Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 860/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně ve výši 26.600,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení zažalované částky, s tím, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Nesouhlasí sice s právním hodnocením této věci, což však nemá na konečné rozhodnutí vliv, neboť dospěl, byť z jiných důvodů, ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Smlouva o nájmu nebytových prostor (ze dne 4. 6. 1993), uzavřená mezi žalobcem a veřejnou obchodní společností žalovaných, je od počátku absolutně neplatná, neboť k tomuto úkonu nebyl dán souhlas vlastníka nemovitosti a absenci tohoto souhlasu nemůže podle ustálené judikatury nic zhojit. Proto ani uznání dluhu (zaplacení „odstupného“ žalobci za přenechání do podnájmu předmětných nebytových prostor) učiněné dne 9. 9. 1999 žalovanými nemůže vyvolat účinky s ním spojované dle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.). Uznáním dluhu se dle právě citovaného ustanovení vytváří vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání existoval. U promlčeného dluhu má uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Pokud byla uznána jako platná část smlouvy, týkající se tzv. odstupného, pak by povinnost plnit z této smlouvy a splnit tam uvedený závazek svědčila jinému subjektu, než který byl žalován, tj. nikoliv žalovaným jako fyzickým osobám.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že dovolání považuje za přípustné dle písm b) , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ) a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu písm b) Souhlas vlastníka nebytových prostor ke smlouvě o podnájmu žalobce neměl, avšak z této smlouvy jednoznačně vyplývá „vůle stran být vázány povinnostmi a oprávněny právy z ní plynoucí“. Podnájemní vztah platně nevznikl, ale vznikla smlouva innominátní dle ust. o. z. Důvod neplatnosti se týká jen části právního úkonu. Z projevů vůle stran vyplývá závazek přenechání nebytových prostor za účelem jejich získání veřejnou obchodní společností do nájmu, a to za úplatu ve výši 490.000,- Kč (nazvanou odstupným). Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR vydal rozsudek, jímž zruší jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně.

K dovolání se vyjádřily žalované s tím, že navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl, neboť oba soudy úplně zjistily skutkový stav věci a na tomto základě vyvodily správné právní konsekvence. Odstupné podle obchodního práva může mít povahu pouze satisfakční za porušení závazku; nemůže být tudíž peněžním ekvivalentem, tedy cenou za postoupení práva nájmu, zvláště když sám postupitel nedisponoval z vůle vlastníka objektu právem svůj nájemní vztah postoupit. V době uznání dluhu nevěděly o tom, že mohou namítat promlčení tohoto dluhu a promlčený dluh nehodlaly uznat.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a došel k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení   písm b) , neboť napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, a to proto, že byl vázán právním názorem soudu odvolacího (tzv. skrytá diformita).

Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Jelikož existence vad vyjmenovaných v , větě druhé, namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil ( věta první ), jsou pro přezkum prováděný dovolacím soudem relevantní toliko právní závěry odvolacího soudu vymezené v dovolání.

Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů nesprávného právního posouzení věci [ ]. O nesprávné právní posouzení se jedná tehdy, jestliže soud odvolací na daný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně ho vyložil. V daném případě je pak rozhodující řešení právní otázky, zda právní úkon uznání dluhu učiněný žalovanými měl právní následek předpokládaný příslušným právním předpisem, tedy ustanovením o. z, který stanoví, že uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen, věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Pokud vědomost o promlčení na straně dlužníka nebyla dána, je třeba z toho dovodit důsledek, že pokud dlužník v době uznání dluhu nevěděl o jeho promlčení, pak se nezakládá právní domněnka, že dluh v době uznání trval. Nezáleží na tom, zda dlužník o promlčení nevěděl z důvodu neznalosti právní úpravy promlčení nebo z důvodů jiných [viz. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. . Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 1219 s. – str. 709]. V dané věci bylo prokázáno (odvolací soud se v tomto smyslu ztotožňuje se skutkovými závěry dosaženými soudem I. stupně), že žalované o promlčení dluhu v době jeho uznání nevěděly, a i proto nelze v tomto případě uvažovat o založení právních následků spojovaných s právním úkonem uznání dluhu dle ustanovení o. z.

Nad to je – ve smyslu názoru odvolacího soudu - nutno  smlouvu o podnájmu nebytových prostor ze dne 4. 6. 1993 uzavřenou mezi dovolatelem a žalovanými považovat za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem ( o. z.), protože nebyl udělen souhlas pronajímatele ( ,  o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění účinném do 18. října 2005, kdy nabyla účinnosti novela provedená ). Neobstojí zde ani dovolatelova argumentace, že mezi ním a žalovanými byla ve skutečnosti uzavřena innominátní smlouva dle ust. o. z. Takový právní úkon by totiž bylo třeba považovat též za absolutně neplatný, a to pro obcházení zákona dle o. z. (byl by opět obcházen zákonem vyžadovaný souhlas pronajímatele).

Žalovaným samým skutečně nesvědčí ani pasivní věcná legitimace. Je sice možné, aby věřitel uplatnil jednou žalobou svoji pohledávku (po předchozí písemné výzvě) i vůči společníkům veřejné obchodní společnosti, to však vždy jen v poměrech solidárního neomezeného ručení společníků ve smyslu § 86 obch. zák., tedy  společně s veřejnou obchodní společností.

Z výše uvedeného vyvozuje dovolací soud závěr, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí je zcela souladné s hmotným právem i s ustálenou judikaturou. Z tohoto důvodu dovolací soud postupoval dle ustanovení a dovolání žalobce zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , a V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 26.000,- Kč (srov. ,  , a ve znění , č. , č. , a č. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. – čl. II), celkem tedy ve výši 26.600,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 19. dubna 2007

JUDr. František  I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu