Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1988/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k pozemku blíže identifikovanému v napadeném rozhodnutí s tím, že žalobkyni sice svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, nelze však souhlasit s jejím argumentem, že kupní smlouva, na základě níž měla vlastnické právo k dotčené nemovitosti převést na žalovaného, je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení ve spojení s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.). Žalovaný (zástupce žalovaného) měl svým jednáním uvést žalobkyni v omyl, když před podpisem smlouvy ji měl ubezpečit o tom, že ještě před podáním návrhu na vklad do katastru bude smlouva předložena k udělení souhlasu nadřízenému církevnímu orgánu (Arcibiskupství pražskému). Je zřejmé, že pokud v posuzovaném případě žalobkyně věděla, že kupní smlouva musí být předložena ke schválení nadřízenému orgánu, a sama si předem toto stanovisko ani nezjistila ani nevyžádala, jakož ani nenavrhla úpravu textu kupní smlouvy tak, aby ve smyslu o. z. byly do ní zakomponovány vedlejší ujednání mající povahu podmínky odkládající podle o. z., pak její omyl nelze mít za omluvitelný, když se bez příčiny nechala ovlivnit příslibem zástupce žalovaného o doplnění smlouvy o následný souhlas nadřízeného orgánu a stejnopisy smluv mu svěřila. Tento omyl nelze navíc považovat ani za kvalifikovaný, neboť se nemohl promítnout do vůle žalobkyně, tedy do podstaty projevu vůle prodat předmětnou nemovitost za dohodnutou cenu osobě žalovaného. Nebyly tedy naplněny zákonné předpoklady pro závěr o relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl podle o. z., které se žalobkyně dovolala v průběhu řízení. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. je nepřípadný, neboť řeší skutkově odlišný případ a závěry tam dovolacím soudem přijaté na daný případ aplikovat nelze. Kupní smlouvu nelze považovat za absolutně neplatnou ani ve smyslu ustanovení § 39 o. z., neboť k závěru o absolutní neplatnosti nelze dospět tam, kde se jedná pouze o rozpor s jinými než obecně závaznými předpisy – tak jak to je i v daném případě, když předpisy církevního práva (Kodex kanonického práva a směrnice č. 2/2001 Arcibiskupství pražského ze dne 13. 7. 2001) nelze za obecně závazné předpisy pokládat.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolaní, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a to z důvodů uvedených v ust. písm b) s tím, že odvolací soud nesprávně právně posoudil povahu omylu v daném jednání, neboť okolnost, zda osoba koná v omluvitelném či neomluvitelném omylu, je nutno posoudit jednak z hlediska vlastního jednání mezi stranami, jednak vzhledem k osobním poměrům jednajícího. Právní povaha jednání mezi žalobkyní a žalovaným (žalovaný měl odnést podepsané smlouvy do sídla Arcibiskupství pražského za účelem souhlasu Arcibiskupství pražského) spočívá v tom, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena ústně smlouva příkazní a vztahuje se na ni zásada pacta sunt servanda. Při posuzování náležité péče a opatrnosti je třeba vycházet z postavení a poměrů jednajícího. Statutárním orgánem žalobkyně je farář a je zřejmé, že vzhledem ke svým poměrům a zkušenostem považoval uzavřenou příkazní smlouvu za závaznou pro obě strany a nemohl předpokládat, že žalovaný záměrně vyvolal omyl za účelem vlastního prospěchu na úkor žalobkyně. Nelze též souhlasit s názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. řeší skutkově odlišný případ a nelze jej tudíž použít. Co se týče podstaty sporu, je možno analogicky aplikovat odůvodnění a závěry tohoto rozhodnutí na daný případ, „protože se jednalo o vědomé oklamání žalobce ze strany žalovaného, žalobce by za jiných okolností podepsané smlouvy žalovanému nesvěřil.“ Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek jak soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný. V úvodu stručně zopakoval skutkové okolnosti souzeného sporu a poté se vyjádřil tak, že nelze vůbec uvažovat o tom, že by prodávající jednal v omylu. Žalovaný byl v okamžiku podpisu přesvědčen o tom, že interní postup mezi farností a Arcibiskupstvím p. byl dodržen a že pokud by tomu tak nebylo, zástupce žalobkyně by smlouvu nepodepsal.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem a splňovalo všechny zákonem stanovené náležitosti.

Dovolání je však nepřípustné.

Podle ust. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. ), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. ), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( písm b/ ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Dovolací soud je potom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.

Dovolací soud pokládá závěry odvolacího soudu za souladné s hmotným právem i s ustálenou judikaturou a plně se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu týkajícími posouzení charakteru omylu v jednání dovolatelky ve vztahu k žalovanému. Pro právní posouzení věci (zda jde o relativní neplatnost ve smyslu § 49a o. z.) je rozhodující, zda se na straně dovolatelky jednalo o omyl, který je pro daný právní úkon podstatný (error essentialis) a zda lze považovat tento omyl za omluvitelný. V tomto smyslu lze poukázat zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. , v němž byla tato otázka detailně řešena. Omyl u právního úkonu je podstatný jen tehdy, týká-li se právního důvodu (error in negotio), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate), osoby (error in personam), popřípadě jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující. O omyl, který lze omluvit, pak nepůjde tehdy, kdy jednající osoba, která se omylu dovolává, měla možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. V souzeném případě se dle názoru dovolacího soudu nejednalo o omyl kvalifikovaný (podstatný), neboť nebylo lze dovodit z projevené vůle dovolatelky, že udělení souhlasu jejího nadřízeného orgánu bylo pro uskutečnění daného právního úkonu rozhodující, a to zvláště ve chvíli, kdy dotčená smlouva již byla stvrzena podpisy smluvních stran. Dovolatelka se navíc mohla vyhnout absenci souhlasu nadřízeného orgánu s prodejem předmětné nemovitosti tím, že sama jej mohla obstarat prostřednictvím svého zástupce. Skutečnost, že tento souhlas nebyl udělen, nebyla pro daný právní úkon rozhodující, resp. podstatná. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. , jímž dovolatelka argumentovala, se pak vztahuje na jiný skutkový stav, kdy za právně významné bylo považováno záměrné uvedení v omyl ohledně možnosti druhého účastníka smlouvy poskytnout plnění z této smlouvy (zaplatit kupní cenu). Dovolatelka sice uvádí, že by „za jiných okolností podepsané smlouvy žalovanému nesvěřila“, z čehož nicméně vyplývá, že i případná vědomost dovolatelky o tom, že žalovaný uvedenou smlouvu nepředloží k potvrzení nadřízenému orgánu dovolatelky, by změnilo pouze to, že by žalovanému předmětnou kupní smlouvu nesvěřila, avšak na uzavření kupní by to nemělo žádný vliv.

Pokud dovolatelka namítá, že mezi ní a žalovaným byla uzavřena ústně příkazní smlouva, spočívající v tom, že žalovaný předmětnou kupní smlouvu zanese k potvrzení nadřízenému orgánu dovolatelky, dovolací soud upozorňuje, že i případné neplnění žalovaného ze smlouvy příkazní nemohlo zakládat relativní neplatnost smlouvy kupní, neboť v takovém případě se jedná o dva odlišné a na sobě nezávislé právní úkony, které je nutno posuzovat odděleně.

Napadené rozhodnutí nemá tedy po právní stránce zásadní význam, protože právní závěry tam vyjádřené odpovídají zcela platnému hmotnému právu a jeho výkladu, přičemž dovoláním vymezená právní otázka byla již v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Dovolání dle a odst. 3 tak není přípustné. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , a V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. , , a ve znění , č. , č. , a č. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. – čl. II), celkem tedy ve výši 2.575,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 19. dubna 2007

JUDr. František  I š t v á n e k

předseda senátu