Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1572/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Č. r. – S. v. b. f. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2005, č.j. -45,  takto:

I.  Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2005, č.j. -45, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. září 2004, č.j. -21, o povinnosti žalovaného vyklidit byt č. 15, o kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

II. Jinak se dovolání žalovaného odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1.  9. 2004, č.j. -21, uložil žalovanému vyklidit byt č. 15, o kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím, v ulici E. Košťála čp. 966 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. -46, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že vlastníkem předmětného domu je Česká republika, že právo hospodaření k němu má Správa vojenského bytového fondu Praha, že rozhodnutím Posádkové  správy P. ze dne 20. 11. 1897 byl předmětný byt přidělen M. H., vdově po vojáku z povolání, že jmenovaná - matka žalovaného, zemřela dne 13. 6. 1997, že v únoru a v dubnu 1999 vyzvala žalobkyně  žalovaného k vyklizení bytu, že tyto výzvy byly bezvýsledné, že dne 31. 3. 2000 uzavřel žalovaný se svojí bývalou manželkou E. H. dohodu o zrušení práva společného nájmu a společného členství v bytovém družstvu, v níž se dohodli, že výlučnou nájemkyní bytu č. 31 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 7. patře domu č.p. 832, Bartoňova ulice v P. (dále „byt v Bartoňově ulici“) bude jako členka družstva E. H. a že žalovaný tento byt vyklidí do 20 dnů od podpisu dohody a nečiní si nárok na bydlení v něm. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětný byt je bytem služebním ve smyslu ustanovení , neboť charakter bytů v něm vyjmenovaných jako bytů služebních je určen subjektem vlastnického práva k předmětnému domu a jeho určením, nikoliv osobou nájemce. Na charakteru předmětného bytu proto nemohla ničeho změnit okolnost, že byl přidělen matce žalovaného, která nebyla zaměstnankyní vojenské správy ani vojákem z povolání; tento charakter nepozbyl ani v důsledku smrti matky žalovaného. S ohledem na charakter bytu je proto vzhledem k ustanovení v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. (dále jen „“) vyloučena aplikace ustanovení o přechodu nájmu bytu, takže na žalovaného nemohlo přejít smrtí jeho matky právo nájmu k předmětnému bytu. V úvahu by přicházela pouze aplikace ustanovení , a to za předpokladu, že by žalovaný žil se svojí matkou v den její smrti ve společné domácnosti a neměl by vlastní byt, přičemž žalovanému by svědčilo právo v předmětném bytě bydlet do zajištění  bytové náhrady. V dané věci však bylo prokázáno, že žalovaný měl v den smrti své matky (13. 6. 1997) vlastní byt, neboť v té době byl spolu se svojí bývalou manželkou společným nájemcem bytu v Bartoňově ulici (i společným členem bytového družstva), když k dohodě o zrušení tohoto práva došlo až dohodou ze dne 31. 3. 2000. V den smrti své matky tedy disponoval právním titulem, způsobilým trvale zajistit jeho potřebu bydlení  (v této souvislosti odkázal odvolací soud na rozhodnutí „R 20/2001“). Za této situace je nerozhodné, zda odešel z bytu v Bartoňově ulici již v roce 1994, neboť trvalé opuštění společné domácnosti společným nájemcem  družstevního bytu (při společném členství v družstvu), nemá s ohledem na ustanovení žádné právní důsledky ve vztahu k existenci společného nájemního práva. Odvolací soud dále přisvědčil  závěru soudu prvního stupně, že žaloba je podle důvodná, neboť žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, nicméně na rozdíl od něho dospěl k závěru, že povinnost žalovaného k vyklizení nelze za použití vázat na zajištění bytové náhrady; v této souvislosti poukázal na to, že žalovaný byl vyzýván k vyklizení bytu již od roku 1997 a měl tak dostatečný prostor zajistit si bydlení, a ačkoliv se těžko mohl důvodně domnívat, že mu k předmětnému bytu svědčí právo nájmu, uzavřel  v roce 2000  dohodu, na základě níž pozbyl právo k bytu v Bartoňově ulici.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost neopřel o žádné zákonné ustanovení a výslovně neoznačil uplatněné dovolací důvody. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že předmětný byt si i poté, co byl přidělen jeho matce, která nebyla v pracovním ani v jiném poměru k vojenské správě, zachoval charakter bytu služebního, a namítá, že dnem vydání rozhodnutí o přidělení bytu se předmětný byt „stal bytem obecním“. Proto je zde možnost přechodu práva nájmu na  žalovaného, který s ní žil v den její smrti ve společné domácnosti a neměl vlastní byt. V této souvislosti poukazuje na to, že v roce 1994 trvale opustil společnou domácnost vedenou v bytě na Bartoňově ulici, takže se neuplatní ustanovení o společném nájmu bytu manželi; bez ohledu na to, zaniklo toto právo nejpozději v roce 1995 rozvodem jeho manželství s E. H. Okolnost, že dohoda o zrušení tohoto práva byla uzavřena až v roce 2000 není v tomto ohledu významná, neboť toliko uvedla stav faktický do souladu se stavem právním. Na základě toho dovozuje, že žaloba na vyklizení měla být zamítnuta. Pro případ, že by dovolací soud sdílel stejný názor jako soud odvolací (soud prvního stupně), že předmětný byt neztratil charakter bytu služebního, má dovolatel za to, že jeho povinnost k vyklizení měla být na základě ustanovení vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání, doručeném soudu prvního stupně dne 26. 9. 2006, dovolatel uvádí, že v září tohoto roku mu bylo doručeno sdělení žalobkyně, že na základě usnesení vlády ČR ze dne 19. 7. 2009 pozbyl předmětný byt charakter „služebnosti“ a bude převeden do vlastnictví města P. Z toho dovozuje, že byt byl „přechodně“ služebním a že tento charakter ztratil přidělením jeho matce.

Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření toliko uvedla, že se „plně ztotožňuje s výsledkem sporu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod č.j. “.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

V projednávané věci odvolací soud označil celý výrok svého rozsudku ve věci samé jako měnící; z porovnání obsahu tohoto jeho výroku s obsahem výroku rozsudku soudu prvního stupně se však podává, že rozsudek odvolacího soudu je měnící toliko v části, v níž odvolací soud uložil žalovanému vyklidit předmětný byt do dvou měsíců od právní moci rozsudku, na rozdíl od soudu prvního stupně, který podmínil vyklizení žalovaného zajištěním náhradního bytu.

Od účinnosti , je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým  číslem 28).

Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do dvou měsíců od právní moci rozsudku, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle     přípustné.

Ve výroku o povinnosti žalovaného k vyklizení předmětného bytu se rozsudky soudů obou stupňů shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla  posouzena stejně), a jde tudíž v této části o rozsudek potvrzující.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je nutno posoudit podle ustanovení nebo písm. c)

Podle není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci neoznačuje dovolatel otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nicméně z obsahu ( ) dovolání se podává, že vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na něho nepřešlo smrtí jeho matky právo nájmu předmětného bytu podle Činí tak jednak prostřednictvím námitky, že v dané věci přicházela v úvahu aplikace ustanovení , neboť předmětný byt nebyl ke dni smrti jeho matky bytem služebním, protože dnem vydání rozhodnutí o přidělení předmětného bytu (20. 11. 1987) jeho matce, která nebyla v pracovním ani jiném poměru k vojenské správě, se byt stal bytem „obecním“,  jednak prostřednictvím námitky, že ke dni smrti své matky neměl vlastní byt.

Z dovoláním nezpochybněných (a v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle ani nezpochybnitelných) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, vyplývá, že předmětný byt byl přidělen matce žalovaného M. H. rozhodnutím Posádkové správy P. ze dne 20. 11. 1987 jako vdově po vojáku z povolání.

Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp.zn. , uveřejněný pod č. 109 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. ) přidělením bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace osobě, která není pracovníkem organizace, neztrácel byt uvedenou povahu. Za byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace byly považovány i byty vojenské uvedené v bodu 1. , o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále „“), tj. byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání a jednotlivé byty, které vojenská správa získala ze státní bytové výstavby, přičemž charakter těchto bytů  byl trvalý, tj. byly byty vojenskými bez ohledu na to, zda v nich bydleli vojáci z povolání (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2000, sp.zn. , ze dne 20. 12. 2000, sp.zn. , a ze dne  24. 7. 2001, sp.zn. ); z obsahu spisu se přitom nepodává, že by předmětný byt byl bytem uvedeným v bodu 2 zákona o hospodaření byty, neboť toto ustanovení (jež připouštělo ztrátu charakteru bytu jako bytu vojenského, stala-li se uživatelem jiná osoba než voják z povolání) přepokládalo existenci bytu již ke dni 1. 1. 1957.  Tato otázka tedy zásadní právní význam nemá.

Za otázku zásadního právního významu nelze označit ani otázku neexistence vlastního bytu ve smyslu ustanovení

V rozsudku ze dne 27. 4. 2000, sp.zn. , uveřejněném pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 (na který odkázal v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud) Nejvyšší soud dovodil, „mít vlastní byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet. V rozsudku ze dne 16. 5 2000, sp.zn. , uveřejněném pod č. 106 v časopise Soudní judikatura 10/2001 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 8. 2000, sp.zn. ) pak Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Judikatura Nejvyššího soudu  (srov. rozsudek ze dne 19. 10. 1998, sp.zn. , uveřejněný pod č. 100 v časopise Soudní judikatura 10/1999, dále např. usnesení ze dne 11. 5. 2005, sp.zn. /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 19. 10. 2005, sp.zn. , rozsudky ze dne 20. 9. 2006, sp.zn. ,  a ze dne 20. 9. 2006, sp.zn. ) je ustálena v názoru, že podmínka přechodu nájmu podle obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce. Od uvedených  názorů, z nichž vychází ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.

Posouzení otázky neexistence vlastního bytu ve smyslu ustanovení odvolacím soudem je tak výrazem ustálené soudní praxe.

Námitka dovolatele, že právo společného nájmu družstevního bytu v Bartoňově ulici, svědčící jemu a jeho bývalé manželce zaniklo již jeho opuštěním společné domácnosti, případně rozvodem jejich manželství, je nepřípadná, neboť odporuje úpravě obsažené v ustanovení , odst. 2 věty druhé jehož znění je jednoznačné a nevyvolává v soudní praxi výkladové problémy.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není podle přípustné.  Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle a odmítl.

Dovolací soud se dále zabýval přezkoumáním měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání (jak bylo výše dovozeno) přípustné podle

Podle ustanovení je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání.

Jak se podává  z obsahu dovolání ( ), dovolatel uplatnil dovolací důvod podle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení věty první , užívají-li služební byt po smrti nájemce (mimo jiné) osoby uvedené v obč.zák, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt.

Ze znění uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že osoby, které mají v právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, musí splňovat zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu, stanovené v , tj. i podmínku neexistence vlastního bytu ke dni smrti nájemce.

Je-li – jak bylo výše dovozeno – správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný měl ke dni smrti své matky (nájemkyně bytu) vlastní byt, je správný i jeho závěr, že v dané věci nepřichází aplikace ustanovení v úvahu.

Proto nezbylo než dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle věty před středníkem zamítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, , , , , přičemž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť vzhledem k obsahu vyjádření žalobkyně k dovolání, učiněné prostřednictvím advokátky, nelze náklad za tento úkon považovat za účelně vynaložený.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2007

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu