Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2283/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ ing. M. Š., a b/ M. Š., oba zastoupeni advokátem, proti žalované V. K.,  zastoupené advokátkou, o vyklizení nebytových prostor a o povinnosti strpět stavební úpravy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č.j. -232, takto:

I.  Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 5. 2005, č.j. -213 tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené předat žalobcům dvě nebytové prostory o výměrách 19,07m2 a 17,44m2 s příslušenstvím, které se nacházejí

v  5. patře domu čp. 8, K. 67. Taktéž zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované strpět stavební úpravy spočívající v oddělení těchto místností tak, aby byly odděleny prostory bytové a nebytové, včetně nového vstupu do bytu a nebytových prostor. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované náklady řízení ve výši 25.300,- Kč

a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 ve výši 17.275,- Kč.

Odvolací soud rozhodoval ve věci po předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, č.j. -119. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pokud není k dispozici rozhodnutí správního orgánu, nelze vzít za prokázané (jestliže žalobci zpochybňují existenci takového rozhodnutí), že se žalovaná stala nájemkyní prostoru o velikosti 19,07m2. Lze-li užívání předmětných prostorů prokázat jinými nepřímými důkazy a zpochybňují-li žalobci vydání y starší nežli 60 let, je poté na žalobcích, aby svá tvrzení prokázali. Žalovaná však v řízení předložila řadu důkazů založených na tom, že jí sporná místnost byla přikázána v roce 1948 do nájmu. Žalované tak vznikl právní důvod k užívání místnosti. V roce 1965 pak žalovaná užívala vedle uvedené místnosti

i další místnost o výměře 17,44m2. Shodně je tato místnost uvedena i na evidenčním listě ze dne 27. 6. 1984, jakož i v dohodě o užívání bytu ze dne 10. 4. 1992, a dále i na evidenčním listě ze dne 28. 5. 1997. O existenci právního důvodu užívání tu svědčí i rozhodnutí o přidělení bytu ONV v P. ze dne 29. 9. 1967, podle něhož se žalované přiděluje byt (v záhlaví zřetelně označené jako „sloučení“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali o tyto důvody: řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,  rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobci namítli, že odvolací soud zasáhl do jejich vlastnických práv. Odvolací soud hodnotil provedené důkazy výlučně ve prospěch žalované a nikoliv uceleně a objektivně ve vztahu k žalobcům. V dovolání opětně rekapitulovali předchozí řízení a poukazovali na skutečnost, že žalovaná užívá nebytové prostory bez právního důvodu. Navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Dovolání bylo podáno ve lhůtě oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem ( , ). Přípustnost dovolání byla dána pro diformitu rozsudků soudů nižších instancí podle a dovolací důvody byly uplatněny podle , b/, odst. 3  

Soud musí zajisté při posouzení stavebního určení místností v zásadě vycházet z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není vázán. V tomto případě se jedná o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, přestože v kolaudačním rozhodnutí (z roku 1932) bylo celé 5. patro uvedeného domu kolaudováno jako nebytové prostory.

Sporná místnost o výměře 19,07m2 byla přikázána v roce 1948 manželovi žalované do nájmu jako místnost určená k bydlení. Od roku 1965 byla užívána i další místnost o velikosti 17,44m2 jako byt. Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v rozsudku sp. zn. , Soudní judikatura, roč. 2000, Příloha 1), že ohledně charakteru místnosti preferuje stav právní před faktickým. V posuzované věci však orgán státní správy založil svými rozhodnutími i právní stav v tom ohledu, že sporné místnosti mají povahu bytu. Podpůrně lze použít i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

, jehož rozhodné závěry zní takto: Dohodou o odevzdání a převzetí bytu, uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu, vzniklo právo osobního užívání bytu ( , o. z. ve znění účinném před 1. lednem 1992). Toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu tehdy platného , o hospodaření s byty.

Nejvyšší soud se tedy ztotožnil se správným právním posouzením věci odvolacím soudem a neshledal, že by v řízení byl jakkoli naplněn další z dovolacích důvodů uváděných žalobci, či snad že by řízení trpělo procesní vadou ve smyslu

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců zamítl podle věty před středníkem

Úspěšné protistraně nevznikly žádné náklady dovolacího řízení, neboť se k podanému dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud neměl vzhledem k výše uvedenému důvod vyhovět návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Ludvík  David, CSc., v. r.

předseda senátu