Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 409/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 15. 1. 2001, doplněnou dne 23. 5. 2001, 18. 10. 2001, 22. 11. 2001, 28. 5. 2002 a 24. 10. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobkyní nájemní smlouvu na jeden z bytů blíže popsaném v žalobě.

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 1. 2004, č. j. -99, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu č. p. 2993 v k.ú. Z. Dále zjistil, že žalobkyně složila členský vklad žalovanému dne 24. 5. 1999. Rovněž vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli v květnu roku 1999 smlouvu o budoucí smlouvě o převodu bytu do vlastnictví člena družstva, na základě které se žalovaný zavázal uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezplatném převodu bytové jednotky 1 + 1 s komorou v domě č. p. 2993 v P., Bramboříkova 6 včetně bezplatného převodu podílového spoluvlastnictví poměrné části společných prostor domu. Dále zjistil, že v článku III. smlouvy se účastníci dohodli, že výše uvedená smlouva bude uzavřena za předpokladu, že žalovaný vyváže nemovitost z předkupního práva ve prospěch předchozího vlastníka,žalobkyně zaplatí členský vklad ve výši 97.402,- Kč a osoby bydlící v bytě (současní nájemníci) ztratí právo na převod bytu do vlastnictví. V článku V. smlouvy se žalovaný zavázal převést žalobkyni byt do vlastnictví do 6 měsíců po splnění podmínek pro její uzavření a na základě článku VI. smlouvy měl mít nabyvatel do dne realizace převodu bytu do vlastnictví přednostní právo na uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, a to do 14 dnů ode dne uvolnění bytu. Též vzal za prokázané, že žalobkyně zaplatila žalovanému 97.402,- Kč, a že účastníci dne 11. 11. 1999 uzavřeli další smlouvu shodného obsahu, pouze ujednání účastníků se lišilo od předchozí smlouvy v závazku žalobkyně uhradit družstvu další členský vklad ve výši 81.168,- Kč, který již žalobkyní uhrazen nebyl. Dovodil, že s ohledem na ustanovení § 261 odst. 3 písm. b) o. z. v účinném znění musí smlouva o smlouvě budoucí splňovat požadavky ve smyslu ustanovení a násl. obch. zák. a o. z. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. s odůvodněním, že vlastnické právo je právem věcným a nabývání vlastnického práva (k nemovitostem) je upraveno výlučně v . Dospěl k závěru, že obě výše uvedené smlouvy o smlouvě budoucí jsou absolutně neplatné podle ustanovení o. z. pro rozpor s kogentní úpravou obsaženou v ustanovení , a o. z. Zaujal názor, že předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné pro neurčitost předmětu plnění, neboť z označení ve smlouvě není zřejmá identifikace konkrétního bytu. Dále vyslovil závěr, že byty požadované jako náhradní plnění nejsou právně volné a na všechny jsou uzavřeny řádné nájemní smlouvy. Pro úplnost dodal, že žalobkyně je oprávněna s ohledem na neplatnost předmětných smluv požadovat vrácení částky 97.402,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení o. z.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 9. 2004, č. j. -129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že předmětné smlouvy nesplňují náležitosti o převodu nemovitosti, neboť je v nich neurčitě vymezen předmět plnění. Zaujal názor, že za rozhodující je nutné považovat písemně zachycený obsah závazku. Vyslovil závěr, že předmětné smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 o. z., přičemž k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu účastníka. Dále konstatoval, že výše uvedené smlouvy lze posoudit též jako absolutně neplatné pro neurčitost z hlediska ustanovení § 37 odst. 1 o. z.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 12. 1. 2005 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení , b) Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť se jedná o závazkový právní vztah mezi členem družstva a družstvem, který řeší obchodní zákoník. Podle dovolatelky otázka vztahu a obchodního zákoníku při posuzování platnosti dohody o budoucí smlouvě o nájmu družstevního bytu není řešena konstantní judikaturou. Namítala, že soudy obou stupňů nevycházely z vůle účastníků, kteří nemohli v roce 1999 uvést žádný konkrétní byt tak, aby mohl být konkretizován z hlediska určitosti předmětu smlouvy. Nesouhlasila tak se závěry soudů obou stupňů, že předmět převodu vlastnictví bytové jednotky je neurčitý a nemůže obstát z hlediska kogentní úpravy nabývání vlastnictví. Poukazovala na skutečnost, že v dané věci se nejednalo o kupní smlouvu, čili vlastnický vztah k určité věci, který řeší , nýbrž o dohodu o smlouvě budoucí, která může být podle obchodníku zákoníku napsána obecným způsobem. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen ,, “).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v dané věci nejde.

Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky, směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena.

Smlouva o budoucí smlouvě musí obsahovat všechny podstatné náležitosti, které bude obsahovat budoucí smlouva. Podle ustanovení § 50a odst. 2 o. z. se lze domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím, tj. aby byla uložena povinnost uzavřít smlouvu, jejíž podstatné náležitosti (u smluvního převodu nemovitosti přesná identifikace předmětu převodu a při úplatném převodu též cena), byly již předtím dohodnuty smluvními stranami ve smlouvě o smlouvě budoucí. Soud nemůže sám na obsahu smlouvy resp. na jejích podstatných náležitostech ničeho měnit, doplňovat, upřesňovat předmět smlouvy apod. Vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle ( ) nic na podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, je vyloučeno, aby neurčité, popř. ve smlouvě chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají být předmětem převodu, byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 1996 sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 5/1996).

Náležitostmi smlouvy o převodu nemovitostí z hlediska její určitosti se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. a ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. , publikovaném v Soudních rozhledech č. 7/1998.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení předmětného pozemku bylo závislé na zjištění platnosti obsahu předmětných smluv z hlediska budoucího závazku k převodu bytové jednotky. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou mezi účastníky v květnu 1999 a ze dne 11. 11. 1999 je nutno posoudit jako smlouvy absolutně neplatné ve smyslu ustanovení o. z., neboť je v nich neurčitě vymezen předmět plnění. Stejně tak je správný závěr odvolacího soudu, že smlouva o smlouvě budoucí o převodu nemovitosti vzhledem k úpravě nabývání vlastnictví podle musí vyhovovat požadavkům ustanovení o. z. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že podstatnou náležitostí smlouvy o převodu je přesná identifikace předmětu převodu. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od závěru odvolacího soudu, že k absolutní neplatnosti smlouvy je soud povinen přihlédnout i bez návrhu účastníka, t.j. z úřední povinnosti. Obdobnou problematiku již řešil dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. .

Pro úplnost nutno uvést, že nelze přisvědčit dovolatelce, že v dané věci se jedná o závazkový vztah mezi členem družstva a družstvem, který je upraven v obchodním zákoníku.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle , za použití ustanovení , dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, náklady vzniklé žalovanému v souvislosti s podaným vyjádřením k dovolání pak dovolací soud nepovažoval za účelně vynaložené ve smyslu advokátního tarifu, ježto šlo o rekapitulaci právních závěrů soudů obou stupňů, nikoliv o nový právní rozbor vztahující se k podanému dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. května 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu