Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1120/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně H. c. s., spol. s r. o., zastoupené JUDr. H. Š., advokátkou, proti žalované Mgr. G. N., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně S. – E. s. r. o. „v likvidaci“, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2005, č.j. -251, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. dubna 2005, č.j. -251, potvrdil rozsudek ze dne 24. května 2002, č.j. -142, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu na vyloučení věcí (specifikovaných v žalobě a jejích doplněních - dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku konkursní podstaty S. – E. s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „úpadkyně“) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odkazuje na ustanovení , o konkursu a vyrovnání (dále jen „“), , , , a obchodního zákoníku ve znění účinném před 1. lednem 2001 (dále jen „obch. zák.“), jakož i na ustanovení (dále jen „obč. zák.“), zabýval se odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) především posouzením platnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené 2. prosince 1996 (datované 27. listopadu 1996) mezi žalobkyní (jako prodávající) a úpadkyní (jako kupující) [dále též jen „smlouva”].

Výhrady žalobkyně o neplatnosti smlouvy přitom shledal neopodstatněnými, uzavíraje, že jménem smluvních stran jednaly k tomu oprávněné osoby - jednatelé v souladu s ustanovením § 133 odst. 1 a 2 obch. zák. Pro řešení otázky platnosti smlouvy přitom měl za nevýznamnou námitku žalobkyně, podle které o prodeji podniku nerozhodla valná hromada žalobkyně, když „rozhodnutí o uzavření smlouvy o prodeji podniku nepatřilo dle § 125 obch. zák. do působnosti valné hromady“. Poukaz dovolatelky na skutečnost, že šlo o otázku zásadního významu, která měla být schválena valnou hromadou [§ 125 odst. 1 písm. j) obch. zák. a společenská smlouva žalobkyně], odvolací soud nevyhodnotil jako opodstatněný, když šlo o „vnitřní pravidla společnosti“, jejichž účinnost ve vztahu k třetím osobám je vyloučena ustanovením § 133 odst. 2 obch. zák.

Z týchž důvodů neshledal významnou ani námitku „utajení prodeje podniku“ jednatelem žalobkyně Ing. M. Ch. před ostatními společníky žalobkyně, kterážto skutečnost sama o sobě na existenci oprávnění jmenovaného jednat jménem žalobkyně neměla vliv.

Na neplatnost smlouvy pak nelze usuzovat - pokračoval odvolací soud - ani „z výše sjednané kupní ceny“. Závěr, že tato cena je příliš nízká, totiž nelze učinit pouze z porovnání sjednané kupní ceny s cenou majetku, který kupující nabyla, aniž by byly současně brány v úvahu závazky, které na kupující přešly. Označila-li žalobkyně kupní cenu „za směšnou“ v porovnání s cenou nemovitostí a movitých věcí, které kupující touto smlouvou nabyla, porovnává kupní cenu pouze s tím, co cenu podniku zvyšuje; přitom podle ustanovení § 482 obch. zák. (i ujednání obsaženého ve smlouvě) je třeba brát v úvahu i závazky převáděného podniku, které cenu podniku naopak snižují. Odvolací soud tak, byť nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně o smluvní volnosti co do ujednání o výši kupní ceny, zdůraznil, že z důvodu výše kupní ceny není smlouva neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, když takový rozpor žalobkyně dovozuje - jak uvedeno výše - aniž by přihlížela k závazkům, které spolu s podnikem na kupující přešly. V situaci, kdy žalobkyně netvrdila a neprokazovala, že by v době uzavření smlouvy bylo možno podnik v daném místě prodat za cenu podstatně vyšší, tj. že by sjednaná cena byla „nemravně nízká“ a kdy neshledal ani jiný důvod neplatnosti smlouvy (viz výhrady ohledně neurčitosti a nesrozumitelnosti smlouvy), uzavřel, že žalovaná sporné věci zapsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně v souladu s ustanovením .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc za zásadně právně významné řešení otázky, zda „je platný a právně účinný právní úkon, který představuje převod veškerého majetku společnosti bez adekvátní protihodnoty na jinou společnost za situace, kdy jednající statutární orgán prodávajícího vědomě nesplnil povinnost informovat o tomto právní úkonu valnou hromadu prodávajícího, případně vyžádat si ve smyslu platné společenské smlouvy její rozhodnutí o prodeji podniku jako o zásadní otázce existence společnosti, utajil připravovaný převod podniku a kupující, který byl o uvedených okolnostech prostřednictvím svého jednatele informován, této situace využil k uzavření jednostranně výhodné smlouvy o prodeji podniku na úkor prodávajícího“.

Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení (dále jen „“).

Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož byl Ing. M. Ch. osobou oprávněnou jednat za žalobkyni, včetně právních úkonů směřujících k prodeji podniku, přičemž toto jeho právo nebylo ničím omezeno a podmíněno. Tuto zásadu - pokračuje dovolatelka - soudy nižších stupňů přijaly s tím, že není rozhodné, zda statutární orgán při uzavírání existenčně důležité smlouvy jednal vědomě na újmu své společnosti, případně ještě ve srozumění s protistranou, která z této újmy měla mít prospěch a jejíž statutární orgán byl o všech souvisejících okolnostech informován. Přitom jednatel žalobkyně vědomě obešel povinnost informovat o tomto právním úkonu valnou hromadu a vyžádat si rozhodnutí o prodeji podniku jako o zásadní otázce společnosti v souladu se společenskou smlouvou.

Dále dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že soudy se měly zabývat otázkou, zda se Ing. Ch. nedopustil zneužití svých práv jednatele ke škodě žalobkyně a zda v této souvislosti nešlo o výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy porušení zákazu výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy je sankcionováno neplatností právního úkonu ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., a kdy soudy nižších stupňů „nevzaly tyto okolnosti v úvahu a neprovedly navrhované důkazy k prokázání těchto důvodů neplatnosti smlouvy o prodeji podniku“, je řízení postiženo také vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když „zůstala neúplná i skutková zjištění“.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se zcela ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání pro absenci zásadního právního významu odmítl.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení a c)

O případ podle ustanovení nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení , nebo podle ustanovení , nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popř. podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Otázkou, zda je smlouva o prodeji (části) podniku neplatná z důvodu, že o prodeji podniku v rámci své působnosti nerozhodla valná hromada jako nejvyšší orgán společnosti, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. , v němž, byť pro účely výkladu ustanovení § 187 písm. j) obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), uzavřel, že i když valná hromada ve smyslu výše uvedeného ustanovení o prodeji části podniku nerozhodla, není smlouva o prodeji části podniku, uzavřená statutárním orgánem akciové společnosti, neplatná pro rozpor se zákonem. S tímto závěrem, který se uplatní i v poměrech společnosti s ručením omezeným [srov. působnost valné hromady společnosti s ručením omezeným, jak ji vymezuje ustanovení § 125 odst. 1 písm. j) obch. zák. v rozhodném znění], se Nejvyšší soud ztotožňuje a ani pro účely dané věci nevidí důvod pro jeho korekci. V této souvislosti dále Nejvyšší soud poukazuje i na závěry rozhodnutí uveřejněného pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež obstálo i ústavní rovině (usnesením ze dne 9. června 2005, sp. zn. , Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého právní úkon, jímž se realizuje rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, jež má více jednatelů, je jednáním společnosti, k němuž je oprávněn každý z jednatelů samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak, a které se z hlediska výhrady, že ostatní společníci (a jednatelé) žalobkyně nebyli o uzavření smlouvy informováni, ani se na rozhodnutí takovou smlouvu uzavřít nepodíleli, plně vztahují i na tuto věc.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu konečně nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelkou tvrzeného rozporu smlouvy s dobrými mravy a z toho plynoucí neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 39 obč. zák. Je tomu tak již proto, že takové posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah (je významné právě a jen pro projednávanou věc), přičemž Nejvyšší soud neshledává závěr odvolacího soudu v tomto směru ani rozporným s hmotným právem či dosavadní judikaturou; z procesního stanoviska žalobkyně v řízení před soudy nižších stupňů totiž nelze dovodit skutkové okolnosti, ze kterých by bylo možno rozpor s dobrými mravy (srov. § 3 obč. zák.) dovodit.

Další výhrady dovolatelky ohledně vědomého jednání na úkor společnosti a jednostranného zvýhodnění úpadkyně shledává Nejvyšší soud z pohledu řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení nevýznamnými, když nejsou způsobilé zpochybnit závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá, tj. že na základě tvrzení žalobkyně a jí nabídnutých důkazů nelze mít smlouvu z důvodu nepřiměřeně nízké ceny za rozpornou s dobrými mravy.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2007

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu