Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2933/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání žalované se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2006, č.j. -513, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12.12.2003, č.j. -369, ve znění usnesení ze dne 9.7.2004, č.j. -421, ve věci samé (ve výroku, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalované ze dne 17.3.1999 doručeným žalobci dne 24.3.1999 je neplatné), není přípustné podle ustanovení , neboť soud prvního stupně v tomto rozsudku rozhodl stejně jako ve svých dvou předchozích rozsudcích [ze dne 17.10.2001, č.j. -136, a ze dne 2.8.2000, č.j. -61, které byly odvolacím soudem zrušeny (všemi třemi rozsudky žalobě vyhověl)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Právní otázku, zda porušení povinností vyplývajících z postavení prokuristy v obchodní společnosti může být porušením pracovní kázně a důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, která měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, vyřešil Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) již ve svém předchozím (zrušujícím) rozsudku vydaném v této věci dne 17.1.2006, č.j. -486 (tak, že „vykonává- li fyzická osoba, která je zároveň zaměstnancem i prokuristou téže společnosti, úkony, jež vyplývají z jejího obchodněprávního vztahu jako prokuristy společnosti, nemůže být tato její činnost zároveň poměřována z hlediska povinností vyplývajících ze vztahů pracovněprávních“), a na svém právním názoru, který nadále považuje za správný, nemá důvod cokoliv měnit; uvedený názor je konformní i s právním závěrem, který v obdobné věci přijal Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 13.12.2005, sp. zn. , uveřejněném  pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, podle něhož pro posouzení, zda zaměstnanec svým jednáním porušil pracovní kázeň, nemá právní význam případné zjištění, že své povinnosti porušil jako prokurista. Jestliže tedy odvolací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – „žalobce smlouvy o úplatném postoupení pohledávek mohl uzavřít a také je uzavřel jako prokurista, nikoli při výkonu funkce správce nemocnice, proto jednáním vytýkaným mu v okamžitém zrušení pracovního poměru nemohl pracovní kázeň porušit“, rozhodl v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu v této věci a s ustálenou judikaturou.

Namítá-li dovolatelka, že závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho zrušovacím rozsudku je nesprávný (z důvodů, které v dovolání obšírně rozvádí), polemizuje-li se závěry soudů a provádí-li zároveň jiné hodnocení důkazů, z nichž dovozuje svůj vlastní právní názor na věc (zejména na „porušení pracovněprávních povinností mimo vlastní výkon pracovních činností“, a na „povahu prokury jakožto zmocnění sui generis a její slučitelnost s pracovněprávním poměrem“), vyjadřuje tím nesouhlas s důvody uvedenými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i dovolacího soudu); dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné ( ).

Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2001, sp. zn. , přehlíží, že ve zmíněném rozsudku – i když byla rovněž posuzována správnost vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy [ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce] a její vyhodnocení - vycházely soudy z jiného skutkového stavu než v projednávané věci (skutková východiska byla rozdílná); nejde proto o případ, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.

Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že žalobce smlouvy uzavíral jménem žalované na základě zmocnění  prokuristy, a tvrdí-li až v dovolání, že „žalobce při podpisu předmětných smluv nemohl jednat a nejednal jménem dovolatelky na základě udělené prokury“, ale že „žalobce při podpisu předmětných smluv o postoupení pohledávek jednal jménem dovolatelky buď na základě pověření vedení ekonomiky podniku, nebo jednal mimo rámec jakéhokoliv pověření, resp. jak mimo rámec pověření, tak mimo rámec prokury“, nezpochybňuje v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž  rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení Nehledě k tomu, že dovolatelka v rozporu s ustanovením v dovolání uplatňuje nové skutečnosti ve věci samé (v řízení dosud nebylo sporu o tom, že žalobce smlouvy ze dne 19.2.1999 uzavřel jako prokurista), skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení

Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nemohou být ani námitky žalované, že řízení bylo zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které spatřuje v tom, že nebylo postupováno v souladu s obecnými principy soudního řízení formulovanými v ustanoveních   - , a které v dovolání blíže konkretizuje (tak, že „napadené rozhodnutí je v rozporu s principem předvídatelnosti“, neboť „nedostala prostor vyjádřit se k argumentaci, k překvapivým a novým právním závěrům dovolacího soudu“, že „výrok napadeného rozhodnutí odvolací soud řádně neodůvodnil, přičemž stejnou vadu vykazuje i rozhodnutí dovolacího soudu“, a v interpretacích hmotněprávních norem spatřuje „znaky neakceptovatelného právního formalismu“), jimiž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení

Protože soud každý procesní úkon (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), nepředstavují výše uvedené námitky dovolatelky uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacích důvodů podle ustanovení a K okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto, neboť na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení této věci vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že dovolatelka přesto správnost tohoto závěru odvolacího soudu zpochybňuje a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení a nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že „proti němu lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení u Okresního soudu v Jeseníku“, ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení , pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které - samo o sobě - nemohlo účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.

Žalovaná podává dovolání - jak výslovně uvádí – také „do výroku II.a III.“ rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a (původního) dovolacího řízení.

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. až ). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení , a není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení , protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. června 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu