Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 983/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I.      Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2006, č.j. -71, se v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení, odmítá.

II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.

III.   Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám jejího zástupce advokáta, na nákladech dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, č.j. -71, změnil v odvoláním napadeném výroku rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (soud prvního stupně) ze dne 27. 6. 2005, č.j. -40 tak, že „se žaloba, kterou se a) žalobkyně B. K. domáhala určení, že jí vzniklo ke dni 12. 10. 1997 nájemní právo k hrobovému místu č. 28-29, I. řada, nacházejícímu se na veřejném pohřebišti v M. K., při ulici Kuřimská, na pozemku parc. č. 353 a parc. č. 1274, k. úz. a obec M. K. a toto nadále trvá, zamítá;“ současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Uvedl, že prvostupňový soud vykládá pojmy „propůjčení“ a „užívání“ obsažené v dosavadních předpisech o pohřebnictví nadbytečně a tyto pojmy srovnává s institutem nájemní smlouvy vymezené ustanoveními a násl. , , ve znění po novele provedené (dále jen „obč. zák.“). Pomíjí však skutečnost, že transformace dosavadních užívacích práv upravených předchozím zněním je tímto zákonem ve znění citované novely výslovně řešena; naopak , o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů, žádné obdobné ustanovení o transformaci práva užívání hrobového místa na právo nájmu neobsahuje. Žalobkyni tak před účinností vzniklo právo užívání hrobového místa, nikoliv nájemní vztah k hrobovému místu; takový vztah mohl být založen pouze nájemní smlouvou na základě ustanovení a násl. tohoto zákona. Odvolací soud taktéž nesdílí názor soudu prvého stupně o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi správou pohřebiště a žalovanou pro rozpor se zákonem ( obč. zák.), neboť „ neváže platnost nájemní smlouvy na skutečnost, že bude uzavřena se všemi dosavadními uživateli hrobového místa, takže je tím dána možnost uzavřít smlouvu pouze s některým z nich s tím, že ostatní uživatelé, pokud byli opomenuti, měli možnost ve smyslu ustanovení citovaného zákona domáhat se ve lhůtě třiceti měsíců od účinnosti zákona splnění povinnosti provozovatele pohřebiště s nimi nájemní smlouvu uzavřít (v případě nesouhlasu ze strany provozovatele i soudní cestou).“

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi ní a žalovanou dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že ke dni 12.10.1997 (úmrtí F. V. ml.) jí vzniklo „užívací právo k hrobovému místu“, a nikoli právo nájemní, neboť neobsahuje ustanovení o transformaci takového práva na právo nájmu, a k jeho vzniku je tak zapotřebí uzavření nájemní smlouvy. Ve shodě se soudem prvého stupně zastává dovolatelka názor, že „nájemní právo vzniklo ke dni 12. 10. 1997 všem osobám blízkým, a to ze zákona, a že toto právo tedy stále trvá.“ Dále (opět shodně se soudem prvého stupně) dovozuje, že uzavřela-li obec nájemní smlouvu podle pouze s jednou oprávněnou osobou, jedná se o neplatný právní úkon podle obč. zák., neboť pronajímatelem „nebylo respektováno ustanovení tohoto zákona (č. ), a to povinnost předložit do dvou let ode dne jeho účinnosti dosavadním uživatelům hrobových míst návrh smlouvy o nájmu hrobového místa, pokud takovéto smlouvy nejsou uzavřeny písemně.“ Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v dovoláním napadených částech zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Uvádí, že právní vztah mezi správou pohřebiště a občanem byl podle právní úpravy účinné k 12. 10. 1997 ( , o postupu při úmrtí a pohřebnictví) jednoznačně vztahem „propůjčení,“ přičemž právo nájmu k hrobovému místu bylo upraveno až s účinností od 1. 1. 2002 Tento zákon neobsahuje žádné ustanovení o transformaci práva propůjčení na právo nájmu a pro vznik nájemního vztahu naopak předpokládá uzavření nájemní smlouvy mezi provozovatelem pohřebiště a nájemcem, z čehož podle žalované vyplývá, „že žalobkyním nemohl dne 12. 10. 1997 vzniknout nájemní vztah k hrobovému místu.“ Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , a a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

V posuzovaném případě je dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle přípustné.

Podle a 3 věty první je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v , a b) a (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ). Uvedené vady nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud tak přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ).

Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci dovolatelka zpochybnila právní závěry odvolacího soudu (na nichž napadené rozhodnutí spočívá), že právo, které počínaje dnem 12. 10. 1997 svědčilo žalované i  žalobkyni k předmětnému hrobovému místu, bylo svou povahou právem užívání (resp. „propůjčení“) hrobového místa a nikoli právem nájmu, a že nájemní smlouva uzavřená mezi provozovatelem pohřebiště a žalovanou není neplatná pro rozpor se zákonem, neboť nepodmiňuje její platnost tím, zda byl její návrh předložen všem dosavadním uživatelům hrobového místa.

, o pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, nahradil dosavadní právní úpravu začleněnou do části druhé vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. , o postupu při úmrtí a pohřebnictví. Ustanovení citovaného zákona předpokládá pro vznik nájemního vztahu uzavření smlouvy o nájmu hrobového místa mezi provozovatelem pohřebiště jako pronajímatelem a nájemcem. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení vyplývá vůle zákonodárce nahradit dosavadní administrativně-právní vztah „propůjčení místa na veřejném pohřebišti“ kvalitativně odlišným vztahem nájemním, jehož podstatným rysem je rovné postavení mezi provozovatelem pohřebiště (pronajímatelem) a nájemcem. Z výše uvedeného, jakož i ze skutečnosti, že neobsahuje žádné ustanovení o transformaci práva užívání (propůjčení) hrobového místa na právo nájmu, je zřejmé, že nájemní vztah k hrobovému místu mohl vzniknout nejdříve dnem účinnosti tohoto zákona výlučně na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy. Dovolací soud proto považuje za správný závěr odvolacího soudu, že dnem 12. 10. 1997 přešlo současně na žalovanou i žalobkyni právo užívání hrobového místa, které bylo (ve vztahu k žalované) nahrazeno dnem uzavření nájemní smlouvy dle právem nájemním; ve vztahu k žalobkyni zaniklo právo užívání dnem 1. 7. 2004 (tj. poté, co s ní v zákonem stanovené třicetiměsíční lhůtě nebyla uzavřena nájemní smlouva).

Námitku dovolatelky týkající se neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s ustanovením nepovažuje dovolací soud za důvodnou, neboť, jak odvolací soud správně uvedl, citovaný zákon nepodmiňuje platnost nově uzavřené nájemní smlouvy splněním povinnosti provozovatele pohřebiště předložit všem dosavadním uživatelům návrh takové smlouvy (a ani nestanoví její neplatnost v případě, že tak neučiní); za této situace se dovolatelka mohla ve stanovené třicetiměsíční lhůtě domáhat splnění povinnosti provozovatele pohřebiště s ní nájemní smlouvu uzavřít.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolatelce se nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle části věty za středníkem v této části zamítl.

Z vyjádření dovolatelky, že dovolání podává „proti výroku III. a IV. tohoto rozhodnutí,“ vyplývá, že dovolání směřuje rovněž proti té části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou.

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení až ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Dovolací soud proto dovolání v části směřující proti výroku o nákladech řízení podle a věty první jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věty první, , a 2 a a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované, a to v částce 10.300,- Kč, sestávající z částky 20.000,- Kč podle   , , , , v platném znění, snížené o 50 % podle citované vyhlášky, a z částky 300,- Kč paušální náhrady výdajů podle , v platném znění.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 3. dubna 2007

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu