Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1353/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. února 2005, č. j. -55, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 22, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, nacházející se v VII. poschodí domu č. p. 417, v ulici Milánská, v P. 15, H. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a o vrácení přeplatku soudního poplatku (výrok III.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. října 2005, č. j. -666, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. o věci samé a II. o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že hlavní město P. jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně uzavřeli dne 18. ledna 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též jen „nájemní smlouva ze dne 18. ledna 1995“), že dne 8. března 2000 byl uzavřen dodatek ke smlouvě o nájmu bytu, že v nájemní smlouvě ze dne 18. ledna 1995 byl žalovaný uveden jako osoba bydlící v bytě vedle nájemkyně, konkrétně jako její druh, že žalovaný se spolu s žalobkyní do bytu nastěhoval po narození dcery účastníků a byt užíval jako člen domácnosti a že v srpnu 2003 ukončili účastníci společnou domácnost, žalobkyně odvolala souhlas s dalším užíváním předmětného bytu žalovaným a vyzvala jej, aby byt opustil. Dále zjistil, že žalobkyně v bytě již delší dobu nebydlí, že kvůli konfliktním vztahům s žalovaným se i s nezletilou dcerou zdržuje u svých rodičů a že ačkoliv žalovaný za této situace bydlí v bytě sám, přispívá žalobkyni na náklady spojené s bydlením pouze jednou polovinou. Vzal také za prokázáno, že žalovaný je absolventem vysoké školy, že nemá žádné zdravotní problémy, že v současné době je zaměstnán a že svou bytovou situaci se nepokoušel nijak aktivně řešit. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že po odvolání souhlasu ze strany žalobkyně užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě  v konečném důsledku vyhověl ( , , ve znění účinném do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. , a na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2002, sp. zn. , rovněž dovodil, že prostřednictvím ustanovení obč. zák. sice nelze založit právo žalovaného na bytovou náhradu, avšak důsledkem jeho aplikace není konstituování nového práva, nýbrž omezení již existujícího práva žalobkyně na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí. Proto – a to i s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. – dovodil, že i v těchto případech lze uvažovat o delší lhůtě k vyklizení, popřípadě i o bytové náhradě pro vyklizovaného. Po vyhodnocení okolností na straně obou účastníků řízení však dospěl k závěru, že po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejího práva takto odložila. Přitom vzal v úvahu, že žalobkyně – výlučná nájemkyně – v bytě od 15. března 2004 nebydlí, že je nucena v důsledku konfliktních vztahů mezi účastníky přebývat u svých rodičů, že žalovaný, ačkoliv bydlí v bytě sám, hradí jen polovinu nákladů spojených s bydlením, že je absolventem vysoké školy, nemá žádné zdravotní problémy, je zaměstnán a svou bytovou situaci se nepokoušel nijak aktivně řešit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). V dovolání obsáhle zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vyjádřil přesvědčení, že by bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu obč. zák.), pokud by měl být z bytu vyklizen bez bytové náhrady. V této souvislosti zdůraznil charakter soužití účastníků, poukázal na to, že z tohoto soužití se narodilo nezletilé dítě, a dodal, že účastníci dítě společně vychovávali a vedli společnou domácnost. Namítl, že žalobkyně byt získala právě proto, že žila v partnerském vztahu, očekávala narození dítěte a byla soudkyní obvodního soudu. Podle názoru žalovaného žalobkyně má kde bydlet a není pravda, že by jí v užívání bytu bránil; byla to ona, která se z bytu odstěhovala i s dcerou, přičemž odstěhováním chtěla dosáhnout odcizení mezi ním a dcerou. Dále uvedl, že po právní moci rozhodnutí se z bytu odstěhoval do podnájmu, avšak žalobkyně se do bytu nevrátila, i nadále bydlí         u rodičů a byt podnajímá. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost užitých dovolacích argumentů, ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně nepřípustné odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání  a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že po změnách, které byly  v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Současně neopomenul, že již v rozhodnutí ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 305 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura (a dále např. v rozsudku ze dne 1. června 2001, sp. zn. , uveřejněném po C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Zbývá dodat, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – směřuje pouze proti výroku o „bytové náhradě“; proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno ( věta za středníkem ) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Zbývá dodat, že vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle   rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu                s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle         , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení, zda vyklizovací povinnost žalovaného lze vázat na zajištění bytové náhrady). Dovolatel však opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se zejména současného bydlení žalovaného je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé ( ), jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k takto nově vznášeným skutkovým tvrzením týkajícím se zejména současné bytové situace žalovaného, které byly uplatněny až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Ustálená soudní praxe dovodila, že v případech, kdy jde o odvozený právní důvod bydlení opírající se o souhlas nájemce bytu či vlastníka domu s užíváním bytu určitou osobou (jako tomu bylo v souzené věci), zaniká takovýto právní důvod bydlení odvoláním souhlasu nájemce, resp. vlastníka s jeho dalším bydlením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2002, sp. zn. , uveřejněné pod C 1252 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2005, sp. zn. ). Povinnost takovéto osoby k vyklizení nelze vázat za použití analogie (§ 853 obč. zák.) na zajištění bytové náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2001, sp. zn. , a  ze dne 29. května 2002, sp. zn. , uveřejněné pod  C 320 a C 1267 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 a svazek 18).

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. ). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě.

Jestliže na základě skutkového stavu, jehož správnost nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle úspěšně zpochybnit (viz výklad shora), odvolací soud dovodil, že po odvolání souhlasu ze strany žalobkyně užívá dovolatel předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – podmínil zajištěním bytové náhrady, lze jeho rozhodnutí pokládat za odpovídající ustálené soudní praxi.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a , ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění do 31. srpna 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. dubna 2007

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu