Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Odo 73/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Z. M., zastoupeného advokátem , proti žalované V. M.,  zastoupené advokátem , o zaplacení částky 3.000,- Kč a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 69.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2005, č. j. -82, takto:

I.   Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Opavě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2004, č. j. -46, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 3.000,- Kč (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku částku 69.500,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 28. února 2001 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. -82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu  občanu – stavebníkovi a o omezení převodu nemovitostí uzavřené dne 3. října 1990 mezi žalobcem a žalovanou na straně jedné a tehdejším O. n. v. v O. na straně druhé (dále jen „Smlouva“) byl účastníkům poskytnut státní příspěvek na výstavbu rodinného domu v k. ú. H. (dále jen „rodinný dům“) ve výši 145.000,- Kč, že ve Smlouvě se účastníci zavázali, že po dobu deseti let od uzavření smlouvy, nejméně však osm let od kolaudace nepřevedou rodinný dům na jiného bez souhlasu národního výboru, že v případě, kdy před uplynutím dohodnuté lhůty přestanou být vlastníky rodinného domu, zavázali se tuto skutečnost neprodleně oznámit národnímu výboru a do třiceti dnů poté státní příspěvek vrátit a že k zajištění této povinnosti bylo zřízeno omezení převodu nemovitostí, které bylo registrováno tehdejším S. n. v O.. Vzaly také za prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 7. dubna 1997, č. j. -27, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. dubna 1999, č. j. -86, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 1999, č. j. -104, bylo vypořádáno jejich tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví, že podle citovaných rozhodnutí připadl do vlastnictví žalované dům s pozemky v k. ú. H. (dále jen „předmětné nemovitosti“) a že žalovaná byla zavázána zaplatit V.f. ú. v O. částku 3.000,- Kč jako zůstatek dluhu žalobce z poskytnuté půjčky z FKSP a že tuto částku nezaplatila a zaplatil ji dne 3. května 2002 žalobce. Dále zjistily, že dne 27. února 2001 zaplatila žalovaná tehdejšímu O. ú. v O. částku 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku na výstavbu rodinného domu, že následně podal O. ú. v O. návrh na provedení výmazu omezení převodu nemovitostí a že žalovaná předmětné nemovitosti prodala. Na tomto skutkovém základě oba soudy především dovodily, že prodejem předmětných nemovitostí došlo k porušení smluvního ujednání a v důsledku toho se stal splatným smluvní závazek obou účastníků vrátit tehdejšímu O.ú. v O. částku 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku. Poté dovodily, že zaplatila-li uvedenou částku pouze žalovaná, má právo domáhat se vrácení částky 72.500,- Kč po žalobci, za něhož co do této částky plnila, co po právu měl plnit sám, v důsledku čehož se na její úkor bezdůvodně obohatil ( a , , v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“). Povinnost k zaplacení částky 3.000,- Kč (zůstatek dluhu na půjčku z FKSP) splnil za žalovanou žalobce a žalovaná se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila o částku 3.000,- Kč, neboť za ni plnil to, co po právu měla plnit sama ( obč. zák.). Protože šlo o pohledávku způsobilou k započtení, došlo na základě (vzájemného) návrhu žalované k započtení této částky na dluh žalobce vůči žalované, který – po započtení uvedené částky – činí (pouze) 69.500,- Kč. Zaplatila-li žalovaná částku 145.000,- Kč dne 27. února 2001, je podle názoru soudů obou stupňů žalobce v prodlení s placením částky 69.500,- Kč od 28. února 2001. Jde-li o výši úroku z prodlení, soudy odkázaly na ustanovení obč. zák. a

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. ohledně částky 69.500,- Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“). V dovolání napadl správnost právního závěru, že povinnost k vrácení částky 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku stíhala oba účastníky řízení. Má zato, že stala-li se (na základě soudních rozhodnutí) vlastnicí předmětných nemovitostí (včetně rodinného domu) žalovaná a byl-li podle Smlouvy povinen vrátit poskytnutý státní příspěvek – v důsledku nedodržení tam uvedených smluvních ujednání – vlastník rodinného domu, pak povinnost k vrácení příspěvku stíhá pouze žalovanou a nikoli také jeho, jak dovodily soudy obou stupňů. V této souvislosti uvedl, že bylo pouze na žalované jako vlastnici rodinného domu, zda ho prodá či nikoliv; on sám se na jejím rozhodování v tomto směru nemohl nijak podílet. Je také přesvědčen, že nemůže být v prodlení s placením částky 72.500,- Kč od doby, kdy žalovaná státní příspěvek vrátila. Uvedl, že o tom, že žalovaná vrátila poskytnutý příspěvek, se dověděl až z jejího vzájemného návrhu podaného v projednávané věci. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i soudu prvního stupně, a věc vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti napadenému potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve vyhovujícím výroku II. napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod podle , kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění. Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Uplatněné dovolací námitky lze po obsahové stránce ( ) podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda povinnost k vrácení částky 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku stíhala – v důsledku nedodržení smluvních ujednání – oba účastníky řízení, jak dovodily soudy obou stupňů, či, jak míní žalobce, pouze žalovanou, která předmětné nemovitosti včetně rodinného domu jako jejich vlastnice prodala. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Ve smyslu § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Ve Smlouvě (uzavřené dne 3. října 1990, jejímiž účastníky byli žalobce a žalovaná na straně jedné a tehdejší O. n. v. v O. na straně druhé) byly dohodou jejich účastníků upraveny – mimo jiné – konkrétní podmínky poskytnutí státního příspěvku žalobci a žalované a zároveň i podmínky, za nichž lze požadovat jeho vrácení po účastnících, jímž byl poskytnut. V rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je řešena (pouze) otázka majetkového vypořádání rozvedených manželů (§ 149 - § 150 obč. zák.). Práva a povinnosti účastníků Smlouvy nelze proto směšovat s právy a povinnostmi vyplývajícími pro žalobce a žalovanou z rozhodnutí soudu o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, jak se o to zřejmě – vzhledem k charakteru dovolacích námitek – pokouší žalobce. V případě porušení smluvních povinností (povinností vyplývajících ze Smlouvy) se smluvní strany řídí režimem dohodnutým ve Smlouvě, přičemž podle jejího čl. 6 stíhá povinnost vrátit státní příspěvek žalobce i žalovanou, tedy oba účastníky řízení, jímž byl za podmínek dohodnutých ve Smlouvě příspěvek poskytnut. Pro úplnost lze připomenout, že pokud by žalovaná státní příspěvek v poskytnuté částce sama nevrátila, požadoval by oprávněný ze Smlouvy jeho vrácení v souladu s podmínkami dohodnutými ve Smlouvě po obou účastnících řízení, jímž byl podle Smlouvy poskytnut, a to bez ohledu na to, jak se účastníci po rozvodu manželství majetkově vypořádali. Protože Smlouvou nebyla založena solidární povinnost žalobce a žalované (nebylo v ní dohodnuto, že oba účastníci řízení v případě nedodržení podmínek vrátí státu příspěvek společně a nerozdílně) a protože taková solidarita nevyplývá ani z právního předpisu (konkrétně z § 145 odst. 2 obč. zák.), případně z rozhodnutí soudu, přichází v úvahu toliko povinnost dílčí, dělená (§ 511 odst. 1 a 2 obč. zák.). Z toho mimo jiné vyplývá, že pokud by smlouvu o poskytnutí státního příspěvku uzavřel pouze jeden z manželů (v daném případě jeden z účastníků řízení), byl by z něho oprávněn nebo zavázán jen on sám; jestliže však takovou smlouvu uzavřeli oba manželé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), jsou z ní oprávněni a povinni oba, avšak společně a nerozdílně jen za podmínek upravených v ustanovení § 511 odst. 1 obč. zák.; jinak jim vznikly dílčí oprávnění a povinnosti, přičemž podíly jsou stejné (§ 511 odst. 2 obč. zák.).

Vzhledem k řečenému lze pokládat za správný závěr, že povinnost k vrácení částky 145.000,- Kč z titulu poskytnutého státního příspěvku stíhala – v důsledku nedodržení smluvních ujednání – oba účastníky řízení, každého z nich co do částky 72.500,- Kč, a že poskytla-li žalovaná plnění v částce 145.000,- Kč, žalobce se na její úkor bezdůvodně obohatil co do částky 72.500,- Kč, neboť žalovaná za něj v tomto rozsahu plnila, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Byli-li oba účastníci řízení povinni vrátit poskytnutý státní příspěvek a vrátila-li ho v plné výši žalovaná dne 27. února 2001, lze se ztotožnit rovněž se závěrem, že žalobce je – v důsledku tehdy nastalého porušení smluvních povinností – v prodlení s placením částky 72.500,- Kč, resp. po započtení částky 3.000,- Kč pouze částky 69.500,- Kč, od 28. února 2001. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle nebyl uplatněn opodstatněně.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2007

JUDr. Miroslav  F e r á k , v. r.

předseda senát