Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1281/2006

U S N E S E N Í

15. listopadu 2005, č.j. -65, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2004, č.j. -39, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku na stejném místě a stejným typem písma, jakým byl publikován článek „K. byl prý sovětský agent!“, uveřejnit v deníku B. omluvu tohoto znění: Omluva J. K. Dne 5.11.2003 jsme uveřejnili článek pod titulkem „K. byl prý sovětský agent!“. Omlouváme se J. K. za to, že již sama kompozice a kontext tohoto článku mohly vyvolat ve čtenářích dojem, že J. K. jednal ve smyslu informací, anonymně poslaných redakci. Dále se omlouváme za to, že jsme v tomto článku uvedli, že se jedná

o dokumenty, a tím jsme mohli ve čtenářích vyvolat v rozporu s pravdou dojem, že se  J. K. nechal naverbovat jako sovětský agent, ačkoliv tomu tak není a nikdy nebylo. Mrzí nás, že tyto zkreslené a nepravdivé informace byly v deníku B. uveřejněny krátce před sjezdem KDU-ČSL, jejímž je  J. K. místopředsedou, a o to více byly způsobilé jej citelně očernit i před členy této strany. Skutečnosti, že jsme v případě J. K. porušili naši zákonnou povinnost veřejnost informovat pravdivě, litujeme a za zveřejnění nepravdivých informací o jeho osobě se J. K. omlouváme (výrok I.). Dále Městský soud v Praze zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Konečně zavázal v zákonné lhůtě žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 12.725,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.).

Soud prvního stupně vycházel z toho, že dne 5.11.2003 byl v deníku B., jehož je žalovaná vydavatelem, uveřejněn článek s názvem „K. byl prý sovětský agent!“ obsahující tvrzení o žalobci. Článek ani svým významem, ani grafickým znázorněním, ani slovní formulací nebyl objektivně způsobilý zasáhnout do občanskoprávní sféry žalobce. Odkázal na celkové vyznění předmětného článku, obsahujícího informaci, že do redakce byly anonymně zaslány dokumenty vykazující značnou míru originality, podle nichž byl žalobce agent tajné služby a dále i na to, že článek informoval čtenáře o obsahu dokumentů a žalobci byl dán prostor k vyjádření v širším rozsahu než byly ostatní informace v článku. Uvedl, že subjektivní dojem žalobce pro posouzení věci není rozhodující, a nadto dovodil, že žalobcem zvolené prostředky proti neoprávněnému zásahu byly nepřiměřené, neboť požadovaná omluva nekorespondovala s prokázanými skutkovými údaji (zejména z článku je zřejmé, že šlo o zaslané dokumenty) a uveřejněné informace nebyly objektivně způsobilé žalobce v jeho postavení očernit a poškodit. V důsledku toho soud prvního stupně neshledal ani předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č.j. -65, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve věci samé týkajícím se omluvy a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Současně uložil žalobci povinnost nahradit v zákonné lhůtě žalované náklady odvolacího řízení ve výši 6.350,- Kč k rukám jejího zástupce. V části týkající se náhrady nemajetkové újmy

ve výši 1.000.000,- Kč bylo odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 3.3.2005, č.j.

-53.

Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil

se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolací soud především poukázal na to, že žalobce se svým vstupem do politiky musel být srozuměn s vyšším zájmem veřejnosti a medií o jeho osobu a s tím, že hranice kritiky jeho činnosti budou vyšší než u soukromých osob. Vycházel ze zjištění, že žalovaná v deníku B., jehož je vydavatelem, uveřejnila dne 5.11.2003 článek, doplněný fotografií žalobce a znakem se srpem a kladivem, s názvem „K. byl prý sovětský agent!“. Z obsahu znění tohoto článku je v souvislosti s údajem, že lidovci mají volit nové vedení strany, uvedeno, že do redakce B. „přišly anonymně dva dokumenty, které mají vypovídat o jeho (žalobcově) údajné spolupráci se sovětskou rozvědkou.“ V článku se uvádí z dokumentu, kde mělo být provedeno jeho vázání, že typování bylo provedeno při příležitosti jeho služebních cest do SSSR, že kvalita informací byla vždy velmi dobrá, že dal najevo touhu podílet se na udržení světového míru po boku Sovětského svazu, a že spis sepsal pplk. D.  v roce 1988. Odvolací soud dovodil, že i když je zřejmé, že žalovaná si v době uveřejnění „dokumenty“ neověřovala, článek žalobce z objektivního pohledu, který je pro posouzení věci rozhodující, nedehonestuje. V článku totiž není tvrzení, že žalobce se sovětskou rozvědkou spolupracoval, ale toliko informace o anonymních dokumentech, které redakce obdržela. Podstatné je, že v článku bylo obsaženo i vyjádření žalobce o tom, že před sjezdem jej chce někdo poškodit, že je čistý, a jeho vysvětlení, že byl opakovaně lustrován, že před každými volbami musel předkládat lustrační osvědčení a nikde veden nebyl, a konečně i jeho názor, že je to hloupost. Článek je proto třeba považovat za vyvážený a žalované nelze vytýkat, jestliže právě v souvislosti s nadcházejícími volbami v KDU-ČSL informovala čtenářskou veřejnost o „dokumentech“, týkajících se žalobce, které, byť anonymně, obdržela. Pokud jde o grafické ztvárnění článku, jež se žalobce subjektivně dotýká, je třeba poukázat na charakter periodika, v němž byl předmětný článek uveřejněn, který patří mezi tzv. bulvár, u něhož se objektivně předpokládá výraznější zdůrazňování textu, barevnost a obrazové ztvárnění  k upoutání pozornosti čtenářů, které je třeba brát s větší nadsázkou. Odvolací soud rovněž přihlédl k tomu, že žalovaná dne 1.12.2003 uveřejnila navazující článek s názvem „Kdo chce zničit K.?“, v němž již konstatuje, že dokumenty obviňující žalobce ze spolupráce s někdejší sovětskou vojenskou rozvědkou jsou falešné, že žalobce chtěl tehdy někdo záměrně poškodit, a opětovně se zde vyjadřuje i žalobce, že uvedené považuje za hrubý útok na svou osobu, a že bude podávat trestní oznámení. Odvolací soud uzavřel, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nelze tudíž dovodit ani odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení a podává je z důvodu  nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odkaz odvolacího soudu na názor, že občan vstupující

do politiky musí počítat s vyšším zájmem veřejnosti o svou osobu a že v tom případě hranice kritiky budou vyšší než u soukromých osob, je ve vztahu k předmětné věci nepřípadný. V článku z 5.11.2003 totiž o žádnou kritiku osoby žalobce ze strany veřejnosti nebo medií nešlo, naopak šlo o zveřejnění falzifikátů obsahujících pomluvu žalobce. Žalovaná nesplnila svou povinnost ověřit si správnost a pravdivost pomlouvačných informací před jejich zveřejněním. Přitom provedení celkem primitivní kontroly údajů, jež obsahovaly zveřejněné anonymní písemnosti, nevyžadovalo žádné zvláštní kvalifikace. Předmětný článek byl zveřejněn v deníku B. na stránce, která byla celá věnována nikoliv bulvárním věcem, nýbrž politice, a celá tato stránka jako politika byla označena. Tímto označením dává žalovaná najevo, že tato část se zabývá zpravodajstvím, a nikoliv např. horoskopy, a že čtenářům B. se sděluje, že obsah této strany se liší od zbývajících rubrik. Skutečnost, že oba soudy považují deník B. za tzv. bulvár, ještě neznamená, že toto označení vyviňuje žalovanou z odpovědnosti za zveřejňování nepravdivých informací, případně pomluv. V takovém případě nelze vyloučit odpovědnost žalované odkazem na nadsázku. Nadsázka předpokládá existenci pravdivého faktu, který je interpretován do nadsázky, aniž by se vytratila pravdivá podstata. V daném případě však tzv. dokumenty „jsou vyfabrikovány od první až do poslední litery“ a jako takové nemohou být východiskem pro nadsázku. Odkaz odvolacího soudu na celkové provedení předmětného článku (zvýrazňování textu, barevnost a nadsázka) a hodnocení tohoto provedení je v rozsudku odvolacího soudu nesprávné. Právě použití symbolu totalitní sovětské moci, použití rudé barvy u tohoto symbolu a poloviny názvu článku, představují nikoliv reprodukci falzifikátu, nýbrž jde o vlastní produkt žalované. Účelem tohoto článku bylo vyvolat maximální zájem čtenářů, přičemž tento způsob provedení nese znaky obchodování s vadným (nepravdivým zbožím). Svobodný tisk slouží demokratické společnosti jenom tehdy, informuje-li pravdivě. Naopak skandalizace prostřednictvím falzifikátů, patří k instrumentům totalitní žurnalistiky. Předmětný článek tedy představuje exces ze svobody svobodného šíření informací s tím, že žalovaná článek zveřejnila jako komerční produkt, který byl způsobilý zvýšit odbyt jeho deníku. Konflikt, který byl tímto článkem vyvolán mezi právem žalobce na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu, soudy obou stupňů řešily ve prospěch žalované bez toho, že by přihlédly k tomu, že obvinění žalobce bylo způsobilé a také způsobilo neoprávněný zásah do jeho osobnostní sféry, bez ohledu nato, že žalovaná použila podmiňovacího způsobu a bez ohledu nato, že souběžně otiskla vyjádření žalobce. Odkaz odvolacího soudu, že 1.12.2003 žalovaná zveřejnila článek, v němž konstatovala, že tzv. dokumenty jsou falzifikáty, nepředstavuje žádnou satisfakci. Tento druhý článek neobsahuje totiž žádnou omluvu a ani náznak toho, že by žalovaná projevila ke svému jednání jakkoliv sebekritický postoj. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 , jímž byl změněn (zákon

č. ), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného

v ustanovení ( ). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být

pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu

v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.  Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, neliší od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.8.2006, sp. zn.

, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo sešitu 3, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.11.2006 sp.zn.

). Nejedná se proto o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. května 2007

JUDr. Karel  Podolka, v. r.

předseda senátu