Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2904/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně S. d. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. P., a 2) B. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené

u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2006, č.j. -40, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2006, č.j. -40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 3. 2006, č.j. -23, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu

č. 17 o velikosti 0 + 2 s příslušenstvím, v 6. poschodí domu čp. 2528/212 v K., Anglické ulici (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl

o nákladech řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle

v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“), uplatněný ve výpovědi dané žalobkyní (vlastnicí předmětného domu) žalovaným (nájemcům předmětného bytu), byl naplněn, protože žalovaní nezaplatili nájemné a úhradu za služby s nájmem bytu spojené po dobu delší než tři měsíce (v únoru, dubnu a květnu 2005 a jedno nájemné v roce 2003). Celkovou dlužnou částku 13.632,- Kč ke dni podání žaloby (6. 2. 2006) zaplatili žalovaní dne 14. 2. 2006, tedy ještě předtím, než jim byla doručena žaloba v této věci obsahující výpověď z nájmu předmětného bytu (žaloba byla doručena 1. žalovanému dne 16. 2. 2006 a 2. žalované dne 15. 2. 2006). Za této situace a dále s přihlédnutím k tomu, že doba, po kterou žalovaní nájemné neplatili, je na hranici lhůty, kterou zákon požaduje pro přivolení k výpovědi, soud prvního stupně dovodil, že „přivolení k výpovědi by bylo v rozporu s dobrými mravy“ ( obč. zák.), a na základě toho žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne

27. 6.  2006, č.j. -40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, i když vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. Nesouhlasil se soudem prvního stupně především v závěru, že „žalovaní jsou nájemci předmětného bytu“, když – vzhledem k tomu, že předmětný byt byl přidělen podle pouze 1. žalovanému, s nímž byla s účinností od 1. 6. 1991 uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu a který se tak stal sám osobním uživatelem předmětného podnikového bytu (i když k jeho přidělení došlo za trvání manželství), a že toto jeho osobní užívání bytu se nemohlo změnit na společný nájem bytu manželi ( ) – dovodil, že 2. žalovaná nebyla v řízení pasivně věcně legitimována a že „bylo namístě z tohoto důvodu žalobu zamítnout“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal naplnění výpovědního důvodu podle obč. zák., ani ve vztahu k  1. žalovanému. Zaujal názor, že existenci uvedeného výpovědního důvodu je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci a že neplacení nájemného (úhrad za služby) nájemcem po dobu delší než tři měsíce kvalifikuje zákon objektivně jako hrubé porušení povinnosti pouze za situace, že nájemce bytu do dne doručení výpovědi dlužné nájemné neuhradil. Vzhledem k tomu, že  v dané věci byla výpověď z nájmu předmětného bytu (obsažená v žalobě) doručena 1. žalovanému dne 16. 2. 2006 a že žalovaní dlužné nájemné žalobkyni uhradili dne 14. 2. 2006, tedy ještě před doručením výpovědi z nájmu bytu, dospěl odvolací soud k závěru, že dluh na nájemném „za této situace ke dni doručení výpovědi žalovanému již neexistoval“ a že (k uvedenému dni) „nebyly tedy splněny podmínky pro to, aby soud k výpovědi z nájmu bytu přivolil“. Ohledně žalobkyní tvrzené existence dluhu 1. žalovaného na poplatku z prodlení poukázal na „samotné prohlášení zástupce žalobce“, který se – byla-1i  pohledávka co do základu uhrazena – nároku  na zaplacení příslušenství pohledávky vzdal; souhlasil proto s 1. žalovaným v tom, že své závazky vůči žalobkyni ke dni doručení výpovědi „beze zbytku“ uhradil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvod podle

Napadené rozhodnutí považuje za po právní stránce zásadního významu proto, že právní závěry odvolacího soudu jsou v hrubém rozporu s právními závěry obsaženými v judikatuře soudu dovolacího. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že nájem k předmětnému bytu není upraven jako právo společného nájmu bytu manželi, ale jako právo výlučného nájmu 1. žalovaného z důvodu jeho původního přidělení 1. žalovanému jako bytu podnikového, namítá, že „nebylo namístě z tohoto důvodu žalobu jako celek zamítnout“, ale že by měla být zamítnuta pouze vůči 2. žalované. Žalobkyně však nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu

o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. “za situace, kdy dluh na nájemném byl žalovanými před doručením výpovědi (avšak po podání žalobního návrhu) uhrazen (alespoň v jistině)“. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. a sp.zn. , namítá, že skutková okolnost zakládající výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je naplněna tím, že za dobu trvání nájemního vztahu po dobu zákonem stanovenou žalovaní nezaplatili nájemné nebo úhradu za služby, a že je rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi k takovému porušení došlo, když tento protiprávní stav nemusí trvat i v době, kdy žalovaným byla výpověď doručena; pokud odvolací soud zaujal opačný názor, nerespektoval platnou judikaturu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu – právě pro otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl – je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v , podle něhož je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jelikož je dovolací soud ve smyslu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené – v případě přípustného dovolání), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.

V projednávané věci dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu

(na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že uplatněný výpovědní důvod podle

§ 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nebyl naplněn, splnil-li nájemce před doručením výpovědi povinnost, jejíž porušení zakládá důvod k výpovědi (zaplatí dlužné nájemné či úhradu za služby); uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a s hmotným právem, přičemž její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující). Dovolací soud proto shledává dovolání v dané věci podle přípustným pro posouzení této otázky.

Podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. pronajímatel může s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající

z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná

s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod č. 144 v časopisu Soudní judikatura  12/2001). Skutková okolnost zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce „nezaplatil“ nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. K výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svoje tvrzení o skutečnostech, zakládajících tento výpovědní důvod, prokáže. Z hlediska naplnění daného výpovědního důvodu, jenž je zřetelně sankční povahy, je proto rozhodné, zda ke dni dání výpovědi k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo; tento protiprávní stav nemusí trvat i v době, kdy mu byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu.

Pro tento výklad ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. svědčí nejen znění citovaného ustanovení (srov. dikci „nezaplatil“), ale i jeho účel, kterým je – prostřednictvím  sankce v něm upravené – chránit oprávněné zájmy pronajímatele. Jiný výklad by ve svých důsledcích vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do práv pronajímatele, neboť nájemce by mohl (opakovaně) – za situace, kdy zaplatí dlužné nájemné před dáním (doručením) výpovědi – porušovat svoji základní povinnost vyplývající z nájemního vztahu, aniž by se tomu pronajímatel mohl účinně bránit. V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. , v němž byl vysloven právní názor, že naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., opírající se o porušení povinnosti nájemce vyplývající z ustanovení § 719 odst. 1 věty prvé a druhé obč.

zák., nelze podmiňovat tím, že toto v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku ( ).

Otázka, ke kterému okamžiku posuzuje soud naplnění uvedeného výpovědního důvodu byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp.zn.

, uveřejněném pod č. 55 v časopise Soudní judikatura 7/1997. Byl v něm vysloven právní názor, že soud posuzuje existenci tohoto výpovědního důvodu

k okamžiku doručení výpovědi. Splní-li nájemce po doručení výpovědi (v průběhu soudního řízení o přivolení k výpovědi) povinnost, jejíž porušení zakládá důvod

k výpovědi (zaplatí dlužné nájemné či úhradu za služby), nemá tato skutečnost sama

o sobě za následek zánik výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.; přesto však soud nemusí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (např.

k poměrům nájemce, k důvodům, pro které nájemné neplatil, k tomu, že dlužné nájemné uhradil apod.) žalobě na přivolení k výpovědi nájmu bytu vyhovět. Protože i při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák má své místo úvaha, zda vyhovění žalobě nebrání v dané konkrétní věci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., může mít skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, význam při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 1998 sp.zn. , uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Zaujal-li tedy v posuzované věci odvolací soud právní názor, podle kterého výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., opírající se o neplacení nájemného, není dán tehdy, jestliže nájemce bytu do dne doručení výpovědi dlužné nájemné uhradil, není jeho právní posouzení věci správné. Vzhledem k nesprávnému právnímu názoru se odvolací soud vůbec nezabýval možností aplikace ustanovení obč. zák.; právní posouzení věci je tedy i z tohoto důvodu neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle byl proto uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud proto podle věty druhé za středníkem napadené rozhodnutí zrušil a podle věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první, ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. července 2007

Doc. JUDr. Věra  K o r e c k á, CSc., v. r.

předsedkyně senátu