Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2421/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2006, č.j. -192, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2005, č.j. -162, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 10. 2003 podle zák. práce], není přípustné podle ustanovení [soud prvního stupně v tomto rozsudku rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 19. 10. 2004,  č.j. -83, který byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2005, č.j. -108, zrušen (oběma rozsudky žalobu zamítl)] a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. ) dovolací důvody podle ustanovení a - zásadní význam ve smyslu ustanovení [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení a nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto].

I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost opírá o ustanovení a odst. 3   a že uplatňuje - vedle dovolacího důvodu podle ustanovení – dovolací důvod podle ustanovení , neboť  odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle judikátu, který na daný případ nedopadá (když „citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, č.j. 60/2002, ze dne 5. 12. 2002 řeší odlišnou situaci a na předmětný případ byl aplikován nesprávně“), přičemž k posouzení otázky řádného splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení zák. práce poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. a , žádnou právní otázku neoznačil. Podstatou všech jeho námitek [kromě námitky, že „soud nedodržel zákonem stanovenou povinnost v odůvodnění vyložit důvody, proč z ostatních provedených důkazů nečerpal poznatky vedoucí k jím zjištěnému skutkovému stavu věci a jejímu následnému právnímu posouzení“, která by mohla představovat – kdyby byla důvodná - vadu řízení podle ustanovení ] je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož skutkové závěry považoval odvolací soud – i po doplnění dokazování výslechem žalobce jako účastníka řízení - za správné) hodnotil provedené důkazy (zejména výpověď svědka Ing. R. O.) a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, a že nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které jsou pro posouzení věci rozhodné. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že žalobce – ačkoliv se ohledně posouzení otázky splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele z hlediska podmínky uvedené v ustanovení zák. práce dovolává obecně platné judikatury (přičemž přehlíží, že soudy obou stupňů z ní vycházely) - podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, zejména skutkový závěr soudů, že žalovaný (prostřednictvím přímého nadřízeného žalobce Ing. R. O.) nabídl žalobci před doručením výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 10. 2003 „ústně v polovině října 2003“ (když k doručení výpovědi došlo dne 29. 10. 2003) práci odborného asistenta v D., kterou žalobce odmítl. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů  v dovolání předestírá vlastní skutkový závěr, že „nabídka práce odborného asistenta v D. mu byla učiněna, resp. předána (jak vyplývá z výpovědi svědka O.) až současně s výpovědí a převedením na tuto práci po dobu výpovědní lhůty“,  a na tomto skutkovém závěru pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že k řádnému splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení zák. práce nedošlo, neboť žalobci nebyl poskytnut „určitý, alespoň minimální časový prostor k rozhodnutí, jestli nabízenou práci přijme nebo nikoliv“, a že „je třeba dodržet, že při prokazování splnění nabídkové povinnosti má povinnost tvrzení a povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno tvrzení a břemeno důkazní zaměstnavatel, tedy žalovaný“). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Výhrady proti hodnocení provedených důkazů, a tedy proti skutkovým zjištěním soudů jako jeho výsledku, představují rovněž další dovolací námitky žalobce, zejména že „odvolací soud zcela pominul  část výpovědi svědka O., ze které jinak vycházel“, že „zjevně logický rozpor v hodnocení provedených důkazů, resp. nevyhodnocení těchto důkazů ve vzájemné souvislosti, existuje i ohledně množství odvedené práce žalobce ve srovnání před a po ztrátě řidičského oprávnění“, že „hodnocení soudu, kdy předmětnou výpověď shledává platnou, protože požadavek řidičského oprávnění vyplývá rovněž ze samotné pracovní náplně manažera systému E., nelze pokládat za hodnocení důkazů, které by vyhovovalo požadavkům procesního předpisu na tuto činnost soudu“, že „dalším logickým rozporem je myšlenkový postup soudu při posuzování splnění nabídkové povinnosti“ (v tomto směru cituje část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahující hodnocení výpovědi svědka Ing. R. O., s nímž polemizuje) a že „zcela chybí vysvětlení, proč je takováto nevěrohodná výpověď nadřazena ostatním důkazům, které ji vyvracejí a existují i v písemné podobě“. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení , případně dovolacího důvodu podle ustanovení ; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení

Žalobce podává dovolání - jak výslovně uvádí – „proti oběma výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. až ). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení , a není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení , protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. července 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu