichž příslušelo rozhodovat představenstvu, a vždy dva pracovníci společnosti v rozsahu stanoveném organizačními předpisy“; že „zástavní smlouva je neplatná také z důvodu neurčitosti a zmatečnosti“; že, „ačkoliv smlouva byla uzavřena již po vzniku Katastrálních úřadů za účinnosti , účastníci si v ujednali, že smlouva nabývá účinnosti dnem registrace státním notářstvím“; že tím „spojili vznik zástavního práva se skutečností, k níž nemohlo dojít, takže zástavní právo nemohlo vzniknout“; že „tuto vadu nelze napravit výkladem“; že, „smlouvu připravovala žalovaná, takže při možnosti vícerého výkladu nutno použít ten, který jde k její tíži“; že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy spočívá v nutnosti vyznačit změnu v katastru nemovitostí“.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14.8.2004, č.j. -32, zamítl návrh žalované, aby „soud připustil, aby C. (L.) No 11 S. A. vstoupil do řízení namísto dosavadní žalované“.

Poté Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.2.2005, č.j. -42, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „naléhavý právní zájem na určení, zda zástavní právo vzniklo, či nikoliv, je dán“; že „dne 8.12.1993 účastníci uzavřeli zástavní smlouvu k nemovitostem ve vlastnictví žalobce, zapsaných ve výpisu z katastru nemovitostí, okres P., k.ú. B., LV“; že „žalovaná, coby zástavní věřitelka, byla označena jako Č. s., a.s., v P., zast. paní ředitelkou JUDr. H., podepsána paní H. a paní Š., s razítkem Č. s., akciová společnost, obvodní pobočka v P.,“; že „v článku 7 smlouvy byl použit text o nabytí účinnosti smlouvy dnem registrace státním notářstvím“; že „žalobce je vlastníkem nemovitostí zastavených ve prospěch žalované“; že „vklad zástavního práva byl realizován“; že „pobočky žalované jsou dle organizačního řádu organizačními složkami“; že „v jejich čele stojí ředitel, který je oprávněn činit jménem právnické osoby právní úkony odpovídající příslušným okresním pobočkám“; že ředitelkou dané pobočky byla od 1.10.1993 JUDr. O. H.; že „dalším pověřeným pracovníkem na pracovišti úvěrů byla ode dne 29.1.1993 prom. práv. J. Š.“; že „mezi účastníky došlo k uzavření zástavní smlouvy, která obsahuje všechny potřebné skutečnosti“; že „smlouva je sice podepsaná za zástavní věřitelku její pobočkou, avšak plně v rámci svého oprávnění jako organizační složka“; že „podpisy plně odpovídají praxi upravené vnitřními organizačními předpisy, když za žalovanou byla podepsaná ředitelkou (JUDr. H.) a pověřenou zaměstnankyní (paní Š.)“ a že „ani ustanovení čl. 7 zástavní smlouvy nelze považovat za ustanovení způsobující neplatnost“, neboť „úmysl účastníků smlouvu uzavřít byl naprosto zřejmý, svobodný a nezaměnitelný“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.9.2005, č.j. -60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě byl dán“; že „účastníci uzavřeli dne 8.12.1993 předmětnou zástavní smlouvu“; že „tato smlouva je platným právním úkonem“; že „zástavní smlouva byla uzavřena v režimu ustanovení a násl. , ve znění účinném do 31.12.2000, a má náležitosti požadované tímto právním předpisem“; že „samotný žalobce v odvolacím řízení uvedl, že netvrdí, že nechtěl uzavřít předmětnou zástavní smlouvu, a že by v tomto směru absentovala takováto jeho vůle“; že „ani označení právnické osoby nesprávným sídlem, příp. neuvedením tzv. IČO, nezpůsobuje neplatnost právního úkonu“; že „žalovaná tak, jak byla označena v zástavní smlouvě, tedy Č. s., a.s., je v České republice jediným subjektem nesoucím takovéto označení, je všeobecně známá a nezaměnitelná s jiným subjektem“; že „žalobci bylo známo, s kým zástavní smlouvu uzavírá“; že „oprávnění ředitelky pobočky žalované JUDr. H. jednat za společnost bylo v řízení prokázáno a z titulu své funkce byla oprávněna zástavní smlouvu podepsat“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „řešení otázek a) zda může vzniknout zástavní právo podle zástavní smlouvy uzavřené za účinnosti , jejíž účinnost je vázána na nesplnitelnou podmínku, konkrétně na registraci státním notářstvím, a zda taková smlouva může být platná, a b) zda mohou konvalidovat právní úkony učiněné osobou, která není statutárním zástupcem, pokud je jím dodatečně jmenována, má judikatorní význam“; že „právní názory soudů obou stupňů nemohou obstát, protože náležitosti právního úkonu zužují pouze na svobodu a vážnost vůle“; že „nelze obcházet smysl ustanovení o náležitostech právního úkonu“; že „pokud by postačovala vážnost a svoboda vůle, nemusely by další náležitosti právního úkonu v zákoně vůbec být“; že „takové právní úkony, kdy účastníci jednali svobodně a vážně, ale jejich dvoustranný právní úkon je přesto objektivně neplatný, a to dokonce i tehdy, kdy neplatnost žádná ze stran nenamítá, nejsou v právní praxi žádnou výjimkou“; že „pokud smluvní strany spojily účinnost smlouvy se skutečností, k níž nemohlo dojít, jde o úkon absolutně neplatný ( o.z.) a na jeho základě nemohly vzniknout důsledky, k nimž měl směřovat“, a že „není zřejmé, jak mohlo z dokladu o jmenování ředitelky pobočky banky ze dne 29.3.1994 a z rozhodnutí o postupu při schvalování úvěrů právnickým osobám ze dne 4.1.1993 (viz protokol o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 21.2.2005) vyplynout oprávnění kohokoliv k podpisu zástavní smlouvy s fyzickou osobou, k němuž došlo dne 8.12.1993, tedy před datem jmenování“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná uvedla, že „nejsou naplněny podmínky pro přípustnost dovolání“, neboť „rozhodnutím soudu nebyla řešena otázka zásadního právního významu, či jakákoli jiná dosud neřešená otázka“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Podle ustanovení věty první (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Podle ustanovení právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný ( ). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení - oproti názoru žalobce - k závěru, že zástavní smlouva ze dne 8.12.1993 je z hlediska označení subjektů právním úkonem určitým, protože „ani označení právnické osoby nesprávným sídlem, příp. neuvedením tzv. IČO, nezpůsobuje neplatnost právního úkonu“, a protože „žalovaná tak, jak byla označena v zástavní smlouvě, tedy Č. s., a.s., je v České republice jediným subjektem nesoucím takovéto označení, je všeobecně známá a nezaměnitelná s jiným subjektem“, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze úspěšně usuzovat ani z toho, jak se odvolací soud vypořádal s ujednáním obsaženým v čl. 7 zástavní smlouvy ze dne 8.12.1993, podle kterého „smlouva nabývá účinnosti dnem registrace státním notářstvím“. Podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. , uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné, a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit.

Rovněž námitka dovolatele, že „není zřejmé, jak mohlo z dokladu o jmenování ředitelky pobočky banky ze dne 29.3.1994 a z rozhodnutí o postupu při schvalování úvěrů právnickým osobám ze dne 4.1.1993 vyplynout oprávnění kohokoliv k podpisu zástavní smlouvy s fyzickou osobou, k němuž došlo dne 8.12.1993, tedy před datem jmenování“, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení , neboť závěr odvolacího soudu, že „oprávnění ředitelky pobočky žalované JUDr. H. jednat za společnost bylo v řízení prokázáno a z titulu své funkce byla oprávněna zástavní smlouvu podepsat“, je závěr skutkový, jež je navíc v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.1.2003, sp.zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, ročník. 2003).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2007

JUDr. Roman  Fiala, v. r.

předseda senátu