Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3468/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                  JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) MUDr. B. Š., a b) F. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 15. 2. 2006, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. (žalobkyň MUDr. B. Š. a F. H., které byly v řízení před odvolacím soudem zastoupeny advokátem, a advokátem, proti žalované JUDr. K. P., správkyni konkurzní podstaty úpadce – K., státního podniku (v likvidaci) B., zastoupené  advokátkou,              o vydání nemovitostí), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 15. 2. 2006, sp. zn.                   (ve výroku označeném I.), i rozsudek Okresního soudu Brno – venkov z 26. 4. 2004, čj. -311 (ve výroku označeném I. odstavec první, druhý, třetí, čtvrtý a pátý).

II. V uvedeném rozsahu se věc vrací k dalšímu řízení u Okresního soudu Brno – venkov.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov z 26. 4. 2004, čj. -311. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se uložení povinnosti žalovaného státního podniku (v likvidaci) vydat žalobkyním (každé z nich z jedné ideální poloviny budovu zděný sklad s obytnou části) a pozemky parc. č. 254/1, parc. č. 254/2 v katastrálním území V. u B., dále také budovu (dřevěný sklad) a pozemek parc. č. 255/1 v katastrálním území V. u B., také budovu (zděný sklad MTZ) a pozemky parc. č. 255/2, parc. č. 255/3 a parc. č. 255/4 v katastrálním území V. u B., dále i budovu (kotelnu) a pozemek parc. č. 277 v katastrálním území V. u B., jakož i pozemky parc. č. 268/1, parc. č. 268/2  a parc. č. 268/3 v katastrálním území V. u B. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) na náhradu nákladů řízení 12.510,- Kč a na účet Okresního soudu Brno – venkov 42.574,50 Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 15. 2. 2006, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném I.), týkajícím se vydání budov, uvedených v žalobě žalobkyň, potvrzen. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl však rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích (označených I., II. a III.), týkajících se vydání pozemků parc. č. 254/1, parc. č. 255/1, parc. č. 255/3, parc. č. 255/4, parc. č. 277, parc. č. 268/2, parc. č. 268/3 a parc. č. 268/1 v katastrálním území V. u B., zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odvolání žalobkyň bylo shledáno částečně důvodným.

Odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku na to, že v průběhu řízení v této právní věci bylo zjištěno, že na žalovaný státní podnik K. (se sídlem v B., Koliště 19) označený v žalobě jako „v likvidaci“, byl prohlášen konkurz, byla ustanovena správkyně konkurzní podstaty tohoto podniku a nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení, zapsala správkyně konkurzní podstaty do této podstaty                     s poznámkou „o uplatněném nároku žalobkyň“. Žalobkyně již svými podáními                z 10. 1. 1995 a z 26. 8. 1996 navrhly, aby v tomto řízení, v němž došlo k přerušení v důsledku prohlášení konkurzu, bylo pokračováno. Odvolací soud z toho dovozoval, že „restituční nárok žalobkyň by měl být uspokojen z majetku zapsaného do konkurzní podstaty státního podniku K. B. a že ve smyslu ustanovení , o konkurzu a vyrovnání, se ze zákona stává účastníkem tohoto občanského soudního řízení (vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn.           ) namísto úpadce správkyně konkurzní podstaty majetku úpadce (státního podniku K. B.).

Odvolací soud měl dále za to, že soud prvního stupně učinil v této právní věci správný závěr o prekluzi nároku na vydání staveb umístěných na bývalém pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B., jehož původním vlastníkem byl V. B.,              a ohledně těchto nemovitostí byla učiněna písemná výzva z 23. 5. 1991 k vydání věcí. Jde tu o stavby, které nejsou součástí pozemku, nýbrž jsou samostatnými věcmi, i když nemají přiděleno popisné či orientační číslo a nejsou zapsány v katastru nemovitostí. Odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný ( ) v té části, jež se týkala vydání staveb, uváděných žalobkyněmi, jako oprávněnými osobami podle (když právnímu předchůdci žalobkyň, který zemřel 16. 5. 1989, nebyla vyplacena náhrada za vyvlastněné nemovitosti).

Pokud však šlo o vydání pozemků, uváděných žalobkyněmi, byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně byl toho názoru, že by zde bylo možné nezastavěné části původního pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B. vydat, aniž se však dostatečně jasně vyjádřil k otázce, zda je tu dán restituční důvod k vydání nemovitostí a kterých částí pozemku by se vydání mohlo týkat. Žalobkyně sice ve své žalobě poukazovaly na vyznačení částí pozemku v geometrickém plánu, ale v rozsudku soudu prvního stupně nebylo uvedeno, zda tento geometrický plán je či není součástí rozsudku.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří žalobkyně v řízení zastupovali, dne 23. 3. 2006 a dne 24. 3. 2006 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 23. 5. 2006 u Okresního soudu Brno – venkov, tedy ve lhůtě stanovené           v .

Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 15. 2. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvody uplatňovaly, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelky uváděly, že se nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, který shodně i s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru o prekluzi nároku na vydání staveb, umístěných na bývalém pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B., a to s ohledem na obsah výzvy k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991. Dovolatelky poukazovaly na to, že nemovitosti, označené v této výzvě, byly označeny stejně, jak byly označeny v pozemkové knize, a stejně, jak byly označeny ve vyvlastňovacím výměru ze dne 30. 3. 1953, a ani později nebyly v evidenci nemovitostí žádné stavby na pozemcích zapsány. Nelze proto mít za to, že za této situace bylo neurčité žalobkyněmi použité označení nemovitostí v jejich výzvě k vydání věcí z 23. 5. 1991. Dovolatelky mají za to, že tento restriktivní výklad ustanovení , použitý v rozhodnutí soudů obou stupňů, odporoval v daném případě účelu sledovanému

Podle názoru dovolatelek bylo na místě připustit v tomto soudním řízení, aby byly nemovité věci, uváděné v žalobě žalobkyň, postupně identifikovány po odstranění pochybností o jejich existenci a jejich označení. V daném případě bylo také v průběhu řízení učiněna žalobkyněmi bližší specifikace sporných budov v průběhu řízení.

Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě dovolatelky ve svém dovolání poukazovaly na to, že odvolací soud při řešení otázky prekluze nároku na vydání staveb, jejichž vydání se žalobkyně domáhaly, vycházel z jiného právního názoru než dovolací soud (např. v rozsudku               Nejvyššího soudu) i jinak než Ústavní soud ČR (v nálezu ), když se totiž spokojil jen poukazem na to, co bylo uvedeno ve výzvě žalobkyň k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991.

Těmto údajům v dovolání dovolatelek bylo nutno v daném případě přisvědčit.

Dovolací soud ve svém rozsudku z 22. 2. 2005 ( Nejvyššího soudu), na který dovolatelky poukazovaly, zaujal právní názor, že v občanském soudním řízení v restitučních věcech je třeba připustit to, že jsou věci, jejichž vydání se oprávněné osoby domáhají, postupně identifikovány v průběhu řízení po odstranění pochybnosti o jejich existenci či o jejich označení.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 3. 2006, I.ÚS 38/02, uveřejněném pod č. 43 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl pak podán zevrubný výklad k otázce přesné specifikace věcí požadovaných v rámci restituce: Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, ale naopak je nutno používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména na smysl a účel zákona, a to zejména pokud jde o stěžejní otázku, týkající se nutnosti přesné individualizace či specifikace požadovaných věcí pod sankcí prekluze nároku. Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím je v případě , o mimosoudních rehabilitacích, nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd, způsobených totalitním státem v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990). Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní           a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní; zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Vždy je třeba vyjít z okolností konkrétního specifického případu.

Odvolací soud však v daném případě měl bez dalšího za to, že soud prvního stupně učinil správný závěr o prekluzi nároku na vydání případných staveb umístěných na bývalém pozemku par. č. 268 v katastrálním území V. u B., a to jen s ohledem na obsah výzvy k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991, kterou je požadováno vydání nemovitostí (tj. i staveb na bývalém pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B.).

Za těchto uvedených okolností bylo tedy základní otázkou sporu v této právní věci (tj. otázka nutnosti přesné individualizace a specifikace požadovaných věcí ve výzvě k jejich vydání pod sankcí prekluze nároku) vyřešena, jak již uvedeno, v rozhodnutí dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z uveřejněného nálezu Ústavního soudu ČR), přičemž právní závěry dovolacího soudu a právní závěry odvolacího soudu z 15. 2. 2006, napadeném dovoláním nejsou totožné. Bylo proto nutné dospět k závěru, že řešení základní otázky tohoto sporu, tj. aplikace a výklad ustanovení , jak jej uskutečnil odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelek, není řešením právní otázky v souladu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními ). Proto tu je dána u dovolání dovolatelek přípustnost dovolání podle ustanovení a odst. 3 .

Přípustnost dovolání dovolatelek bylo pak dovolacím soudem posouzeno i jako dovolání důvodné, protože právní posouzení věci odvolacím soudem, lišící se od již citovaných právních závěrů dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR, nebylo možné přesvědčivě označit jako správné při posouzení věci, jež by mělo plnou oporu v provedeném dokazování (srov. a odst. 3 ).

Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení . Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věta druhá, ).

V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( a ), přikročí soud prvního stupně, vedle pokračování podle zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 2. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Brně, podle výroku označeného II.), také i k zevrubnějšímu objasnění otázky prekluze nároku žalobkyně          „s ohledem na obsah výzvy k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991“, přičemž bude mít na zřeteli shora již citované závěry dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR.

Při rozhodování o nákladech řízení bude mít soud prvního stupně na zřeteli i rozhodnutí o nákladech odvolacího či dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 10. května 2007

JUDr. Josef  R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu