Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1446/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud žalované uložil odstranit na vlastní náklady zeď, zbudovanou jejími právními předchůdci v přízemí žalobcova domu, navazujícího na dům žalované. Žalovaná užívá v prostoru domu žalobce za zmíněnou zdí koupelnu a WC, aniž by k tomu byla oprávněna.

Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. -168, uložil žalované povinnost „odstranit na vlastní náklady zeď postavenou v přízemí domu žalobce v R., zapsaném u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrálního pracoviště R. na LV pro k. ú. R. u K. vymezenou v geometrickém plánu pro rozdělení budovy zpracovaném ing. J. C. pod č. 181/2002 ze dne 30. 7. 2002 body 4 a 5 o délce 1,25 m a body 4 a 10 o délce 4,64 m, ohraničující místnost užívanou jak koupelnu a WC a to do 90ti dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o povinnosti žalované uhradit náklady řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že v roce 1959 rodiče žalobce nabyli do vlastnictví polovinu domu čp. 70 v tamním katastrálním území s příslušnou částí stavební parcely a tento objekt s přiděleným čp. 26 převedli kupní smlouvou uzavřenou 2. 12. 1976 na žalobce. Druhou polovinu domu čp. 70 s příslušnou částí stavební parcely nabyli pod tímto číslem popisným v roce 1959 do vlastnictví rodiče žalované; později byla jeho výlučnou vlastnicí matka žalované, která jej převedla darovací smlouvou uzavřenou 10. 2. 1987 na žalovanou. Již v době vlastnictví obou domů rodiči účastníků užívali rodiče žalované část domu čp. 26 v přízemí v rozsahu 1,25 m x 4,64 m po stavebním oddělení příčkou jako koupelnu a WC. Toto příslušenství rodiče žalované zbudovali a užívali pouze na základě tolerance žalobcova otce, který nechtěl vyvolávat rodinné spory. Soud neshledal oprávněnou námitku žalované, že užívací právo sporné části domu čp. 26 vydržela, neboť ani ona, ani její právní předchůdci nebyli v dobré víře, že jim tato část nemovitosti patří a tak nenaplnili předpoklady pro vznik oprávněné držby jako předpokladu k vydržení. Po právní stránce věc posoudil podle a (dále „“).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. -195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v tom správném znění, že součástí výroku rozsudku je geometrický plán ze dne 30. 7. 2002, zhotovený T. R., ověřený Ing. J. C., a potvrzeným Katastrálním úřadem v R. ze dne 7. 8. 2002“. Dále rozhodl o povinnosti žalované uhradit náklady odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal dostatečnými a ztotožnil se i s jeho právními závěry. S podrobnou analýzou věci z hlediska , a , 2 a s  poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. uzavřel, že se žalobce ochrany svého vlastnického práva  žalobou na odstranění stavby domáhal důvodně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále „OSŘ“). Je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť soudy různých stupňů o předmětné hmotněprávní otázce rozhodují rozdílně a napadenému rozhodnutí vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že výrok rozsudku není z formálně právního hlediska vykonatelný, neboť je neurčitý. Dále tvrdí, že nemovitosti jsou specifikovány v rozporu s katastrálními předpisy. Soudy se podle jejího názoru neřídily moderním ústavním nepsaným pravidlem, to je principem proporcionality. To se v rozhodnutí odvolacího soudu projevuje tak, že žalovaná byla sice procesně neúspěšná, přičemž na druhé straně splnění jí uložené povinnosti povede k podstatnému zhoršení poměrů obou účastníků. Odstraněním zdi totiž budou prostory obou domů propojeny, což povede k dalším sporům. Není zřejmé, kdo postaví novou zeď, zda vůbec bude postavena a na čí náklady. Do sporné zdi byly zabudovány rozvody vody a elektřiny a její likvidací dojde i k odstranění těchto rozvodů. Protože nebyl respektován zmíněný princip proporcionality, dojde k zásahu do ústavně zaručených práv účastníků. Dovolatelka je přesvědčena, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Sporná zeď byla postavena v roce 1960 a následoval déle trvající pokojný stav, kdy žalovaná poskytovala pomoc právním předchůdcům žalobce, a to v době, kdy on bydlel v jiném místě. Trvá na názoru, že užívací právo ohledně zmíněné části domu vydržela. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým  lze napadnout  pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci byl rozsudek odvolacího soudu obsahově rozhodnutím potvrzujícím, a proto  by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v  rozhodování dovolacího soudu  dosud nebyla vyřešena  nebo která  je  odvolacími   soudy  nebo  dovolacím  soudem  rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek,  je dovolatel oprávněn napadnout   rozhodnutí   odvolacího   soudu,   proti   němuž  byla přípustnost  dovolání  založena  podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů  uvedených v 241a odst. 2 ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Dovolací soud se zabýval především závěrem odvolacího soudu, že žalovaná vlastnictví sporné zdi nevydržela. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně této otázky je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

V rozsudku ze dne 11. července 2002, sp. zn. , publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1304, Nejvyšší soud odkázal na  rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém  se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří ( a 135a ve znění před novelou č. ) a že s ní nakládá jako s vlastní musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Uvedený výklad pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením se týkal před uvedenou novelou, a je použitelný i pro výklad tohoto pojmu, obsaženého nyní po novele v ustanovení . V rozsudku z 28. 4. 1997, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že „posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží ( ) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. K pojmu oprávněného držitele uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 3. 1998 sp. zn. , že „okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva“. Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 24. 2. 2000, sp. zn. , že „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový titul svědčí“. Z uvedeného vyplývá, že oprávněným držitelem ve smyslu je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“ a proto nemůže být držitelem oprávněným.

Dovolatelka netvrdila ani neprokázala, že by spornou zeď její právní předchůdci zřídili na základě (byť domnělého) právního titulu, způsobilého založit vlastnické právo. Nemohli tedy být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporné zdi. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že předmětem vydržení může být jen věc v právním smyslu, tedy věc, která je způsobilým předmětem právních vztahů. Takovou věcí ovšem nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak oddělena a nelze s ní samostatně disponovat. Proto dovolací soud neshledává důvod pro to, aby se odchýlil od konstantní judikatury, podle které se část stavby může stát samostatným předmětem právních vztahů (nejde-li o bytovou jednotku podle , o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1130). Další námitky dovolatelky přesahují rámec sporu (např. kdo bude zřizovat novou zeď apod.); odkaz na princip proporcionality nemůže vést k legitimizaci zásahu do vlastnického práva.

Problematiku souladu výkonu práva žalobce s dobrými mravy soudy posoudily v souladu s právním názorem, vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 1istopadu 2000 sp. zn. , publikovaném v soudních rozhledech č. 4/2001, kde se uvádí: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a věty první , neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. května 2007

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu