Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2088/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 13.1.2003 (doplněnou podáním ze dne 12.2.2003) domáhal určení, že „závěť zůstavitele P. L., zemřelého, datovaná 15.3.1994 v H. K., dle které jedinými dědici zůstavitele jsou I. P., Ing. E. K.,  a R. P., je neplatná“ a že „soupis majetku jako podklad k dědické dohodě ze dne 14.11.2001 zůstavitele P. L., zemřelého, je neúplný“. Uvedl, že „neuznává platnost závěti ze dne 15.3.1994“; že „M. L. a Ing. D. K. nepovažuje za odpůrce v tomto sporu, včetně R. P., jehož nároky mohou byt kdykoliv uspokojené“; že „usnesení ze dne 27.12.2000 považuje za další účelové porušení jeho lidských práv, především čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“; že považuje „za absolutní nesmysl, že jako neopomenutelný dědic (§ 479 obč. zák.) musí dokazovat, že je dědicem“; dále že „jeho otec prodal kupní smlouvou ze dne 15.6.1993 P. B. dům s příslušenstvím za dohodnutou kupní cenu 790.000,- Kč (z toho 60.000,- Kč bylo zaplaceno před podpisem smlouvy)“; že „otec prodal P. B. kupní smlouvou ze dne 15.6.1993 také dům č.p. 331 (351?) s příslušenstvím za kupní cenu 520.000,- Kč“; že „dne 2.2.1995 byla složena na účet V. L. u Č. s. a.s. částka 1.190.000,- Kč“; že „v soupisu majetku ze dne 23.2.1999 sepsaném notářkou jsou jen částky 136.572,90 Kč a částka 9.060,- Kč, rozšířené o částku 7.123,- Kč“; že „soupis majetku ze dne 23.2.1999 neobsahuje také starožitný nábytek značné ceny“; že „má důvodné podezření, že V. L. si uzurpovala částku z prodeje domu, která se ke dni 2.2.1995 jednoznačně nacházela na jejím účtu“; že „jeho otec žil pod nátlakem V. L.“; že „V. L. nesplnila otcovu poslední vůli týkající se pohřbu“ a že „mu oznámila smrt otce po cca dvou měsících“.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26.10.2004, č.j. -75, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „požadavek žalobce, že závěť je neplatná, lze považovat za návrh ve smyslu “; že „nelze touto žalobou při současném znění právní úpravy požadovat určení pouhé neplatnosti závěti či jiné sporné skutečnosti nebo právní otázky“; že „je třeba se domáhat komplexního určení, že žalobce je dědicem, tedy uplatnit dědické právo jako celek“; že „s tím koresponduje i usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.12.2002, čj. -161, kterým soud ve smyslu ustanovení uložil žalobci domáhat se proti I. P., Ing. E. K., Ing. D. K. a R. P., že žalobce je dědicem“; že „při nesouladu požadavku žalobce s touto výzvou i s právní úpravou soud neshledává naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „druhý požadavek žalobce považuje soud za neurčitý a neúplný a z toho důvodu nevykonatelný“, neboť „neobsahuje konkrétní označení majetku, jež dosud nebyl zařazen do aktiv a pasiv dědictví, a jehož zařazení tam žalobce požaduje“; že „žalobce nerespektoval ani ve výše citovaném usnesení vydaném v rámci dědického řízení určený okruh účastníků, vůči nimž měla žaloba ve věci této směřovat“; že „Ing. D. K. je dcerou a M. L. synem V. L., dle nezpochybňovaného zjištění v rámci předběžného šetření v souvisejícím dědickém řízení, zemřelého bratra žalobce“; že „oba jsou tedy dědici ze zákona dle obč. zák. a dle účastníky dědického řízení“; že „R. P. (syn první žalované), a první i druhá žalovaná (dcery žalobce) jsou jmenováni v závěti zůstavitele a jsou tak též účastníky dědického řízení dle “ a že „žalobce tím, že nerespektoval usnesení, jímž byl vyzván k podání žaloby v této věci, ve vztahu k účastníkům řízení, zavdal důvody pro zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25.4.2005, č.j. -112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.12.2002, č.j. -161, bylo žalobci uloženo ve smyslu , aby podal ve lhůtě 40 dnů od právní moci usnesení žalobu o určení, že je dědicem a aby tuto žalobu podal proti I. P., Ing. E. K., Ing. D. K. a R. P.“; že „žalobce podal v tomto řízení žalobu na určení, že je neplatná závěť zůstavitele“; že „tento nárok neodpovídá ust. “; že „tomuto ustanovení odpovídá požadavek na určení, že žalobce je dědicem (nebo, že jiná osoba není dědicem) po zůstaviteli“; že „sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takové určení významné (tj. např. neplatnost závěti), představují jen posouzení předběžné otázky, jejichž dopad se může projevit pouze v důvodech rozhodnutí“; že „ust. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky (neplatnosti závěti), byť by byla významná pro posouzení dědického práva“; že, „jestliže žaloba neodpovídala žalobě dle , zabýval se okresní soud správně otázkou, zda jsou splněny předpoklady žaloby na určení podle “; že „žalobcem požadované určení nemůže mít pro řízení o dědictví žádný význam, neboť představuje pouze posouzení předběžné otázky, že je závěť zůstavitele neplatná“; že „případný výsledek sporu nemůže ovlivnit dědické právo některého z dědiců, tj. neřeší otázku, zda účastník je či není dědicem, protože tato otázka nebyla předmětem sporu“; že „žaloba na určení neplatnosti závěti trpí současně i nedostatkem věcné legitimace, a proto nemůže být úspěšná“; že „určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na zahájení řízení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některé z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci“; že „uvedené závěry platí i v případě žaloby, jíž se žalobce domáhal určení, že je neúplný soupis majetku jako podklad dědické dohody ze dne 14.11.2001“; že „jestliže žalobce neoznačil jako účastníky řízení všechny dědice, musela být již z tohoto důvodu žaloba zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace“; že „žalobce současně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určením“, neboť „neúplný soupis majetku nemůže odstranit případnou nejistotu v právním postavení žalobce ani případné ohrožení práva žalobce“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „je ve věci věcně legitimován“; že „již dříve ve svých podáních označil okruh případných dědiců“; že „závěr odvolacího soudu, že by neměl naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ust. , je nesprávný“; že „jeho nárok uplatněný žalobou je nárokem podle ustanovení “; že „mezi poučením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. ze dne 13.5.1998 (se kterým souhlasí) a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. -112 ze dne 26.4.2005, je rozpor“; že „důsledkem toho je porušení jeho práv podle článku 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě“; že „po pěti letech dědického řízení mu byla uložena povinnost podat návrh na určení, že je dědicem, s nesprávným určením účastníků řízení“ a že „to soudy vyčítají jemu“; že „Okresní soud v Hradci Králové nepostupoval podle poučení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. ze dne 13.5.1998“; že „kdyby Okresní soud v Hradci Králové postupoval podle právního stanoviska Krajského soudu v Hradci Králové, musel by zjistit, že v závěti nejsou dva dědici ze zákona a prohlásit závěť za absolutně neplatnou“; že „zůstavitel nezanechal neopominutelným dědicům tolik, kolik jim podle zákona náleží“; že „jsou ještě dva dědicové ze zákona, po jeho bratrovi V.“; že soud ho „šikanuje“ a „porušuje ochranu osobnosti“; že „usnesení ze dne 27.12.2002, č.j. –161, mu neurčilo, zda má podat proti své vůli návrh podle ust. nebo podle ust. “; že soud mu „nepřípustně zúžil mantinely určené “; že „není logický rozpor v tvrzení, že jestliže je závěť neplatná, pak v ní určení dědicové ze závěti nejsou dědici“ a že to „odpovídá požadavku ust. “; že soud porušil „princip rovnosti zbraní, když mu uložil dokazovat samozřejmost a nenechal možnost výběru v tom smyslu, že jiné osoby nejsou dědici“; že soud „neprovedl jím navrhovaný výslech V. L., který mohl potvrdit jeho dědické právo, neplatnost závěti i rozsah majetku patřícího do dědictví“; že „synovec M. L. je rovněž neopomenutelným dědicem“; že „Okresní soud v Hradci Králové ve sp. zn. zjistil, že Ing. D. K. a M. L. jsou účastníky dědického řízení“; že to je „v rozporu s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.12.2002, čj. -161, které M. L. v okruhu účastníků neuvádí“; dále že „úkolem okresního soudu (soudní komisařky) je především zjistit majetek“; že „otec prodal smlouvou ze dne 15.6.1993 jeden dům za 790.000,- Kč a druhý dům za 520.000,- Kč, tj. dohromady 1.310.000,- Kč“; že „z toho 120.000,- bylo zaplacených před podpisem smlouvy a 1.190.000,- Kč dne 2.2.1995“; že „v soupisu majetku ze dne 23.2.1999 se však objevily jen částky 136.572,90 Kč a 9.060,- Kč, rozšířené o částku 5.792,- Kč“; že „V. L. uzurpovala bez zákonného nároku z rodinného majetku přinejmenším 1.310.000,- Kč, z čeho otci nedala ani kapesné“ a že „orgány České republiky umožnily přesun majetku patřícího jemu do nepovolaných rukou v částce nejméně 655.000,- Kč, úroky od 2.2.1995 a zadostiučinění v částce okolo 140.000,- Kč“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně a „usnesení Okresního soudu v Hradci Králové D 1469/97 ze dne 26.10.2002“ zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Žalované uvedly, že „otec jim nikdy v životě nepomáhal, pouze platil výživné“ a že „to, co jim nikdy nedal a jeho otec chtěl dát za něho, jim odpírá“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví ( ) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).

Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený \"zvláštní\" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků ( ), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67).

Postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu, vydaného podle ustanovení Ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle ustanovení v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby zaujali stanovisko shodné s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit, pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení   až 3 , tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu.

Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení ( ) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci ( ) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004].

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá že P. L., zemřelý (dále též jen „zůstavitel“), pořídil dne 15.3.1994 závěť, kterou odkázal „majetkové nároky a výnosy vyplývající z kupónové knížky ze druhé vlny kupónové privatizace“ svému pravnukovi R. P. a „veškerý ostatní majetek“ rovným dílem svým vnučkám I. P. a Ing. E. K.; že jako dědici zůstavitele ze zákona by přicházeli v úvahu syn zůstavitele Ing. P. L. a děti předemřelého syna zůstavitele V. L. M. L. a Ing. D. K.; že Ing. P. L. a Ing. D. K. se dovolali svého práva neopomenutelných dědiců po zůstaviteli a M. L. tak neučinil; že v řízení o dědictví po zůstaviteli, vedeném Okresním soudem v Hradci Králové pod sp.zn. D 1469/97, bylo usnesením ze dne 27.12.2002, č.j. -161, Ing. P. L. uloženo, aby „do čtyřiceti dnů od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Hradci Králové proti I. P., Ing. E. K., Ing. D. K. a R. P. návrh na určení, že je dědicem“ po zůstaviteli.

Z výše uvedeného vyplývá, že v daném případě soudy, při posouzení otázek věcné legitimace účastníků řízení, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam.

Na místě je dodat, že, zejména s ohledem na obsah shora citovaného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.12.2002, č.j. -161, žalobce nemohl být postupem soudů v dané věci dotčen ani na svých právech vyplývajících z článku 36 odst. 1d (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp.zn. ).

Ostatní námitky uplatněné dovolatelem v dovolání, tj. námitky netýkající se věcné legitimace účastníků řízení, jsou buď z hlediska závěrů odvolacího soudu nevýznamné [a tedy logicky vzato nezpůsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení o.s.ř pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí] nebo nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacích důvodů podle ustanovení , případně podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. května 2007

JUDr. Roman  Fiala, v. r.

předseda senátu