Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 475/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) V. K., zastoupené opatrovníkem, b) K. Ch., oba žalobci v řízení zastoupeni advokátkou, proti žalovaným 1) R. Ch., 2) n. J. Ch., zastoupenému opatrovníkem, 3) T. Ch., 4) K. Ch., 5) E. Ch. ml., a 6) J. Ch., žalovaní 1), 3)

a 4) zastoupeni advokátem, o vydání části nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, č.j. -474, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, č.j. -474, se ve  výrocích I. – III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl změněn ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 11. 2001, č.j. -397, tak, že žaloba, podle které mělo být uloženo žalovaným 1), 2), 3) a 4) vydat každému ze žalobců jednu ideální třetinu nemovitostí (pozemků) zapsaných u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 180 a 131 pro k.ú. Ř., byla zamítnuta. Odvolací soud dále zavázal žalobce a) i b) k náhradě nákladů řízení, které před soudy obou stupňů vznikly žalovaným 1) – 4), a  žalobkyni a) k náhradě nákladů řízení, jež vznikly ČR – Okresnímu soudu v Jihlavě. Odvolací soud též zastavil odvolací řízení o odvolání žalovaných 5) a 6) do nákladového výroku V. rozsudku soudu prvního stupně a ve vztahu mezi žalobci a těmito žalovanými nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právními závěry se však neztotožnil. Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobci a) a b) byli oprávněnými osobami ve smyslu (dále zkráceně „zákon o půdě“) a domáhali se, ve smyslu tohoto zákona, po svém bratrovi E. Ch. st. (původně žalovaném) vydání každému id. 1/3 nemovitostí. Ty byly podle dohod z  23. 9. 1991 a 11. 11. 1991 vydány E. Ch. st. jako oprávněné osobě. Odvolací soud shledal u E. Ch. st. nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť daroval předmětné nemovitosti svým synům – nyní žalovaným 5) a 6). Se závěrem soudu prvního stupně, že tyto darovací smlouvy jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení (dále „o. z.“) pro rozpor s dobrými mravy, se odvolací soud neztotožnil a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , ze kterého dovodil, že v případě převodu nemovitostí přešla povinnost je vydat na nabyvatele. Žalobci tedy nyní nemohli právem uplatňovat svůj nárok vůči právním nástupcům zemřelého E. Ch., tj. vůči žalovaným 1) – 4), nýbrž pouze vůči žalovaným 5), 6) jako nabyvatelům. Proti nim však byla žaloba zamítnuta a žalobci nepodali odvolání. Další důvod pro neúspěch žalobců spatřoval odvolací soud v ustanovení zákona o půdě. Přestože žalobci uplatnili nárok u pozemkového úřadu ještě ve lhůtě zákonem dané, nebyla splněna druhá z požadovaných podmínek, a sice výzva osobám povinným k vydání nemovitostí.

Proti rozsudku odvolacího soudu, resp. proti jeho výrokům pro ně nepříznivým,  podali žalobci dovolání, v němž se ztotožnili s právními závěry soudu prvního stupně, a vytýkali odvolacímu soudu přílišný formalismus ve vztahu k požadavku na podání výzvy nabyvatelům poté, co předmětné nemovitosti byly vydány E. Ch. st. Dovolatelé se dále domnívali, že napadený rozsudek nevypořádává spravedlivě vztahy mezi oprávněnými osobami pro  případ, že k vydání došlo jen jedné z těchto osob (§ 13 odst. 2 zákona o půdě). Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaní 1), 3) a 4) se k dovolání písemně vyjádřili. Nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli dovolání zamítnout.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými, zastoupenými advokátem (, ), je přípustné ( ) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod ( ).

Dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. (Soubor rozhodnutí NS, C 1640) dovodil, že ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě „…výslovně zakotvuje právo oprávněné osoby, jejíž právo bylo opomenuto, aby její nárok uspokojila osoba, jíž nemovitosti vydány byly, a to v rozsahu převyšujícím její oprávněný nárok. Je pravdou, že zákon o půdě neřeší situaci, jak postupovat v případě, že se oprávněná osoba, jíž byly nemovitosti vydány, ještě před vydáním soudního rozhodnutí svého vlastnictví zbaví. V případě absence speciálního pravidla je proto namístě aplikovat předpisy obecné, zejména pokud upravují právní vztahy vznikající ze singulární sukcese.“ Pokud tedy osoba oprávněná svoje nabyté vlastnické právo převede na další osobu, převádí tím zároveň i práva a závazky, které jsou k vlastnictví nemovitosti vázány.

Výše citovaný rozsudek však nemohl postihnout všechny konkrétní okolnosti, za nichž původně jediná oprávněná osoba převedla po zahájení soudního sporu s dalšími oprávněnými osobami předmětné nemovitosti na třetí osoby, v daném případě na žalované 5) a 6) (na základě darovacích smluv s právními účinky vkladu vlastnického práva k 31. 6. 1995,  22. 1. 1996 a 10. 6. 1996). Původně žalovaný E. Ch. st. jako oprávněná osoba velmi dobře věděl, že převodem nemovitostí znemožní nebo přinejmenším ztíží žalobcům uplatnění jejich zákonného nároku (srov. § 13 odst. 2 zákona o půdě), a proto nelze než darovací smlouvy považovat za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy i obcházení zákona (§ 39 o. z.). Právní úkon stižený absolutní neplatností nevyvolává od počátku žádné právní účinky, tudíž k převodu vlastnického práva na žalované 5) a 6) nedošlo, a vlastníkem sporných nemovitostí byl až do své smrti E. Ch. st. Z výše uvedeného lze dovodit, že pasivně věcně legitimováni v řízení jsou nyní jeho právní nástupci, tj. žalovaní 1) – 4).

Neobstojí ani další právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nesplnili povinnost uloženou jim ustanovením § 9 odst. 1 zákona o půdě. Žalobci uplatnili nárok

u pozemkového úřadu ve dnech 28. 2. a 17. 3. 1992 a poté podali u soudu žalobu dne 26. 11. 1992, obojí navíc již nikoli vůči povinné osobě, ale vůči uspokojené oprávněné osobě. Dodrželi i lhůty podle § 13 odst. 2 zákona o půdě.

Dovolací soud proto  podle věty za středníkem a odst. 3 věty první rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil v příslušném rozsahu k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu

a rozhodne též o nákladech dovolacího řízení (, , ).

Proti  tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Ludvík David, CSc.

předseda senátu