Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1877/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému MUDr. E. N., o 200.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2006 č.j. -204, ve znění usnesení ze dne 16. února 2006 č.j. -212, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 200.000,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 28.11.2000 byl zaměstnancem žalovaného a že od 19.2.2001 byl uznán dočasně práce neschopným. I když žalovanému předložil potvrzení o pracovní neschopnosti a pravidelně každý měsíc mu zasílal potřebné doklady, nebyly mu vyplaceny žádné nemocenské dávky, neboť žalovaný jej ke dni 25.1.2001 „protiprávně odhlásil z registrace zaměstnanců u O. H.K“. Žalobci tak „bylo bez jeho vlastního zavinění ze strany žalovaného zabráněno čerpat dávky nemocenského pojištění a ocitl se tak v tíživé zdravotní situaci bez finančních prostředků“. Po žalovaném proto požadoval náhradu vzniklé škody odpovídající částce, „která by mu byla vyplacena, kdyby protiprávním jednáním žalovaného nebyl vyřazen ze systému zabezpečení dávkami nemocenského pojištění“.

Žalovaný namítal, že žalobce u něj pracoval do 25.1.2001 a že poté „okamžitě přešel“, resp. byl spolu s ostatními zaměstnanci převeden, do nově vzniklé firmy F. B., spol. s r.o., kterou žalovaný „založil spolu se svým společníkem jako právnickou osobu“; tento převod přitom konzultoval s příslušnou správou sociálního zabezpečení. V době, kdy byl žalobce uznán dočasně práce neschopným, tedy již nepracoval pro žalovaného, ale pro firmu F. B. spol. s r.o., která mu také nemocenské dávky řádně vyplácela. Jedná se tedy „o vícenásobný požadavek na stejnou dávku sociálního zabezpečení“, který žalovaný považuje „plně za neodůvodněný“.

Okresní soud v Hradci Králové (poté, co žalobce vzal zpět žalobu co do částky 135.827,20 Kč) rozsudkem ze dne 12.5.2005 č.j. -180 žalobu o zaplacení 64.172,80 Kč s úroky za prodlení zamítl, řízení co do částky 135.827,20 Kč zastavil a rozhodl, že „žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši: 0 Kč“ a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného od 28.11.2000 jako elektronavíječ velkých cívek a od 26.1.2001 u společnosti F. B., spol. s r.o. jako montážník elektromotorů, přičemž „pro žalovaného pracoval ještě po dobu trvání jeho pracovní neschopnosti, tedy i v únoru 2001, neboť s ním žalovaný žádným způsobem pracovní poměr neukončil“. Podle názoru soudu prvního stupně tudíž „žalobce pracoval ve dvou rovnocenných souběžných pracovních poměrech, jak pro žalovaného, tak pro společnost F. B.“, z nichž se práva a povinnosti posuzují samostatně ( zák. práce). Vycházeje z příslušných ustanovení , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, dovodil, že „lze uvažovat, že žalovaný (jako tzv. malá organizace) v této rovině porušil právní povinnost, když nebylo prokázáno, že by žádost žalobce o výplatu dávek předložil příslušné správě sociálního zabezpečení“. Protože však podle článku 18 odst. 2 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. m. s., o provádění smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, „nastalo porušení povinnosti i na straně žalobce“, nelze z tohoto důvodu „přičíst v neprospěch porušení povinnosti ani straně žalované“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že za situace, kdy „žalobce neprokázal, že by žalovaný porušil nějakou právní povinnost, na základě které by pak v příčinné souvislosti vznikla žalobci škoda“, není uplatněný nárok opodstatněný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11.1.2006 č.j. -204, ve znění usnesení ze dne 16.2.2006 č.j. -212, rozsudek soudu prvního stupně „vyjma nenapadeného výroku pod bodem II (o zastavení řízení) ve výrocích pod body I a IV (o zamítnutí žaloby a o nákladech státu)“ potvrdil, „ve výroku pod bodem III“ tento rozsudek změnil tak, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.563,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobce v době pracovní neschopnosti počínající dnem 19.2.2001 již nebyl zaměstnancem žalovaného, neboť provedené důkazy „poskytují oporu pro závěr, že v daném případě došlo k přechodu práv a povinností ze žalovaného na spol. F. B., spol. s r.o. podle § 249 odst. 1 a 2 zák. práce, a to převedením úkolů zaměstnavatele, když nastupující zaměstnavatel spol. F. B., spol. s r.o. byl způsobilý pokračovat v plnění úkolů dosavadního zaměstnavatele“; o tom podle názoru odvolacího soudu svědčí nejen výpis z Ú. e. p., podle kterého žalovaný nezaměstnává žádné zaměstnance, ale i nesporné tvrzení účastníků o tom, že žalobce pokračoval od 26.1.2001 ve stejném druhu práce na stejném pracovišti, a konečně též zařazení žalobce do evidence osob nemocensky pojištěných od 26.1.2001 jako zaměstnance obchodní společnosti F. B., spol. s r o. Skutečnost, že byla podepsána pracovní smlouva mezi žalobcem a obchodní společnosti F. B., spol. s r.o. (datovaná 26.1.2001), „přechod práv a povinností k novému zaměstnavateli pouze osvědčovala“. Odvolací soud za daného stavu dospěl k závěru, že „žaloba nemůže být úspěšná proto, že žalobce nebyl v době pracovní neschopnosti v pracovním poměru u žalovaného“ (ale u obchodní společnosti F. B. spol. s r.o.), a že proto „nemohl být v evidenčním systému osob nemocensky pojištěných jako zaměstnanec žalovaného a žalovaný mu tudíž nezabránil v čerpání dávek nemocenského pojištění“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Namítal, že závěr odvolacího soudu o přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce je pouhou „spekulací“, neboť uzavření pracovní smlouvy s F. B., spol. s r.o. „svědčí dle názoru dovolatele tomu, že žalobce uzavřel s touto společností novou pracovní smlouvu a založil nový pracovní poměr, který nadále fungoval vedle původního a jednalo se tak o souběžné pracovní poměry podle zák. práce“. Dovozoval proto, že „navzdory trvání pracovního poměru došlo žalovaným jako zaměstnavatelem svévolně k odhlášení žalobce u O., a to ke dni 25.1.2001, tedy ke dni nepochybného trvání pracovního poměru účastníků“. Žalobce tedy „byl zaměstnavatelem z evidence nemocensky pojištěných osob bez svého vědomí vyřazen neoprávněně“, neboť „jeho pracovní poměr k žalovanému trval“. Dovolatel je přesvědčen, že timto jednáním žalovaný „porušil svoji povinnost ve smyslu neodhlašovat žalobce u O. dříve, než dojde k platnému ukončení pracovního poměru“, a „žalobci tak zaviněním žalovaného vznikla škoda“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z  uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobce sice v dovolání uvádí, že podle jeho názoru „má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu (že „žalobce nebyl v době pracovní neschopnosti v pracovním poměru u žalovaného“, neboť práva a povinnosti přešla na obchodní společnost F. B. spol. s r.o.) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že pracovní poměr žalobce u obchodní společnosti F. B. spol. s r.o. „nadále (tj. i po 19.2.2001, kdy byl žalobce uznán dočasně práce neschopným) fungoval vedle původního“ pracovního poměru k žalovanému], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že „se jednalo o souběžné pracovní poměry podle § 69 zák. práce“ a že proto byl ke dni 25.1.2001 „vyřazen zaměstnavatelem (žalovaným) z evidence nemocensky pojištěných osob bez svého vědomí neoprávněně“]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale jen dovolací důvod podle ustanovení , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení

Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § až 239 ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující  rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. května 2007

JUDr. Zdeněk  N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu