Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1073/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) P. R., zastoupenému Mgr. M. S., advokátkou, a 2) A. A. s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 6,601.314,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2005, č.j. -188, takto:

II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2005, č.j. -188, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. března 2003, č.j. -152, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 4,230.750,- Kč s 15,5 % úrokem z částky 4,230.000,- Kč od 13. března 1997 do zaplacení, přičemž vůči druhé žalované je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti - pozemku o výměře 24.531 m2, zapsaného na listu vlastnictví pro k.ú. S., obec B., okres B., s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 2,370.564,44 Kč s 15,5 % úrokem z částky 2,170.154,04 Kč od 13. března 1997 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti uplatněného nároku vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) dne 26. listopadu 1992 byla mezi Č. s. a. s. (dále jen „banka“) a prvním žalovaným uzavřena smlouvou o úvěru č. 147/1992 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které banka poskytla prvnímu žalovanému úvěr ve výši 4,950.000,- Kč, který byl zcela vyčerpán;

2) dne 25. listopadu 1992 byla mezi bankou a druhou žalovanou (V., s. r. o. která v průběhu dovolacího řízení změnila obchodní firmu na A. A. s. r. o.) uzavřena zástavní smlouva č. 147/1992 k zajištění pohledávky banky za prvním žalovaným vzniklé na základě smlouvy o úvěru, a to do celkové výše 9,850.000,- Kč včetně příslušenství.

3) na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru první žalovaný zaplatil 1,587.832,60 Kč, z čehož „připadlo“ 720.000,- Kč na jistinu a 867.132,60 Kč na úroky a poplatky;

4) v průběhu řízení banka smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. listopadu 1999 postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, K. b. P., s. p. ú. Ta byla následně zrušena bez likvidace k 1. září 2001, s tím, že jejím právním nástupcem se stala žalobkyně, o jejímž vstupu do řízení soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 19. března 2002, č.j. -68.

Odkazuje na ustanovení a obchodního zákoníku a na ustanovení (ve znění účinném do 31. srpna 1998), jakož i na skutková zjištění učiněná z dokladů banky ve vztahu k výši příslušenství, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 4,230.750,- Kč, sestávající z jistiny nesplaceného úvěru 4,230.000,- Kč a 750,- Kč za upomínky, přičemž v tomto rozsahu včetně 15,5 % úroku z jistiny nesplaceného úvěru za dobu od 13. března 1997 do zaplacení žalobě vyhověl, s tím, že ve vztahu ke druhé žalované je žalobce oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku ve výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti.

V rozsahu částky 2,370.564,44 Kč s 15,5 % úrokem z částky 2,170.154,04 Kč od 13. března 1997 do zaplacení soud prvního stupně žalobu zamítl, uzavíraje, že u obou těchto částek představujících jednak „dlužné úroky ke dne výpovědi smlouvy o úvěru“ (2,165.411,04 Kč) a kapitalizované úroky za dobu od 2. ledna 1997 do 13. března 1997 (201.160,40 Kč), jednak další poplatky (3.993,- Kč) žalobkyně neprokázala jejich „oprávněnost“. Potud ve vztahu k požadovaným úrokům akcentoval, že z předložených listin nevyplývá, z jakých částek a za jaké období žalobkyně úroky vypočetla, nehledě na to, že „docházelo k úročení úroků“.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně směřujícímu proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 2,165.411,- Kč s 15,5% úrokem od 13. března 1997 do zaplacení a částky 201.160,40 Kč, tento změnil tak, že žalobě i potud vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud, ačkoli jako správná převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, zdůraznil, že nesdílí jeho názor o (ne)prokázání oprávněnosti žaloby ohledně požadovaných úroků v částce 201.160,40 Kč a 2,165.411,04 Kč z důvodu, že žalobkyně nebyla oprávněna připisovat dlužné úroky k jistině. V této souvislosti poukázal na smlouvu o úvěru, v níž si smluvní strany mimo jiné sjednaly, že k úhradě splátky nebo úroku z prodlení banka dohodla s prvním žalovaným, že mu na účtu poskytne krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků s úrokovou sazbou 17 % nad základní sazbu banky a se lhůtou splatnosti jeden měsíc. Přitom z důkazů provedených soudem prvního stupně - pokračoval odvolací soud - plyne, že prvnímu žalovanému „na tento účet byly převedeny dlužné splátky úvěru v celkové výši 4,230.000,- Kč a ke dni 2. ledna 1997 byly na tento účet převedeny dlužné úroky z účtu ve výši 2,165.411,04 Kč a dlužné poplatky 4.743,- Kč, takže zůstatek na tomto účtu činil ke dni 2. ledna 1997 6,400.154,- Kč“. „Takto poskytnutý úvěr“ byla banka oprávněna úročit úrokovou sazbou 17 % nad základní sazbu, přičemž v tomto směru nejde o úročení úroků, nýbrž o dohodnutý úrok z úvěru poskytnutého ke krytí přechodného nedostatku finančních prostředků pro úhradu splátky a úroku z úvěru poskytnutého smlouvou o úvěru ze dne 26. listopadu 1992. „Tento úrok z prodlení se tak stal součástí jistiny úvěru poskytnutého na úvěrovém účtu, a pokud je požadován ze zůstatku na tomto účtu úrok, jedná se o sjednanou sazbu úroku z úvěru požadovanou z takto zvýšené jistiny“. Na jistině tak první žalovaný od 2. ledna 1997 dosud dluží nejen již přisouzenou částku 4,230.750,- Kč, ale též částku 2,370.564,44 Kč.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dovoláním dotčeném změnil a žalobě i v této části vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení a

Dovolatel zejména připomíná, že předmětem řízení je požadavek žalobkyně na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru sestávající z částky 4,230.000,- Kč (nesplacená jistina úvěru), 2,165.411,04 Kč (dlužné úroky), 4.743,- Kč (dlužné poplatky) a 201.160,40 Kč (dlužné úroky za dobu od „1. ledna 1997“ - ode dne výpovědi smlouvy úvěru - do 13. března 1997), s tím, že žalobkyně dále požadovala úroky z prodlení ve výši 15,5 % z částky 6,400.154,04 Kč od 13. března 1997 do zaplacení.

Podle jeho názoru v listinách přeložených žalobkyní soudu nejsou řádně vyčísleny „předmětné nároky“, zejména pak sporná částka 2,165.411,04 Kč představující úroky z úvěru. V této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že úrok je řádně vyčíslen, je-li z výpočtu patrné, z jakých konkrétních částek, při použití jaké úrokové sazby a za jaké konkrétní období je úrok vypočten. Žádné takové vyčíslení úroku nebylo soudu předloženo a není ani obsahem spisu a v této souvislosti není podle dovolatele zřejmé, z jakých skutkových zjištění, respektive z jakých důkazů odvolací soud vycházel, dospěl-li k závěru, že požadovaný úrok je oprávněný a správně vyčíslený.

Posuzoval-li odvolací soud důvodnost uplatněných úroků (v rozsahu částek 2,165.411,04 Kč a 201.160,40 Kč) podle článku IV. smlouvy o úvěru, obsahujícího ujednání o poskytnutí krátkodobého úvěru s úrokovou sazbou 17 % nad základní sazbu banky, předmětné ujednání bylo zrušeno dodatkem č. 2 k úvěrové smlouvě datovaným 14. června 1995, v důsledku čehož nejpozději od uvedeného data nebylo možno tohoto ujednání o krátkodobém úvěru ve vztahu k žalovaným použít. Navíc ani toto ujednání nijak nevysvětluje, jak žalobkyně k „oběma předmětným nárokům“ dospěla, přičemž samo o sobě podkladem pro zdůvodnění výše těchto nároků být nemůže.

Dovolatel dále akcentuje, že kromě úvěru ve výši 4,950.000,- Kč mu bankou nebyl poskytnut žádný jiný úvěr a i v případě, že by podle zmíněného ujednání byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky, nešlo by o „úvěr“ nýbrž o plnění z inominátního kontraktu, z něhož by ale nárok na úrok z úvěru nevznikl. Konečně dovolatel upozorňuje, že odvolací soud vzájemně zaměňuje pojmy „úrok“ a „úrok z prodlení“ a ze všech výše uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolací argumenty za irelevantní.

Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání sepsaném 26. července 2005 se „s tvrzeními obsaženým v dovolání ztotožňuje a k dovolání, resp. dovolacímu návrhu, se připojuje“.

Jelikož první žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i v části, jíž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, zabýval se Nejvyšší soud otázkou, zda je dovolání v této části přípustné.

V situaci, kdy žalovaní mají v řízení postavení samostatných společníků ( ) a je tak pro ně charakteristické, že každý z nich jedná sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti druhého žádný vliv, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání prvního žalovaného podle ustanovení a jako podané neoprávněnou osobou odmítl.

Dovolání prvního žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a dovolatelem je přípustné podle ustanovení a je i důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením ( ), přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu v prvé řadě z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení , tj. posoudil opodstatněnost dovolací námitky, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod podle ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.

Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízením rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení , jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nepochybné, že svůj právní názor založil na zjištěních učiněných z článku IV. smlouvy o úvěru č. 147/1992, podle kterého „k úhradě splátky nebo úroku v prodlení“ banka s klientem sjednává, že „mu poskytne krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků s úrokovou sazbou 17 % nad základní sazbu a lhůtou splatnosti jeden měsíc“. Přitom však - jak správně namítá dovolatel - pominul, že dodatkem č. 2 ve smlouvě o úvěru datovaným 14. června 1995, smluvní strany ustanovení článku IV. „dosavadního textu úvěrové smlouvy“ zrušily, s tím, že nová ujednání smlouvy o úvěru již dohodu o poskytnutí takového krátkodobého úvěru neobsahují.

Jestliže odvolací soud k výše uvedené skutečnosti, nepřihlédl, přestože šlo o skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, není pochyb o tom, že výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá tomu, co mělo být postupem podle ustanovení až zjištěno a dovolací důvod podle ustanovení tak byl dovolatelem uplatněn právem.

Opodstatněnost pak nelze upřít ani další výhradě, jejímž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ani posouzení důvodnosti pohledávky v rozsahu částek 2,165.411,04 Kč a 201.160,40 Kč jako „pohledávek z krátkodobého úvěru“ nevysvětluje, jak žalobkyně k výši takových pohledávek dospěla. Argumentace odvolacího soudu v tomto směru se totiž pohybuje v kruhu, když na rozdíl od soudu prvního stupně, který uzavřel, že žalobkyně neprokázala výši těchto nároků, dospěl k závěru opačnému, a to pouze proto, že žalobkyně v takových částkách „převedla“ dluh z titulu úroků na účet, na kterém se zavázala poskytnout prvnímu žalovanému krátkodobý úvěr ke krytí přechodného nedostatku finančních prostředků na úhradu splátek jistiny a úroků. Jinými slovy odvolací soud shledal v tomto rozsahu žalobou uplatněný nárok důvodným co do výše pouze proto, že v tomto směru podle jeho názoru již nešlo o příslušenství pohledávky, nýbrž o jistinu, aniž se jakkoli vypořádal s otázkou, jaká je skutečná výše dluhu.

Podle ustanovení věty druhé je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Jinou vadou je postiženo i řízení před odvolacím soudem v této věci.

Jak je zřejmé z obsahu žaloby a dalších procesních úkonů žalobkyně (její právní předchůdkyně) učiněných v řízení před soudem prvního stupně, tato se domáhala vedle jistiny nesplaceného úvěru také zaplacení „dlužných úroků ke dni výpovědi smlouvy o úvěru“ v částce 2,165.411,04 Kč a částky 201.160,40 Kč z titulu úroku za dobu od 2. ledna 1997 do 13. března 1997 (viz závěrečný návrh ze dne 11. března 2003 - č. l. 124-127 a výpis z knih Č. s. a. s. vyhotovený 13. března 1997 list č. 3 a č. 4). Vyhověl-li odvolací soud žalobou uplatněnému nároku v rozsahu výše uvedených částek z titulu úhrady jistiny krátkodobého úvěru ve smyslu článku IV. smlouvy o úvěru, aniž proto měl podklad ve skutkových tvrzeních obsažených v žalobě (a dalších procesních podáních žalobkyně), učinil tak nad rámec vymezeného předmětu řízení (k tomu srov. mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněná pod čísly 21/2003 a 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jejichž závěry se uplatní i z hlediska posouzení, zda soud nepřekročil meze předmětu řízení vymezeného tvrzeními žalobce o skutkových okolnostech týkajících se sporu). Z druhého z označených rozhodnutí též plyne, že uplatnila-li žalobkyně v řízení požadavek na úhradu úroků, nemohl soud, aniž by k tomu měl podklad v návrhu žalobkyně podle ustanovení , přiznat žalobkyni, byť ve stejné částce, jistinu (jiného) úvěru, a to ani s přihlédnutím k zásadě, podle níž nebyl vázán právní kvalifikací uplatněného nároku. Vymezení žalobního požadavku jako úroku totiž není pouhou právní kvalifikací nároku, nýbrž i jednoznačným určením, že jde nikoli o pohledávku (ve smyslu jistiny), nýbrž o její příslušenství (v tomto směru lze hovořit o tzv. pojmenovaném nároku).

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu