Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 766/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2004, č. j. -77, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. dubna 2003, č. j. -57, kterým byla žaloba o zaplacení částky 49.835,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. dubna 2003, č. j. -57, ve výroku, jímž byla žaloba o zaplacení částky 49.835,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Původní žalobkyně – V. a k. Ř. s. r. o. - se domáhala vůči M. M., a M. M., zaplacení částky 66.457,- Kč s příslušenstvím (tj. 0,05 % denním úrokem z prodlení z částky 1.960,- Kč od 31. 3. 2000 do zaplacení a z částky 64.497,- Kč od 10. 9. 2000 do zaplacení). Požadavek odůvodnila tím, že na základě smlouvy č. 37/95 o dodávce vody z veřejného vodovodu a o odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací ze dne 3. 8. 1995, dodávala vodu a odváděla odpadní vody v odběrním místě (penzion M.) v období od srpna 1999 do března 2000. Tyto služby vyúčtovala částkou 116.457,- Kč, na niž započetla platbu společnosti L. s. r. o. ve výši 50.000,- Kč. Rozdíl žalovaní (tj. provozovatel penzionu a vlastník nemovitosti) dosud nezaplatili.

Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2003, č. j. -57, uložil M. M. (dále jen „žalovaný“) povinnost zaplatit žalobkyni 16.622,- Kč s 0,05 % denním úrokem z prodlení od 21. 2. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl vůči němu žalobu na zaplacení dalších 49.835,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím (výrok II.) a zcela zamítl žalobu vůči M. M. (výrok III.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu v ulici Č. v Ř. (penzion M.) a od žalobkyně na základě smlouvy ze dne 3. 8. 1995, kterou za něj uzavřel syn M. M., odebíral vodu z veřejného vodovodu a odváděl odpadní vody. Dne 1. 8. 1999 předmětný dům pronajal firmě L. spol. s r. o., která dne 1. 10. 1999 uzavřela s žalobkyní smlouvu o dodávce vody z veřejného vodovodu (a odvádění odpadních vod) do téže nemovitosti. Soud prvního stupně dovodil, že za období prvních devíti měsíců roku 1999 je žalovaný povinen zaplatit vodné a stočné ve výši 16.622,- Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu vůči němu zamítl; povinnost platit náklady vodného a stočného totiž tížila od 1. 10. 1999 nájemce – společnost L. spol. s r. o. Vůči M. M., žalobu zamítl s tím, že není ve věci pasivně legitimován.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. -77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, shledal správnými. Konstatoval, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , jichž se žalobkyně dovolává „nelze beze zbytku na danou věc vztáhnout, neboť neřeší stejnou situaci“. Je nepochybné, že za účinnosti , o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, stíhala povinnost platit za odebranou vodu a vypouštění odpadních vod vlastníka nemovitosti, ať již na základě smlouvy nebo na základě zákonné skutečnosti - odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem. Žalovaný jako vlastník nemovitosti, navíc na základě smlouvy ze dne 3. 8. 1995, byl tudíž povinen platit za dodávku vody do konce září 1999. Po 1. 10. 1999 však měla tuto povinnost L. spol. s r. o., neboť se žalobkyní uzavřela smlouvu o dodávce vody. Podle názoru odvolacího soudu mohla smlouvu o dodávce vody platně uzavřít i jiná osoba, než jen vlastník nemovitosti. Omezení smluvní volnosti totiž nevyplývalo ze , o vodách (vodní zákon), ale z podzákonné normy – Z ustanovení ústavního , kterým se uvozuje základních práv a svobod (dále jen „ “), lze dovozovat, že pozbyla účinnosti dnem 31. 12. 1991, jelikož podzákonný právní předpis nemůže nad rámec zákona ukládat povinnosti; může povinnosti uložené zákonem pouze konkretizovat ( a 2 y). S odkazem na y proto odvolací soud posoudivše soulad (zejména ) se zákonem o vodách, nepřihlédl k omezením dotýkajícím se smluvní volnosti a dovodil, že i jiná osoba než vlastník mohla platně uzavřít smlouvu o dodávce vody do pronajaté nemovitosti.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala dovolání obchodní společnost S., spol. s r. o. - právní nástupce Vodovodů a kanalizací Ř., s. r. o., Přípustnost dovolání dovozuje z a odst. 3 (dále jen ). Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu. V rámci dovolacího důvodu podle , jímž lze zpochybnit správnost právního posouzení věci, vytýká odvolacímu soudu, že s odkazem na y nepřihlédl k a dospěl k nesprávnému závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Navíc pochybil, když vzal za prokázanou skutečnost, že mezi žalobkyní a společností L. spol. s r. o. byla uzavřena smlouva o dodávce vody, přestože důkaz předložený žalovaným byl pouze fotokopií takové y a dovolatelka její pravost zpochybnila. , o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění , v době od 1. 1. 1989 taxativně vymezovala okruh účastníků právních vztahů při dodávce vody z veřejných vodovodů tak, že odběratelem mohl být jen vlastník nemovitosti, pro kterou se voda dodává ( ). Tato úprava byla kogentního charakteru a pouze vlastník nemovitosti byl proto osobou povinnou k úhradě vodného a stočného ( ). Právní postavení vlastníka nemovitosti soudy obou stupňů posoudily v rozporu se závěry dovozenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , , , a ; podle nich postavení vlastníka nemovitosti, do které je dodávána voda, vyplývá ze speciálního předpisu, jímž je modifikována smluvní volnost účastníků právních vztahů. Žalovaný byl od samého počátku, resp. od kolaudace stavby vlastníkem nemovitosti a již na základě této právní skutečnosti byl podle a 2 odběratelem povinným k úhradě vodného a stočného. Byl zároveň „legálním“ odběratelem z titulu sjednání podmínek pro připojení nemovitosti na veřejný vodovod a kanalizaci, bez nichž by neobdržel stavební povolení, což lze ověřit ze spisu příslušného stavebního úřadu týkajícího se stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí stavby penzionu M., jejímž vlastníkem je žalovaný. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Dovolatelka – podle obsahu dovolání ( ) - napadla rozsudek odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém se dotýká M. M., tj. ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla vůči němu žaloba o zaplacení částky 49.835,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím zamítnuta; proti ostatním částem rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka žádné výhrady nevznáší.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, nejprve zabýval tím, zda bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a zda je v dané věci přípustné.

Z kopie výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze (oddílu C, vložky 21494, ze dne 22. 2. 2005), z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze a z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze dovolací soud zjistil, že obchodní firma Vodovody a kanalizace Ř., s. r. o. byla k datu 31. října 2004 vymazána z obchodního rejstříku, přičemž právním důvodem výmazu byl zánik společnosti sloučením s obchodní společností A. P. spol. s r. o., která se stala její právní nástupkyní. Dne 31. října 2004 tato společnost změnila obchodní jméno na S., spol. s r. o. a k datu 1. 1. 2006 změnou právní formy byla vytvořena společnost S., a. s. Z uvedených listin vyplývá, že dovolaní bylo podáno osobou oprávněnou, která je právním nástupcem původní žalobkyně Vodovodů a kanalizací Ř. s. r. o. Protože k zániku původní žalobkyně došlo poté, co rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci (8. 10. 2004), ovšem v době před podáním dovolání, nebylo důvodu rozhodovat o procesním nástupnictví podle a 3

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c) Podle písm. b) tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy zkoumat přípustnost dovolání podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tak jen důvod uvedený v , jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle použít vůbec (srov. výslovné znění ). Zcela bez významu z hlediska přípustnosti dovolání je proto výtka žalobkyně, že soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že dne 1. 10. 1999 byla uzavřena smlouva mezi žalobkyní a společností L. spol. s r. o., neboť touto výhradou uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle Na místě je rovněž připomenout, že z vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. , publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Důkaz spisem stavebního úřadu v Ř., jehož provedení žalobkyně v dovolání navrhla, dovolací soud neprovedl, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k důkazům, jejichž provedení mohla žalobkyně navrhnout v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.

Rozhodnutí odvolacího soudu je – z hlediska právního posouzení věci - založeno na závěru, že žalovaný v době od 1. 10. 1999 neměl povinnost platit vodné a stočné, neboť v důsledku smlouvy o dodávce vody uzavřené dne 1. 10. 1999 mezi žalobkyní a L. spol. s r. o. měl povinnost místo vlastníka nájemce nemovitosti, tedy společnost L. spol. s r. o.

Vzhledem k tomu, že posouzení shora vymezené právní otázky bylo pro rozhodnutí věci významné (určující) a odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle , a jak bude níže vyloženo, i důvodné.

Dovolatelka nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak jej dovolatelka obsahově vymezila.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Závěr odvolacího soudu, že v důsledku uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a společností L. spol. s r. o. dne 1. 10. 1999 došlo k zániku smlouvy o odběru vody ze dne 3. 8. 1995 a odběratelem majícím povinnost platit úhradu za dodávku vody a odvod odpadních vod se namísto žalovaného stal nájemce objektu, není správný.

Podle (dále jen „obč. zák.“) právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.

Je nepochybné, že žalovaný coby vlastník nemovitosti odebíral vodu a odváděl odpadní vody na základě smlouvy, kterou s žalobkyní uzavřel dne 3. 8. 1995. Soudy obou stupňů přitom dospěly k závěru, že úhradu za vodné a stočné byl povinen platit jen do konce září 1999, tedy do okamžiku než nemovitost, do níž byla voda dodávána, pronajal třetí osobě. Odvolací soud se na podporu zmíněného závěru dovolává .5 smlouvy ze dne 1. 10. 1999, v němž se uvádí, že tato smlouva ruší platnost předchozích smluv na dodávku vody a odkanalizování, včetně jejich dodatků, a dovozuje přitom neaplikovatelnost , omezujícího smluvní volnost při uzavírání smluv v oblasti dodávky vody z veřejných vodovodů. Přehlíží však, že smlouva ze dne 3. 8. 1995 uzavřená mezi jinými subjekty, než těmi, které uzavřely smlouvu ze dne 1. 10. 1999, nebyla zrušena. Soudní praxe je dlouhodobě zajedno v tom, že při dodávkách vody z veřejných vodovodů jde o závazkové vztahy, které vznikají (mimo tzv. bezesmluvního odběru) uzavřením smlouvy podle občanského nebo obchodního zákoníku. Z toho plyne, že stejnými právními normami se řídí i otázky změny či zániku těchto právních vztahů. V řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by jednostranným nebo dvojstranným právním úkonem došlo k ukončení smlouvy žalovaného ze dne 3. 8. 1995. Ujednání pod bodem 1.5 smlouvy ze dne 1. 10. 1999 nelze za takový právní úkon směřující vůči němu považovat. Toto smluvní ujednání nemohlo mít dopad na poměry třetích osob, tj. subjektů, které nebyly na smlouvě ze dne 1. 10. 1999 účastny; mohlo vyvolat účinky jedině v právních poměrech mezi žalobkyní a obchodní společností L. spol. s r. o. Jelikož mezi nimi nebyla dříve uzavřena smlouva o dodávce vody do předmětné nemovitosti, ujednání pod bodem 1.5 smlouvy ze dne 1. 10. 1999 bylo nelogické a nadbytečné.

Při trvání platného smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným bylo plnění z později uzavřené smlouvy o dodávce vody do téže nemovitosti (ze dne 1. 10. 1999) pro žalobkyni ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. od počátku nemožné. Počáteční nemožnost předmětu plnění může být buď fyzická nebo právní. Právní nemožnost předmětu plnění přichází v úvahu tam, kde je předmět plnění neuskutečnitelný v důsledku právní překážky existující v době učinění právního úkonu. Uzavření smlouvy o dodávce s nájemcem nemovitosti bránila existence smlouvy uzavřená předtím s vlastníkem téže nemovitosti. Tato počáteční nemožnost plnění je důvodem neplatnosti smlouvy ze dne 1. 10. 1999. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný neměl povinnost platit vodné a stočné po 1. 10. 1999 neobstojí, neboť jeho povinnost zaplatit žalobkyni náklady vodného a stočného plyne ze smlouvy ze dne 3. 8. 1995.

Ze shora uvedených důvodů byla problematika souladu se zákonem pro právní posouzení věci bez významu (k tomu ovšem srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 2004, sp. zn. ).

S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v přezkoumávaném výroku a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil ( část věty za středníkem ). Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení byl dovolací soud nucen zrušit i ve vztahu k M. M., neboť odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit původně dvěma žalovaným náklady odvolacího řízení, aniž by určil jakou částku má zaplatit každému z nich jednotlivě. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2007

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu