Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2476/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.3.2006, č.j. -155,  k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 17.10.2005, č.j. -129, ve znění „doplňujícího“ rozsudku ze dne 1.12.2005, č.j. -142, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „okamžité zrušení pracovního poměru učiněné ze strany žalovaného vůči žalobci přípisem ze dne 9.10.2003 je neplatné“, a žaloba, aby „žalovaný zaplatil žalobci náhradu mzdy za výpovědní dobu ve výši 20.000,- Kč“, a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karviné na nákladech řízení 476,25 Kč; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.  Odvolací soud, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný se žalobcem, který u něj pracoval na pozici vedoucího prodeje automobilů, dopisem ze dne 9.10.2003 (doručeným mu téhož dne) okamžitě zrušil pracovní poměr, souhlasil se soudem prvního stupně v závěru, že ve třech z celkem čtyř žalobci vytýkaných porušení pracovní kázně [spočívajících v „neuposlechnutí závazných příkazů vedoucího (nadřízeného) zaměstnance k navrácení neoprávněně zadržovaných cizích věcí (notebooku C. a osobního vozu F. P.o S.“ (bod 1.), ve „zpronevěře platby v hotovosti v celkové výši 51.000,- Kč za vozidlo N. “ (bod 3.) a v tom, že „dne 9.10.2003 předložil dokumenty, které poškozují zájmy společnosti“ (bod 4.)] žalobce pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem neporušil. Ohledně dalšího porušení pracovní kázně uvedeného v okamžitém zrušení pracovního poměru, kterého se měl žalobce dopustit „zneužitím informací ve veřejném styku, kdy došlo k převádění zákaznických objednávek na vozy na jiného koncesionáře F. v době trvání pracovní neschopnosti zaměstnance bez jakéhokoli upozornění svého nadřízeného“ (bod 2. dopisu žalovaného ze dne 9.10.2003), odvolací soud - s poukazem na stávající judikaturu Nejvyššího soudu ČR k otázce platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska ustanovení § 55 zák. práce (rozsudek ze dne 17.1.2001, sp.zn. , a rozsudek  ze dne 8.1.2002, sp.zn. ) – dovodil, že „vyhodnocení určitosti projevu vůle“ provedené soudem prvního stupně je správné. Podle názoru odvolacího soudu neurčitost projevu vůle obsažené v dopise žalovaného ze dne 9.10.2003, bylo možné odstranit pomocí jeho výkladu, neboť „mezi účastníky nebyla žádná nejasnost o tom, že došlo na základě poskytnuté informace žalobcem (v době jeho pracovní neschopnosti, která trvala od 25.8.2003 do 9.10.2003) svědku Z. J. k převedení objednávky na vozy jiného prodejce a k zakoupení osobního vozidla tímto zákazníkem u tohoto jiného prodejce“; výkladem projevu vůle nedošlo k nahrazování nebo doplňování vůle, která nebyla, ale k objasnění obsahu tohoto důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v otázce hodnocení intenzity porušení pracovní kázně „ve vztahu k bodu 2.“ dopisu ze dne 9.10.2003 a zdůraznil zjištění, že „žalobce skutečně svým jednáním poškodil zájmy žalovaného“, když „na námitky svědka Z. J., že nové vozidlo, které u žalovaného měl zakoupit, není ještě dodáno, reagoval sdělením, že u žalovaného jsou problémy a že vozidlo může zakoupit v A. C., tedy u konkurenčního prodejce“; takové sdělení zaměstnance na pozici vedoucího prodeje proto posoudil jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, pro které lze přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr se žalobcem nebyl rozvázán neplatně, nepovažovaly soudy za důvodný ani nárok žalobce na náhradu mzdy za výpovědní dobu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení ; zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že odvolací soud (a soud prvního stupně) řešil otázku určitosti a srozumitelnosti vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru v rozporu s hmotným právem - s ustanovením zák. práce. Namítá, že „skutkové i časové“ vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru není konkretizováno, neboť po stránce skutkové není jasné, „jaké informace měl zneužít, co je to veřejný styk a jakým způsobem v něm měl informace zneužít, jaké zákaznické objednávky na vozy měly být převáděny na jiného koncesionáře F. (zákaznické objednávky v množném čísle, čili alespoň dvě), na kterého koncesionáře F. měly být zákaznické objednávky převedeny, kým měly být objednávky na jiného koncesionáře F. převedeny a jak z hlediska kauzality souvisí převádění zákaznických objednávek se zneužitím informací ve veřejném styku“,  a po stránce časové není jasné, „kdy k vytýkanému jednání mělo dojít“, když „specifikace v době trvání pracovní neschopnosti není dostatečná, jelikož chybí vymezení, kdy pracovní neschopnost trvala a o čí pracovní neschopnost se vlastně jedná“. Žalobce považuje za „zcela nepřípustné“, aby „neurčitě a nesrozumitelně formulovaný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl teprve v průběhu soudního řízení skutkově a časově konkretizován“,  jako tomu bylo v projednávané věci, kdy „teprve v rámci dokazování soud složitě zjišťoval, jaké porušení pracovní kázně je mu vlastně vytýkáno“, a poté učinil skutkový závěr, že „žalobce měl v době své nemocenské, která trvala od 25.8.2003 do 29.9.2003, na schůzce se Z. J. v O. E. v H. naznačit jmenovanému, že žalovaný má problémy, a navrhnout mu, aby si vozidlo F. P. 1.2 8 V A., které původně objednal u žalovaného, zakoupil ve společnosti A. C., což následně J. prostřednictvím  S. N. učinil“. Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vytýkaný dovolací důvod dopadá i na rozsudek soudu prvního stupně, navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku a usnesení odvolacího soudu bylo podáno  oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek a usnesení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutím, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu – mimo jiné - ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (tj. o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 9.10.2003) potvrzen.

Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Odvolací soud řešil v posuzované věci - mimo jiné - právní otázku, jak má být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezen jeho důvod, aby se jednalo z hlediska ustanovení § 55 zák. práce o platný právní úkon. Správnost jeho závěrů žalobce v dovolání zpochybňuje.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9.10.2003 - podle , , ve znění účinném do 29.2.2004 (tj. přede dnem, než nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Výklad ustanovení § 55 zák. práce z hlediska otázky konkretizace jednostranného právního úkonu (projevu vůle) směřujícího ke skončení pracovního poměru – v posuzovaném případě okamžitého zrušení pracovního poměru - ve spojitosti s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce, které vymezuje interpretační pravidla pro výklad projevu vůle, se již v minulosti ustálil.

Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnanec okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. K řádnému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru není potřebné, aby obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dověděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, kdy tento důvod vznikl, popřípadě zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě y, v níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení zák. práce přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, jaký důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl uplatněn. Výklad projevu vůle ( zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, jakož i odvolacím soudem zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.1.2001, sp.zn. , a ze dne 8.1.2002, sp.zn. ).

Vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti, stanoví pro takový případ ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit; projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), tedy musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Platí-li uvedená východiska pro výklad právních úkonů obecně, je třeba z nich vycházet i při výkladu obsahu jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru – v daném případě okamžitého zrušení pracovního poměru.

V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu projevu vůle žalovaného obsažené v dopise ze dne 9.10.2003 (bod 2.) – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku a rozsudku soudu prvního stupně – z uvedených výkladových pravidel vycházel.

V dopise ze dne 9.10.2003 žalovaný vymezil posuzovaný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru tím způsobem, že hrubého porušení pracovní kázně se měl žalobce dopustit „zneužitím informací ve veřejném styku, kdy došlo k převádění zákaznických objednávek na vozy na jiného koncesionáře F. v době trvání pracovní neschopnosti zaměstnance bez jakéhokoli upozornění svého nadřízeného“.

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že obsah dopisu ze dne 9.10.2003 (v jeho bodě 2.) - sám o sobě důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nevymezuje zcela určitým způsobem.

Přes uvedený nedostatek posuzovaného písemného okamžitého zrušení pracovního poměru však dovolací soud považuje za správný názor odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, jehož závěry převzal), že neurčitost projevu vůle obsažené v dopise žalovaného ze dne 9.10.2003 bylo možné odstranit pomocí jeho výkladu. Jestliže se odvolací soud neurčitost projevu vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne 9.10.2003 pokusil výkladem odstranit a jestliže za přihlédnutí k tomu, co v tomto směru vyplynulo z výsledků dokazování provedeného před soudem prvního stupně, a k tomu, co vyšlo za řízení (ve vztahu k okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn a které tu byly v době okamžitého zrušení pracovního poměru) najevo, při výkladu tohoto zrušovacího projevu vůle žalovaného dovodil, že „mezi účastníky nebyla žádná nejasnost o tom, že došlo na základě informace poskytnuté žalobcem svědkovi Z. J. k převedení objednávky na vozy jiného prodejce a k zakoupení osobního vozidla tímto zákazníkem u tohoto jiného prodejce“, tedy o tom, v čem spočívá tvrzené porušení pracovní kázně žalobcem uvedené v bodě 2. dopisu ze dne 9.10.2003, jde o závěr, který je v souladu se shora uvedenými výkladovými hledisky i s interpretačními pravidly zakotvenými v ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce; odvolacímu soudu nelze ani důvodně vytýkat, že by pomocí výkladu nahrazoval vůli, která nebyla projevena.

Odvolací soud proto důvodně spatřoval v jednání vytýkaném žalobci v bodě 2. dopisu ze dne 9.10.2003 naplnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce (porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem), který žalovaného opravňoval ke skončení pracovního poměru se žalobcem tímto způsobem.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemá rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněné právní otázky po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu - jak výslovně uvádí – „v celém rozsahu“, tedy také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. až ). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení , a není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení , protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. července 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu