Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 196/2006

U S N E S E N Í

I.   Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 4. 2004, č.j. -158, ve spojení s usnesením ze dne 16. 11. 2004, č.j. -183 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 26. 7. 2002, č.j. -72, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2003, č.j. -113, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), určil, že „povinnost dříve uložená žalovanému k vyklizení bytu, stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. , není vázána na zajištění náhradního bytu, nýbrž na zajištění náhradního ubytování“; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č.j. -188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za zjištěno, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 9. 1999, č.j. -16, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 12   o velikosti 3+1, v 6. nadzemním podlaží domu č.p. 1076 v P. 10, Chudenická 1077/6 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva byla určena žalobkyně a žalovanému bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, a že v bytě bydlí účastníci i se svými třemi zletilými syny. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný, ačkoliv výlučně užívá jeden pokoj a spoluužívá kuchyni, koupelnu, WC a předsíň, odmítá se podílet na úhradě nedoplatků vyúčtování záloh za služby, že v pokoji, který užívá, jsou naskládány téměř až ke stropu nejrůznější věci, takže je znemožněno otevření okna a větrání, že občas přespává v předsíni a umisťuje svoje věci i mimo tento pokoj, z něhož se šíří zápach a hmyz, který obtěžuje ostatní osoby v bytě bydlící, že jej učinil prakticky neobyvatelným za podmínek, kdy dva synové účastníků užívají jeden pokoj a třetí syn si musel zřídit svůj koutek v kuchyni, že žalovaný odmítá tento stav řešit a navíc svým chováním vyostřuje stávající konfliktní situaci v bytě, která má za následek zhoršení psychického stavu syna účastníků L.; společné bydlení v bytě se tak stalo pro ostatní osoby neúnosné a nedůstojné. Na základě toho odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že po vydání pravomocného soudního rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu došlo k takové změně poměrů, v důsledku níž je výkon práva žalovaného v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady dle obč. zák. v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), a shledal opodstatněnou žalobu, jíž se žalobkyně podle domáhala určení, že povinnost žalovaného k vyklizení není vázána na zajištění náhradního bytu, ale toliko náhradního ubytování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , resp. o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvody podle a b) a odst. 3 V dovolání nejprve obšírně popisuje průběh řízení v dané věci a obsah v něm vydaných soudních rozhodnutí a rozebírá skutková zjištění soudu prvního stupně; dále cituje ustanovení bodu 6., čl. III. , , , odst. l a 2 , poukazuje  na rozhodnutí „č. rozh., č. rozh., a č. rozh.“ a namítá, že napadený rozsudek je v rozporu s ustanovením           , neboť „nerespektoval, že nestanoví-li zákon výslovně jinak … nelze pravomocný rozsudek soudu stanovící povinnost k vyklizení bytu až po přidělení bytové náhrady, jež má i v této části charakter rozhodnutí ve věci samé, ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením změnit jen s ohledem na změnu poměrů po nabytí právní moci rozsudku spočívající ve výkonu práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení obč. zákoníku“. Dovolatel dále odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že nepřihlédl k tomu, že žalobkyně neprokázala, jakou částkou by se měl žalovaný podílet na nájemném a na  úhradě za služby, a že nesprávně řešil otázku aplikace obč. zák., když pominul, zda je v souladu s dobrými mravy  jednání žalobkyně. Rovněž odvolacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů, jakož i to, že jeho zjištění o chování žalovaného nemají oporu v provedeném dokazování. Formuluje dále otázky, jimž přikládá zásadní právní význam, a dovozuje, že jednání žalobkyně je účelové, šikanozní a že je v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření obsáhle vyvracela námitky dovolatele, uvedla, že jím označené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu,               a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ze znění ustanovení vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud usnesením ze dne ze dne 18. 6. 2003, č.j. -113, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně z procesních důvodů a za účelem doplnění dokazování, a nevyslovil žádný závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci, nemohl při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu mít vliv na její posouzení; dovolání proto není podle přípustné.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji též dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Právní posouzení věci ( ) je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

V projednávané věci vycházel odvolací soud z právního názoru, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva žalovaného (trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení bytu) byl v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), může soud – podle – určit,  že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění této formy bytové náhrady, ale toliko na zajištění náhradního ubytování. Uvedený názor je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Dovolací námitka, že napadený rozsudek je z důvodů uvedených v dovolání v rozporu s ustanovením , nemůže tedy založit přípustnost dovolání podle

Odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) se zabýval otázkou, zda v dané věci došlo ke změně poměrů a na základě zjištěného skutkového stavu  dospěl k závěru, že k takovéto změně došlo.

Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle nebo b) – přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.       Z tohoto důvodu nemůže obstát dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu pochybení při zjišťování skutkového stavu věci.

Odvolací soud  se dále zabýval posouzením věci z hlediska  § 3 odst. 1 obč. zák.  a dospěl k závěru, že výkon práva žalovaného – trvání na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu – je v rozporu s dobrými mravy.

Pokud dovolatel proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení proto nemohou založit ani dovolatelem formulované otázky zásadního právního významu, neboť obsahově směřují proti hodnocení okolností významných z hlediska obč. zák.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení       věty první, , a a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (, ve spojení s ustanovením , ve spojení s ustanovením , , ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. dubna 2007

Doc. JUDr. Věra  K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu