Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2057/2007

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 27. 10. 2006, č. j. -154, byl v odstavci I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28.6.2004, č. j. -100, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 4.472,10 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.1.1998 do zaplacení a současně žaloba na uložení povinnosti žalovanému osázet svými náklady plochu 0,62 ha pozemku parcely č. 224 v k. ú. S. V., sazenicemi smrků o velikosti 30 cm nad krčkem, stáří 3 až 4 roky, v počtu 2.500 kusů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Pozemkového úřadu, O. ú. v N. J. ze dne 15. 6. 1993, č. j. PÚ/2123/91-Va-203-B, které nabylo právní moci dne 5. 7. 1993, byla schválena dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi účastníky dne 12. 2. 1993. Vzal za prokázané, že výše uvedená dohoda obsahovala též ujednání, že případné náhrady budou řešeny dodatkem k dohodě po předložení znaleckého posudku. Dále zjistil, že v době vydání pozemku parcely č. 224 v obci F., katastrální území S. V., byl tento zalesněn, a to porostem nesrovnatelným s trvalým porostem v roce 1981 a náhrada za znehodnocení trvalých lesních porostů na pozemku parcely č. 224 byla stanovena částkou 4.472,10 Kč, přičemž nárok na náhradu uplatnila žalobkyně u žalovaného písemnou výzvou ze dne 16. 7. 1993. Dále vzal za prokázané, že dne 16. 6. 2004 žalovaný namítl promlčení nároku žalobkyně.

Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,ě“), ve znění zaujal názor, že pokud žalobkyně uplatnila nárok na náhradu u žalovaného písemně dne 16. 7. 1993, stalo se tak v průběhu objektivní i subjektivní lhůty a její právo nezaniklo, přičemž subjektivní šestiměsíční lhůta počala běžet dne 1. 7. 1993 a skončila ke dni 1. 1. 1994. Vyslovil závěr, že podle zákona o půdě byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni finanční náhradu v šestiměsíční lhůtě od doručení výzvy, tedy do 16. 1. 1994. Podle odvolacího soudu pokud tak žalovaný neučinil, mohla žalobkyně uplatnit právo na splnění téže povinnosti u soudu poprvé dne 17. 1. 1994 ve smyslu a o.z. a téhož dne počala běžet tříletá promlčecí lhůta podle o. z., která skončila ke dni 17. 1. 1997. Vyslovil, že žalobě podané po jejím uplynutí dne 7. 5. 2002 nelze vyhovět z důvodu vznesené námitky promlčení proti nároku na zaplacení finanční náhrady v částce 4.472,10 Kč a tuto námitku nelze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Dospěl dále  k závěru, že na projednávanou věc nelze aplikovat ustanovení § 15 odst. 3, 4 zákona o půdě, neboť tato ustanovení se vztahují pouze na případy, kdy v době vydání není na pozemku žádný trvalý porost. Dodal, že povinné osobě tedy nelze uložit povinnost zalesnit pozemek a dopěstovat les do zajištěné kultury. Uzavřel, že je vyloučeno, aby oprávněná osoba vedle sebe uplatnila nárok na finanční náhradu za znehodnocený trvalý porost na vydávaném pozemku a současně nárok na zalesnění téhož pozemku.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam. Podle dovolatelky teprve od stanovení výše náhrady za nesrovnatelný lesní porost mohla s žalovanými jednat o vyplacení náhrady. Namítala, že k poskytnutí náhrady ze strany žalovaných nedošlo, proto podala žalobu na plnění. Dále tvrdila, že s ohledem na celý průběh věci bylo jednání žalovaných účelové a vznesení námitky promlčení považovala ze strany žalovaných za jednání v rozporu s dobrými mravy podle o. z. Konstatovala, že k vydání náhrady vyzvala žalované v zákonem stanovené lhůtě a z vyjádření žalovaných bylo patrno, že jí chtěly poskytnout náhradu v požadované výši. Odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. a Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. . Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé  po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ  v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na závěru, zda žalobkyni přísluší náhrada za znehodnocení trvalých lesních porostů na pozemku parcely č. 224 stanovená částkou 4.472,10 Kč a současně nárok na zalesnění téhož pozemku. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě § 100 odst. 1, 101 o.z. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že nárok na finanční náhradu za znehodnocený trvalý porost na vydávaném pozemku je promlčen. Jestliže žalovaný uplatnil námitku promlčení, nelze promlčené právo žalobkyni přiznat. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, vztahujícímu se k aplikaci ustanovení § 13 odst. 3 zákona o půdě, přičemž v projednávané věci nebyly shledány ani důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly spatřovat v uplatněné námitce promlčení rozpor s dobrými mravy.

Dovolací soud nemá ani pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu, že pokud byl předmětný pozemek v době vydání zalesněn, nelze uložit povinné osobě povinnosti ve smyslu ustanovení § 15 odst. 4 zákona o půdě. Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že v dané věci nelze současně uplatnit nárok na finanční náhradu za znehodnocený trvalý porost a současně nárok na zalesnění téhož pozemku.

K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29.6.2004, sp. zn. .

Dovolací soud považuje za vhodné dodat, že odkaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. a Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.1.2001, sp.zn. , je v dané věci nepřípadný.

Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a  to  bez  zřetele  k povaze   takového   výroku   (bez   ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit  z žádného  ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle   věty první za použití ustanovení dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první za použití , ost. 1 a Dovolání žalobkyně bylo sice odmítnuto, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení až 3 vyhl. č.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2007

JUDr. Josef  R a k o v s k ý

předseda senátu