Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3176/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně S. P. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. M., 2) Ing. Š. P., oběma zastoupeným advokátkou, o určení, že žalovaní nejsou dědici ze závěti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č.j. -194, -194, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 11.3.2003 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaní „nejsou dědici ze závěti zůstavitelky A. P., narozené, zemřelé, datované dnem 7.11.1990“. Uvedla, že „datum 7.11.1990, uvedené v závěti, není dnem, kdy závěť byla sepsána, a tato závěť je tedy ve smyslu ustanovení neplatná“; že „A. P. závěť vlastní rukou nenapsala, a tato je také z tohoto důvodu neplatná“.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9.5.2005, č.j. -170, doplněným usnesením ze dne 7.12.2005, č.j. -182, žalobu zamítl; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 14.535,- Kč k rukám jejich zástupkyně a České republice na účet Okresního soudu v Kolíně „náklady znalečného“ ve výši 8.500,- Kč. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka netrpěla žádnou duševní chorobou, pro kterou by nebyla schopna činit samostatně právní úkony, a nebyla ani nikým k sepsání závěti nucena“; že „ze závěru znaleckého posudku vyplynulo, že je velmi pravděpodobné, že závěť a dodatek závěti psala zůstavitelka, a pokud došlo k odchylkám v písmu, vázání slov apod. oproti srovnávacímu materiálu, vysvětluje to znalec tím, že k tomu mohlo dojít přirozeným opravováním rukopisu osoby“; že „zůstavitelka psala minimálně, veškerou korespondenci za ni obstarávala rodina, psala pouze drobné vzkazy, recepty atd., navíc při úkonu, jako je sepis závěti, lze předpokládat i určitou míru rozrušení zůstavitelky, neboť se jednalo o závažný životní úkon“; že „je třeba přihlédnout i k věku zůstavitelky a k tomu, že závěť byla předem koncipována právníkem“; že „závěť i její dodatek jsou platné, zůstavitelka je psala vlastní rukou, svobodně“; že „zamítnutí žaloby nic nemění na postavení žalobkyně jako dědičky, neboť i nadále je dědicem ze zákona a její postavení dědice ze zákona bude mít vliv na výši dědického podílu, nikoliv na postavení dědice“; že „neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, protože duševní stav zůstavitelky byl v době sepisu závěti a jejího dodatku takový, že mohla samostatně činit právní úkony, netrpěla žádnou duševní poruchou“; že „tyto skutečnosti dokládají výpovědi svědků, ze kterých bylo zjištěno, že potíže které zůstavitelka měla byly pouze fyzického rázu“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2006, č.j. -194, -194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.032,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka netrpěla žádnou duševní poruchou, která by ji činila neschopnou k sepsání závěti a jejího dodatku“; že „znalecký posudek MUDr. J. K., který předložila jako listinný důkaz žalobkyně a který byl proveden v řízení před odvolacím soudem, je postaven na základě hypotéz, předpokladů a vágních odkazů na starou korespondenci“, „nemá žádnou důkazní hodnotu“, a proto odvolací soud „k jeho obsahu a závěrům v rámci hodnocení provedených důkazů nepřihlížel“; že „závěť zůstavitelky je logickým vyústěním její rodinné situace, neboť v rodině závětních dědiců po dlouhá léta i se svým manželem žila, a tím jistě získala ke svým vnoučatům – závětním dědicům daleko bližší vztah než k žalobkyni, která žila v jiné zemi, nemohla se sní stýkat a od roku 1986 o ní neměla žádné zprávy“; že „neshledal žádné důkazy pro závěr, že by zůstavitelka nesepsala závěť svobodně“; že „za správné považuje závěry soudu prvního stupně týkající se písma zůstavitelky“; že „vypracování žalobkyní navrhovaného znaleckého posudku z oboru psychiatrie považuje za nadbytečné“, protože „skutkový stav byl dostatečně prokázán a není třeba jej doplňovat dalším důkazem, když navíc by případný znalec mohl vycházet pouze z obsahu spisu, neboť zdravotnická dokumentace zůstavitelky byla již skartována“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje „v možnostech právního posuzování rozsahu nezbytného provádění navržených důkazů“; „v možnosti právního posuzování nahrazení odborného posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vlastními, nikoli notorickými, znalostmi soudců a jejich životních zkušeností za situace, že je k dispozici znalecký posudek vztahující se ke konkrétní specifické otázce“; „v možnosti právního posuzování nahrazení odborného posouzení skutečností při dokazování jinými důkazy“; v řešení otázky právního posuzování rozporu závěrů znaleckého posudku s opačnými skutkovými závěry soudu v rámci hodnocení důkazů“. Namítá, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nebyly provedeny navržené důkazy, nebyl přibrán znalec z oboru lékařství – psychiatrie a nebyl vypracován nezbytný znalecký posudek ke korektnímu zjištění skutkového stavu“; že „rozhodnutí v návaznosti na nedostatečné zjištění skutkového stavu trpí i nesprávným právním posouzením věci“; že „již několik let před údajným sepisem závěti zůstavitelka užívala značné množství léků na nervy a trpěla paměťovými okénky“; že „dopisy otci žalobkyně již mnoho let před smrtí zůstavitelky psal její manžel, protože zůstavitelka nebyla schopna dopis napsat“; že „znalecké posudky z oboru grafologie upozorňují na závažné zvláštnosti nasvědčující na možnost nátlaku či nesvobody vůle při sepisu závěti“; že „při hodnocení důkazů napadeným rozhodnutím došlo k naprostému podcenění jejích důkazních možností a důkazního osamocení v důsledku jejího pobytu ve vzdálené zemi a nedostatku věku“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby „dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení)  ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Námitky uplatněné dovolatelkou v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacích důvodů podle ustanovení , případně podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.860,- Kč (srov. ustanovení , , , , , a , ve znění , č. a č. ; čl. II. ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. , ve znění , č. , č. a č. ; čl. II. ), celkem ve výši 1.935,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalovaným tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalované v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. května 2007

JUDr. Roman  Fiala, v. r.

předseda senátu