Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3036/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému Č. A. Č. B. a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2006, č. j. -181, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 30. 10. 2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že k 1. 11. 2003 dochází u něj k důležitým organizačním změnám spojeným se snížením stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, jejichž součástí je zrušení pracovního místa, kde žalobkyně pracuje jako pokladní. V důsledku toho se žalobkyně stala nadbytečnou a žalovaný nemá možnost ji zaměstnávat ani v místě sjednaném jako místo výkonu práce v pracovní smlouvě, ani v místě jejího bydliště, a to ani po předchozí průpravě.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňovala především tím, že pracovní místo pokladní u žalovaného i po rozvázání pracovního poměru s žalobkyní nadále existuje a je obsazeno opět jedním zaměstnancem, a to M. P., která na toto místo byla přeřazena po ukončení pracovního poměru se žalobkyní. Ke zrušení tohoto pracovního místa tedy fakticky nedošlo.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, č. j. -149, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.019,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ a že Česká republika nemá proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, „které platila“. Po provedeném dokazování měl za prokázánu souvislost výpovědi s organizačními změnami, o nichž bylo rozhodnuto již před dáním výpovědi z pracovního poměru a které zahrnovaly mimo jiné zrušení jednoho místa pokladní, jež právě žalobkyně zastávala. Bylo sice zjištěno, že A. S. uzavřela dne 20. 10. 2003 se žalovaným dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 30. 11. 2003, avšak okolnost, zda zaměstnavatel má jiné volné místo, je nutno posuzovat podle stavu v době doručení výpovědi, tj. v daném případě k 30. 10. 2003 a k tomuto datu pracovní poměr A. S. ještě trval a její místo tedy volné nebylo.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 6. 2006, č. j. -181, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výpověď z pracovního poměru žalobkyně učiněná dopisem žalovaného ze dne 30. 10. 2003 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni  na nákladech řízení před soudy obou stupňů 12.792,50 Kč „na účet“ advokáta a České republice „na účet“ Okresního soudu v Českých Budějovicích 842,- Kč. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí generálního ředitele žalovaného z května 2003 o zrušení místa pokladní je nutno posuzovat jako rozhodnutí o organizační změně žalovaného – snížení stavu zaměstnanců v oblasti P. ze dvou pokladních na jednu pokladní. Žalobkyně však nemohla být nadbytečnou ve vazbě na toto rozhodnutí, neboť, mělo-li být zachováno pro oblast P. počínaje 1. 11. 2003 místo jedné pokladní a byla-li s druhou pokladní A. S. uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 11. 2003, „nemohla být žalobkyně jako do budoucna jediná stávající pokladní nadbytečnou“. Uzavřením dohody mezi žalovanou a A. S. došlo v podstatě k naplnění organizační změny žalované, neboť odchodem jedné z pokladních k datu 30. 11. 2003 došlo ke splnění požadavku, aby v oblasti Písek byla pouze jedna funkce pokladní. Jednání žalovaného by navíc nemohlo požívat ochrany ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce. Jednání žalovaného v souvislosti s výpovědí žalobkyni by bylo nutno posoudit jako zneužití práv z pracovněprávních vztahů, neboť žalovaný ukončil pracovní poměr s oběma pokladními a na jejich místo zařadil jinou zaměstnankyni (M. P.), do té doby vykonávající jinou funkci. Jakkoli lze akceptovat zájem žalované na maximální odbornosti a šíři znalostí jednotlivých zaměstnanců, měla být respektována práva zaměstnanců zařazených na svých funkcích právě z rozhodnutí zaměstnavatele.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že rozsudek odvolacího soudu je „právně vadný“, neboť zcela ignoruje stávající judikaturu ohledně aplikace výpovědního důvodu podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Poukazuje přitom na rozsudky týkající se nemožnosti přezkoumávat soudem rozhodnutí o organizační změně zaměstnavatele z hlediska jeho platnosti, a na to, že je to výlučně zaměstnavatel, kdo rozhoduje o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, a že rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, takže k němu může dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců, neboť zaměstnavatel takto reguluje kvalifikační složení zaměstnanců dle svých potřeb. Rozhodl-li tedy žalovaný, že sníží počet pokladních v oblasti P. na jednu a zároveň provedl „kvalifikační inventuru spojenou s racionalizací činnosti administrativy“, a jako perspektivní vybral zaměstnankyni M. P., kterou nahradil z hlediska jeho potřeb méně perspektivní A. S. a žalobkyni propustil, nemůže být v tomto postupu spatřováno žádné zneužívání práva a soud nemůže v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. K okamžiku výpovědi žalobkyni dosud neskončil pracovní poměr A. S., a proto úvahy o tom, že její pracovní poměr skončí k 30. 11. 2003 jsou irelevantní k datu výpovědi žalobkyni, tj. ke dni 30. 10. 2003. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť odvolací soud ve věci správně rozhodl ať už z hlediska příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně, tak z hlediska použití ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobkyni dopisem ze dne 30. 10. 2003, je třeba i nyní řešit podle právních předpisů účinných v době výpovědi, tj. podle , , ve znění do 29. 2. 2004, tj. do dne než nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o úřednících územních samosprávních celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.

Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze – jak správně uvádí dovolatel -rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení § 242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.

Soudní praxe dospěla již v minulosti též k závěru (ze kterého vychází i odvolací soud), že, rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2005, pod pořadovým číslem 45).

V projednávané věci postavil odvolací soud svůj závěr o tom, že zde není příčinná souvislost mezi organizační změnou přijatou žalovaným a nadbytečností žalobkyně na zjištění, že, ačkoliv žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dne 30. 10. 2003 z důvodu, že v důsledku organizační změny učiněné operativní poradou generálního ředitele žalovaného ze dne 23. 10. 2003, podle níž došlo ke zrušení pracovního místa jedné pokladní k 1. 11. 2003, nebude moci dále žalobkyni zaměstnávat podle pracovní smlouvy, uzavřel již dne 20. 10. 2003 dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 11. 2003 s Alenou Suchopárovou, která rovněž funkci pokladní vykonávala. Již v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni (30. 10. 2003) bylo zřejmé (a žalovaný to věděl), že ještě před uplynutím výpovědní doby podle výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni bude účel organizační změny ze dne 23. 10. 2003 naplněn již tím, že skončí pracovní poměr druhé pokladní A. S., a že tedy žalobkyně nebude nadbytečná v příčinné souvislosti s organizační změnou ze dne 23. 10. 2003, podle které mělo být jedno místo pokladní zrušeno. S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje, neboť je zcela konformní se shora citovanými závěry dovolacího soudu již dříve přijatými.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla  mít  za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného podle ustanovení části věty před středníkem   zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. , a ve znění , č.   , č. a čl. II ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a čl. II )]. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. , o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 489,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného ve věci samé bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,- Kč je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu