Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2235/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ú. p. h. m. P., proti povinné J. J., zastoupené advokátkou, pro částku 156.419,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené                 u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 25. 1. 2005, č.j. -40, takto:

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 22. 9. 2004, č.j. -2, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolacími námitkami povinné se městský soud vypořádal závěrem, že v daném případě byly splněny všechny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí, zejména, že zde je vykonatelný exekuční titul, a zdůraznil, že jeho věcnou správnost není oprávněn přezkoumávat.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení , povinná namítá existenci dovolacího důvodu podle , jehož naplnění spatřuje v okolnosti, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda vůbec je osobou povinnou. Podle jejího názoru je v rozporu s dobrými mravy nejen samotná exekuce, ale také podkladové rozhodnutí (Ú. p. h. m. P., pobočky v P., z 13. 5. 2004, č.j. ABE-5878/2004-04/11, ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí z 24. 6. 2004, č.j. 2004/30344-442 /č.l. 32/), jímž byla zavázána k vrácení dávek hmotného zabezpečení v částce 156.419,- Kč. Tyto dávky jí byly vypláceny poté, co s ní zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr (svůj pracovněprávní spor s ním vyhrála), takže zůstala pouze s minimem prostředků. Protože se soud jejími námitkami uplatněnými v odvolání nezabýval (dokonce je pro nařízení exekuce kvalifikoval jako irelevantní), zatížil dle jejího názoru řízení vadou, k níž „musí dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti.“ Dovolatelka také trvá na své odvolací námitce, že exekuční soud je oprávněn a povinen přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jelikož „věci nelze vytrhávat z kontextu“, a nadále nesouhlasí s tím, že je exekučním soudem „vedena jako povinná.“

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci  nejde – kdy by samotná vada podle , pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Takový dovolací důvod však povinná ve skutečnosti neuplatnila.

Protože uplatněnými důvody je dovolací soud vázán ( věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak plyne z ustanovení a následujících , soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného ( ), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem           ( ), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný ( ). Žádnou nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatelka odvolacímu soudu nevytýkala. Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou. Dovolatelka se také mýlí, nesouhlasí-li s tím, že je „vedena jako povinná.“ Vymezení účastníků řízení o výkon rozhodnutí v ustanovení           je totiž třeba chápat procesně; oprávněným je tedy ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce a vyjádřil v něm vůli vystupovat v řízení jako osoba domáhající se nuceného uspokojení svého práva, a povinným ten, u něhož má být podle údajů uvedených v návrhu vynuceno splnění povinnosti. K tomu, že výkon rozhodnutí – pojmově – nemůže být v rozporu s dobrými mravy, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67).

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první, odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle ,         a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu