Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 717/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení

o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 3. 7. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 6. 12. 2004, čj. -101. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení 2,178.870,- Kč (s 12% úrokem z prodlení od 21. 2. 2000 do zaplacení) vůči žalované inženýrské a realitní organizaci I. R. O. P. P. Rovněž byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení 2,178.870,- Kč (s 12% úrokem z prodlení od 21. 2. 2000 do zaplacení) vůči žalovanému

Ing. R. B. Stejně tak byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení 1,644.807,- Kč (s 12% úrokem z prodlení od 21. 2. 2000 do zaplacení) vůči žalované České republice – Ministerstvu financí ČR. Bylo zastaveno řízení o žalobě žalobce proti žalovaným K. P., státnímu podniku v likvidaci. Bylo také zastaveno řízení

o žalobě žalobce proti žalovaným o vydání náhradních nemovitostí v katastrálním území P. v hodnotě 1,096.753,- Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému

Ing. R. B. na náhradu nákladů řízení 32.325,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným I. R. O. P. P. i žalovanými K. P. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského  soudu v Praze z 25. 5. 2005, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Ing. R. B. na náhradu nákladů odvolacího řízení 64.280,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobce a žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí ČR a žalované K. P. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce není opodstatněné.

Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav v daném případě ohledně spoluvlastnictví nemovitostí (pozemků parc. č. 2818/1, parc. č. 2820, parc. č. 2817 a parc. č. 2818/3 se skladem čp. 1499 v katastrálním území P.) rodičů žalobce A. B. a M. B., ohledně odsouzení žalobce k trestu propadnutí majetku pro tehdy trestný čin opuštění republiky a ohledně výsledků dědického řízení vedeného po zůstaviteli A. B. (když žalobce po něm, jako po svém otci, nabyl 1/8 nemovitostí, zatím co bratr žalobce J. B. nabyl 3/8 nemovitostí v katastrálním území L.) a dědického řízení po M. B.

a také ohledně odnětí nemovitostí v rozsahu 3/8 bratru žalobce J. B.

a v rozsahu 4/8 matce žalobce M. B. podle vládního Odvolací soud měl rovněž za to, že se soud prvního stupně správně zabýval touto právní věcí i z pohledu ustanovení , , 3 a 4 a

i ustanovení Při uzavírání dohod o vydání uvedených nemovitostí v katastrálním území Libeň v roce 1991 vydaly povinné osoby, a to právní předchůdce žalované inženýrské a realitní organizace I. R. O. P. a státní podnik K. P., tehdejším oprávněným osobám, tj. žalobci a jeho bratrovi J. B. (který je otcem žalovaného Ing. R. B.) nemovitosti v podílech, které v rámci dohody o vydání nemovitostí oprávněné osoby samy navrhovaly; žalobce tedy požadoval vydání ¼ a jeho bratr ¾ vydávaných nemovitostí. Soud prvního stupně správně posoudil (podle názoru odvolacího soudu), že v daném případě byla žalobci odňata 1/8 nemovitostí podle rozhodnutí bývalého Lidového soudu trestního v Praze z 21. 10. 1953 (sp. zn. ) a nikoli na základě vládního Byl-li žalobce Z. B. pravomocně rehabilitován podle ke dni 1. 3. 2000 a byl-li takto zrušen jemu uložený trest propadnutí majetku, stal se teprve tímto dnem oprávněnou  osobou ohledně podílu jedné osminy nemovitostí, o něž jde v tomto řízení; ohledně této jedné osminy nemovitostí byla však již uzavřena v roce 1995 dohoda o vydání nemovitostí bratru žalobce J. B.

Odvolací soud tu byl toho názoru (shodně se soudem prvního stupně), že „současná právní úprava neumožňuje poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti vydané tu v rozsahu 1/8  J. B., bratru žalobce, tak, aby tuto povinnost měly nyní žalovaný státní podnik Klenoty Praha a žalovaný I. R. O. P. P. (jako právní nástupce státního podniku Výstavba inženýrských staveb P.), neboť povinnost k poskytnutí finanční náhrady podle ustanovení má

(za podmínek uvedených v tomto ustanovení) stát a žalovaný I. R. O. P. P. a žalované K. P. nejsou ve sporu o takovou finanční náhradu pasivně legitimováni.“ Není opodstatněný nárok žalobce  na poskytnutí finanční náhrady za nevydání jedné osminy nemovitostí ani proti žalovanému Ing. R. B., protože nárok na poskytnutí takové finanční náhrady tu není dán podle ustanovení , které se týká jen osob, jimž byla věc vydána, a taková povinnost tu nedopadá na osoby, které nabyly nemovitosti jiným způsobem, jako tomu bylo i v daném případě, když nemovitosti převzal žalovaný Ing. R. B. od svého otce Jaromíra Bednáře

na základě darování.

Dospěl proto odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že žaloba žalobce byla v tomto případě soudem prvního stupně správně zamítnuta proti žalovanému I. R. O. P. P. i proti žalovanému Ing. R. B., pokud šlo o žalobu vůči nim, a to o zaplacení částky 2,174.870,- Kč s příslušenstvím od každého z nich.

Správně také, podle názoru odvolacího soudu, byla zamítnuta žaloba žalobce vůči žalované České republice - Ministerstvu financí o poskytnutí náhrady

za nemovitosti, vydané jiné osobě, co do částky 1,096.538,- Kč a za tzv. 50% tržní navýšení ceny nemovitostí v částce 548.269,- Kč, když tento nárok nemá oporu v hmotném právu. Odvolací soud měl však za to, že „nárok žalobce vůči žalované České republice - Ministerstvu financí je opodstatněn co do vyplacení náhrady za 1/8 odstraněných staveb, kterou žalobce vyčíslil částkou 534.063,- Kč;“ žalobce ovšem

„při mimosoudních jednáních a ani v průběhu tohoto sporu nepředložil Ministerstvu financí ČR listinné doklady tak, aby bylo možné rozhodnout o výši požadované finanční náhrady.“ Odvolací soud ještě dodával, že „lze rovněž odkázat na  argumentaci soudu prvního stupně, uvedenou v rozsudku ze 6. 12. 2004 (čj. -101 Obvodního soudu pro Prahu 1, který je rozsudkem částečným), že totiž nadále předmětem řízení zůstává částka 534.269,- Kč, kterou uplatňuje žalobce z titulu náhrady za 1/8 odstraněných staveb ve vztahu vůči žalované České republice - Ministerstvu financí ČR“ (k této otázce bylo pak Obvodním soudem pro Prahu 1 vydáno usnesení

ze 14. 9. 2005, čj. -145, podle něhož „řízení ve věci žaloby o náhradu

za 1/8 odstraněných staveb ve výši 534.063,- Kč proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR se vylučuje k samostatnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1“).

Odvolací soud uváděl posléze, že potvrdil jako správné i nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení a co do  náhrady nákladů odvolacího řízení poukazoval na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci (zmocněnci), který žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, dne 9. 9. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 13. 9. 2005, tedy ve lhůtě stanovené

v . K výzvám Obvodního soudu pro Prahu 1, obsaženým v usnesení z 1. 11. 2005, čj. -176, a v usnesení téhož soudu

ze 7. 12. 2005, čj. -184, bylo dne 26. 1. 2006  podáno (ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně) u Obvodního soudu pro Prahu 1 advokátkou JUDr. I. P. (na základě plné moci od žalobce Z. B. z 20. 12. 2005) jí sepsané dovolání navazující na dovolání žalobce, došlé soudu 13. 9. 2005, které bylo sepsáno zmocněncem žalobce JUDr. A. K., který není advokátem.

Dovolávající se žalobce Z. B. navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 25. 5. 2005 (sp.zn. Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze 6. 12. 2004 (č.j. -101 Obvodního soudu pro Prahu 1) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci samé a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především zdůrazňoval, že jím vytýkaná vada řízení spočívá v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť nebyly provedeny a vyhodnoceny veškeré důkazy navrhované žalobcem; zejména soudy obou stupňů nenechaly na opakované návrhy žalobce vypracovat znalecký posudek o výši náhrad za nemovitosti, respektive jejich osminový podíl, který nelze žalobci (třebaže je oprávněnou osobu podle ) vydat, a dále o výši náhrad za odstraněné stavby (jejich osminový podíl)“.

Dovolatel dále vytýkal, že odvolací soud nesprávně dovodil, že veškerý nárok žalobce byl vykryt již v roce 1991 při uzavření dohod o vydání věci povinnými osobami se žalobcem Z. B. a jeho bratrem J. B.; odvolací soud ovšem opomenul, že čtvrtinový podíl žalobce na nemovitostech, který mu byl vydán v roce 1991, korespondoval přesně s jeho v roce 1991 existujícím nárokem z dědictví

po matce, ale nikoliv s jeho v roce 1991 ještě neexistujícím nárokem z dědictví po otci v rozsahu další ideální osminy podle , který žalobci Z. B. vznikl až v roce 2000“, kdy nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 21. 2. 2000, sp.zn. 3 Rt 1/2000, jímž bylo rozhodnuto, že Z. B. je účasten soudní rehabilitace podle , a bylo zrušeno usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze z 21.10.1953, sp.zn. ,

a usnesení téhož soudu z 21. 12. 1956 sp.zn. , kterými bylo rozhodnuto, že zajištěný majetek žalobce připadá státu. Podle názoru dovolatele teprve potom mohl žalobce Z. B. vyzvat povinné osoby o vydání věcí, případně požádat

o poskytnutí náhrad podle , a to v rozsahu jedné ideální osminy z dědictví po svém otci A. B. Tím, že v daném případě došlo k vydání spoluvlastnického podílu J. B. (bratru žalobce Z. B.)

ve větším rozsahu než to odpovídalo jeho zákonnému nároku, došlo tu ze strany povinné osoby k pochybení a na straně J. B. došlo k bezdůvodnému obohacení; v důsledku tohoto pochybení nelze již žalobci přiznat jeho nárok, který mu vznikl v roce 2000, a to na vydání spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné ideální osminy na vydávaných nemovitostech. Dovolatel je přesvědčen, že tu pro toto pochybení má žalobce Z. B. na náhradu nárok v odpovídající formě.

Žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Žalovaná ČR tu není povinnou osobou k vydání věci (podílu na nemovitostech), na niž žalobce Z. B. uplatňuje nárok. Mezi žalobcem a ČR – Ministersvem financí ČR není spor o podstatu náhrady za jednu osminu odstraněných staveb v katastrálním území L., ale pouze o rozsah této náhrady, takže je na žalobci, aby předložil Ministerstvu financí ČR potřebnéy a prokázal tak rozsah svého nároku. Ministerstvo financí ČR nyní již samo usiluje o získání znaleckého posudku ohledně ocenění demolovaných staveb, kterými jsou zejména administrativní a provozní budova čp. 1499 v P. – L., kotelna, obytný objekt, provozní budova, sklad, lednice, prodejna, WC, studna, oplocení, komín, vše na pozemku parc. č. 2818, dále část zastavěného pozemku parc č. 2817, dům čp. 1499, konírna, studna, kůlna, zpevněná plocha, vše v katastrálním území L., a tedy i jedna ideální osmina uvedených nemovitostí, nárokovaná žalobcem Z. B., které převzal stát v důsledku odsouzení Z. B. v roce 1953 mimo jiné i k trestu propadnutí majetku.

Ve vyjádření žalované inženýrské a realitní organizace I. R. O. P. k dovolání dovolatele Z. B. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože při uzavírání dohod o vydání nemovitosti v roce 1991 v daném případě bylo postupováno podle výzvy Z. B., který ani tehdy neupozorňoval na případný další nárok kromě nároku na vydání dílů nemovitostí, jichž se týkalo opatření podle vládního K dalšímu vydání osminového podílu žalobce

na nemovitostech po zrušení usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze s účinností od 1. 3. 2000 nemohlo již být ze strany žalovaného I. R. O. P. P. přihlíženo, neboť vše, co bylo možné vydat z nemovitostí po původních vlastnících A. B. a M. B., bylo již oprávněným osobám vydáno.

Také ve vyjádření žalovaného Ing. Richarda Bednáře k dovolání dovolatele Z. B. bylo navrženo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Žalovaný

Ing. R. B. zdůrazňoval, že „sporné nemovitosti nezískal v restituci, nýbrž část jich získal od svého dnes již zemřelého otce darem na základě darovací smlouvy

a pouze část jich po otci zdědil společně se svou neteří“. Podle názoru tohoto žalovaného tu „neexistuje právní důvod, pro který by měl žalobci vyplácet finanční částku ve výši přes dva miliony Kč“.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání

i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně

ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 25.5.2005 (sp.zn. Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud

ve svém rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Z uvedeného rozsudku odvolacího soudu z 25.5.2005 (sp.zn. Městského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatele, vyplývalo, že spor mezi žalobcem Z. B. a žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí ČR, žalovanou inženýrskou a realitní organizací I. R. O. P. P., žalovaným státním podnikem K. P. a žalovaným Ing. R. B. byl odvolacím soudem posouzen zejména podle ustanovení a Dovolatel ve svém dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu připomínal, že se na tuto právní věc vztahovalo i ustanovení

Podle ustanovení jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle , o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v (tedy že jejich věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v /ale i v / tohoto zákona, pokud jsou občany České republiky).

Podle ustanovení byla-li věc podle tohoto zákona vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.

Podle ustanovení se finanční náhrada poskytuje jen za nemovitost, kterou nelze oprávněné osobě vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle , 4 a 5 (jde-li

o nemovitost znehodnocenou, nebo o nemovitost zhodnocenou anebo o věc, která se stala neoddělitelnou součástí jiné věci). Písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moc nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci ( ).

Z ustanovení jednoznačně vyplývá, že nárok podle tohoto ustanovení je nárokem na náhradu, kterou poskytuje stát.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že finanční náhrada podle ustanovení se poskytuje oprávněné osobě nejen

za nemovitost, kterou jí nelze vydat, ale i za stavbu zaniklou (včetně stavby demolované).

Z ustanovení vyplývá, že nárok podle tohoto ustanovení lze uplatnit jen proti osobám, kterým byla věc vydána, nikoliv i proti dalším osobám (na rozdíl např. od právní úpravy obsažené v závěru ustanovení ). Nárok podle ustanovení nelze již uplatňovat proti povinným osobám, jež jsou jmenovitě uvedeny v (tj. vůči státu nebo právnickým osobám, které věci držely ke dni účinnosti , tedy k 1. 4. 1991 ve smyslu ustanovení zákona

č. ).

Za těchto uvedených okolností, vyplývajících z citovaných ustanovení zákona

č. i z jejich výkladu obsaženého v uveřejněné judikatuře soudů, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 25.5.2005 (sp.zn. Městského soudu v Praze), napadeným dovoláním dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud v daném případě neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 .

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou inženýrskou a realitní organizací I. T. R. O. P. a žalovaným Ing. R. B. na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu a náhradu nákladů řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujících v podstatě procesní vyjádření obou uvedených žalovaných, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů. Dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 17. července 2007

JUDr. Josef   Rakovský, v. r.

předseda senátu