Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1512/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem, jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. , změnil rozsudek ze dne 11. dubna 2001, č.j. -68, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu na zaplacení částky 827.233,50 Kč s příslušenstvím, tak, že žalobě vyhověl.

Odvolací soud, zabývaje se existencí právního důvodu převodu žalované částky z účtu žalobce na účet žalované (její právní předchůdkyně) a možností takového převodu ve smyslu ustanovení , o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „“), dovodil, že usnesení představenstva žalobce č. 293/32 ze dne 26. března 1992 o schválení převedení sporné platby (dále jen „usnesení představenstva“) jednak není právním důvodem pro poskytnutí plnění žalované (její právní předchůdkyni), jednak odporuje ustanovení , když nešlo o plnění při obvyklém hospodaření v rámci vymezeného předmětu činnosti družstva.

Výhradu žalované, podle níž „sporná platba nebyla majetkem žalobce, nýbrž majetkem družstevníků“, jakož i námitku nedostatku pasivní legitimace, založenou na tvrzení, že sporná platba byla ve skutečnosti převedena „jeho členům“, shledal nedůvodnými a opožděnými. V této souvislosti akcentoval, že platba byla realizována z účtu žalobce na účet žalované (její právní předchůdkyně) a současně neshledal žádný důvod pro přijetí závěru, podle něhož převodem sporné částky nedošlo ke snížení majetku žalobce.

Uzavíraje, že k převodu žalované částky z účtu žalobce na účet žalované (její právní předchůdkyně) došlo bez právního důvodu, respektive v rozporu s ustanovením , odvolací soud vyhodnotil žalobu jako důvodnou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že jsou naplněny dovolací důvody podle ustanovení a b) (dále jen „“), tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, podle něhož Nejvyšší soud měl zrušit v souladu s ustanovením i rozhodnutí soudu prvního stupně. Neučinil-li tak, byli tím účastníci zkráceni na svých právech, neboť správnost názoru odvolacího soudu nemohla být přezkoumána řádnými opravnými prostředky, v důsledku čehož došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Další vadu řízení pak dovolatelka spatřuje v tom, že „nepřipustí-li správně a v souladu s odvolací ani dovolací soud žádný z nově navržených důkazů, neměl připustit ani námitku žalobce týkající se porušení “.

Dále dovolatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož „není jednání představenstva žalobce právním úkonem“, tvrdíc, že šlo „o projev vůle žalobce směřující ke vzniku a změně práv a povinností v právních vztazích založených mezi oběma účastníky“, který má veškeré náležitosti. Současně snáší argumenty na podporu svého tvrzení, že v daném případě nešlo o plnění bez právního důvodu. Jelikož nešlo ani o jiný případ bezdůvodného obohacení podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“), přičemž - podle názoru dovolatelky - se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji svým jednáním způsobil (v daném případě žalobce), považuje závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce nesprávným.

Konečně „upozorňuje“, že „napadený rozsudek se příčí dobrým mravům“, neboť „díky výši úroků z prodlení a nečinnosti soudu v letech 1994 - 2000, je dlužná částka trojnásobkem žalované částky“.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání podle ustanovení , rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci.

Odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - shledal žalobou uplatněný nárok po právu, uzavíraje, že k úhradě částky 827.233,50 Kč došlo bez právního důvodu a že šlo o plnění učiněné v rozporu u stanovením . Přitom druhý z uvedených důvodů, na němž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, nebyl dovoláním zpochybněn. Výhrada dovolatelky, podle níž se „nemůže neplatnosti dovolávat ten, kdo svým jednáním neplatnost způsobil“, je nevýznamná již proto, že v projednávané věci nejde o relativní neplatnost právního úkonu podle ustanovení obč. zák. Další argumentace ohledně existence právního důvodu pro plnění žalobce je tak pro posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu bez právního významu, když není způsobilá ničeho změnit na závěru o tom, že šlo o plnění realizované v rozporu s ustanovením .

Výtky dovolatelky co do řešení otázky aktivní a pasivní věcné legitimace pak Nejvyšší soud neshledává důvodnými, když žalovaná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nezpochybňovala, že sporná částka byla převedena z účtu žalobce na účet její právní předchůdkyně, tj. že v rozsahu poskytnutého plnění se majetek žalobce (jeho pohledávka vůči bance, u které byl veden účet) zmenšil a naopak majetek žalované (její právní předchůdkyně) zvýšil.

Jako právně nevýznamnou z pohledu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud hodnotí rovněž výhradu žalované, podle které z důvodů „nečinnosti soudu“ se dlužná částka zvýšila o úroky z prodlení. I v případě, že by v řízení došlo k neodůvodněným průtahům, nemělo by takové pochybení vliv ani na existenci práva žalobce na úroky z prodlení, ani jejich výši.

Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledává ani námitky žalované, jejichž prostřednictvím uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení Porušení zásady dvojinstančnosti řízení totiž dovolatelka spatřuje v tom, že z pohledu případného rozporu realizovaného plnění s ustanovením věc posuzoval pouze odvolací soud a nikoli soud prvního stupně. Za stavu, kdy právní závěr odvolacího soudu, podle něhož převod žalované částky odporoval , dovolatelka nezpochybnila, je totiž uvedená výhrada bezvýznamná, nehledě na to, že - jak ostatně Nejvyšší soud uvedl v předchozím rozhodnutí - skutkové okolnosti potřebné k takovému posouzení vyplývaly již z důkazů provedených soudem prvního stupně a z obsahu spisu. Zcela nepřípadnou pak Nejvyšší soud shledává argumentaci dovolatelky, podle které nepřipustil-li - v souladu s - odvolací soud žádný z nově navrhovaných důkazů, neměl připustit ani výtku žalobce ohledně porušení ustanovení , když v tomto směru dovolatelka (nesprávně) ztotožňuje otázku možného doplnění skutkových zjištění s možností zabývat se správností právních závěrů z pohledu rozporu s hmotným právem.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2007

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu