Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2272/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem , proti žalované M. Š.  zastoupené advokátem vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. května 2006, č.j. -70, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. května 2006, č.j. -70,  se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 1. 2006, č.j.

-46, uložil žalované vyklidit byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v přízemí domu  v objektu III. v ulici U H. P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) do 15 dnů od poskytnutí náhradního ubytování.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 5. 2006, č.j. -70, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že rozhodnutím M.n. v. v P. a S. p. p. v P.(tehdejšího zaměstnavatele žalobce) ze dne 15. 2. 1989  byl předmětný byt (rekolaudovaný v roce 2005 na byt 2+1) přidělen žalobci jako byt podnikový, že žalovaná v bytě bydlela se žalobcem od roku 1989 (s přetržkou několika měsíců) jako družka do roku 2004, kdy byl jejich družský vztah ukončen, že žalobce ji poté vyzval k vyklizení bytu, což však neučinila, že účastníci spolu neměli děti, že žalovaná je zdravá, že její poslední pracovní poměr skončil v roce 1998 a že je od té doby hlášena na úřadu práce. Soudy dovodily, že žalobce (výlučný nájemce bytu) se právem domáhá vyklizení žalované, neboť tato užívá předmětný (nyní služební) byt po zániku jejich družského vztahu bez právního důvodu. Zatímco soud prvního stupně, vycházeje z názoru, že právo žalované na bytovou náhradu nelze dovodit ani z analogické aplikace ustanovení v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou (dále jen „“) podmínil její vyklizení – za použití (kdy přihlédl zejména k délce soužití účastníků) – zajištěním náhradního ubytování (důvody pro zajištění náhradního bytu neshledal), odvolací soud zaujal (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. ) odlišný právní názor na otázku nároku žalované na bytovou náhradu. Dovodil, že družský poměr je v podstatě postaven na roveň manželskému vztahu, a že žalovaná jako bývalá družka žalobce je ve stejném postavení jako rozvedená manželka, jejíž právní důvod bydlení v domě ve vlastnictví druhého manžela zanikl rozvodem manželství. Nárok žalované na bytovou náhradu je nutno analogicky ( ) posoudit podle ustanovení , a co do druhu bytové náhrady podle věty druhé Přitom je třeba zabývat se tím, zda nejsou dány důvody k odepření bytové náhrady podle ; takovéto důvody však s odkazem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně  neshledal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod podle Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že postavení družky je srovnatelné s postavením rozvedené manželky, a namítá, že analogická aplikace ustanovení, na jejichž základě vázal odvolací soud vyklizení žalované na zajištění náhradního bytu nepřipadá v úvahu; rovněž tak považuje v dané věci za nepřípadnou aplikaci závěrů vyjádřených v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu, neboť toto řeší právní postavení rozvedené manželky, jejíž odvozený právní důvod bydlení se opíral o existenci rodinněprávního vztahu, zatímco v souzené věci žalovaná obývala byt toliko na základě souhlasu žalobce jako nájemce bytu a odvoláním jeho souhlasu jí vznikla povinnost byt vyklidit. Dovolatel má za to, že povinnost žalované nelze vázat na zajištění náhradního bytu a že jí bytová náhrada nepřísluší.  Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Od účinnosti , je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle přípustné. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se ovšem vztahuje pouze na výrok o bytové náhradě; ostatně dovolatel proti výroku o vyklizení nebrojí.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu lze podle přezkoumat – s výjimkou zde uvedených obligatorně posuzovaných vad, jež nebyly v dovolání tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu – toliko z důvodu uplatněného  v dovolání a tento důvod dovolatel soustředil výhradně k části výroku o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu v dané věci vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněného dovolacího důvodu včetně jeho obsahové konkretizace je správný závěr odvolacího soudu o podmíněnosti vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu. Jelikož však výrok o povinnosti k vyklizení po zajištění bytové náhrady je nedělitelný a výrok o povinnosti byt vyklidit nemůže samostatně nabýt právní moci, pak v případě, že dovolací soud dovodí, že tento závěr je nesprávný, musí být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek, ročník 1998).

Jak se podává  z obsahu dovolání ( ), dovolatel uplatnil dovolací důvod podle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. , uveřejněném pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 7/1997 (dále např. v usnesení ze dne 11. 6. 2002, sp.zn. , uveřejněném pod C 1252 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17), dovodil, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je také okolnost, že nájemce s bydlením této další osoby v bytě souhlasí.

Odvoláním souhlasu nájemce s bydlením další osoby její právní důvod bydlení odpadá a vzniká jí povinnost byt vyklidit. Legitimace nájemce domáhat se vyklizení osoby užívající byt bez právního důvodu se opírá o ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod C 931 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13).

Tato osoba je povinna po odvolání souhlasu byt vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení a obč. zákoníku tu ani analogicky ( ) použít nelze (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. , a ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. uveřejněné pod C 323 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a 18.)

Nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit toliko postupem podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku, tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr,  že výkon práva s dobrými mravy

v rozporu skutečně je (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. , dále např. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 59).

V projednávané věci se jedná o případ odvozeného právního důvodu bydlení opírajícího se o souhlas nájemce bytu, kdy žalovaná předmětný byt užívala jako příslušnice domácnosti žalobce – jako jeho družka. Dovolateli lze dát za pravdu, že družský poměr nelze klást na roveň rodinně právnímu vztahu  mezi manžely a že po odvolání souhlasu nájemce (žalobce) s dalším užívání bytu spolužijící osobou (žalovanou) nelze postavení žalované posuzovat obdobně jako postavení rozvedené manželky vlastníka domu (bytu). Se zřetelem k uvedenému nemohou obstát ani úvahy odvolacího soudu, že povinnost žalované k vyklizení bytu je nutno vázat na zajištění náhradního bytu; odkaz na jím citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn.

, je tudíž  nepřípadný.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace v otázce bytové náhrady správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil – vzhledem

k vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu ( věta za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí  o  věci  rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího

( věta druhá a třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2007

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu