Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2452/2006

U S N E S E N Í

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce D. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P., územně členěnému statutárnímu městu, zastoupenému advokátem, 2) JUDr. J. V.,, zastoupenému advokátem, 3) JUDr. L. R., zastoupenému advokátem, 4) JUDr. J. K., 5) JUDr. V. R.,  a 6) JUDr. L. I., žalovaným ad 2), 4), 5) a 6) zastoupeným  advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března 2006, č. j. - 289, takto:

I. Dovolání  se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám M. K., advokáta.

III. Žalobce je povinen zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. M. V., advokáta.

IV. Žalobce je povinen zaplatit druhému, čtvrtému a pátému žalovanému a šesté žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. G., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j.

- 289, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne

29. 6. 2005, č. j. - 258, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že ideální polovina stavební parcely č. parc. 128 a ideální polovina třípodlažního domu čp. 43 - objektu bydlení postavená na stavební parcele č. 128, nemovitostí zapsaných

u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P. pro katastrální území P., obec P., na LV č. 8533 je ve vlastnictví města P., a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že první žalovaný jako prodávající uzavřel dne 30. 10. 1992 se žalovanými 2), 3), 4) a 5) jako kupujícími kupní smlouvu o převodu ideální poloviny předmětných nemovitostí se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. zpevněnou plochou, hradbou, opevněním, jakož i se všemi právy, užitky a povinnostmi, každému z kupujících v rozsahu jedné ideální osminy k celku, kterou za prodávajícího podepsal primátor města. Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl povolen s právními účinky ke dni 30. 12. 1992. Dále bylo zjištěno, že uzavření kupní smlouvy předcházelo zveřejnění záměru prvního žalovaného prodat podíl na nemovitostech ve smyslu ust. , o obcích (obecní zřízení), který byl vyvěšen na úřední desce dne 23. 4. 1992 s informací, že pro dům byl vypracován regulativ, že se na něj vztahuje a že cena činí 671.344,- Kč, a dále v něm bylo uvedeno, že uzávěrka přihlášek se stanoví na den 25. 5. 1992. Veřejná prohlídka domu se uskutečnila dne 20. 5. 1992, přičemž prvnímu žalovanému předložilo své nabídky celkem 11 zájemců o koupi nemovitostí, mezi nimi i 2), 3), 4) a 5) žalovaní; žalobce zájem o koupi neprojevil. Usnesením zastupitelstva města P. ze dne 17. 9. 1992 pak byl schválen prodej domu v P. společníkům advokátní kanceláře V., R., K. a spol. za částku 2,170.000,- Kč, přičemž usnesením rady města P. ze dne 1. 10. 1992 byl vyjádřen souhlas s tím, že bude uzavřena kupní smlouva

o převodu ideální poloviny domu za polovinu ceny vydražené v aukci, tj. 1,085.000,- Kč, a usnesením téhož orgánu ze dne 16. 7. 1992 byl vyjádřen souhlas s konáním aukcí o prodeji mimo jiné domu. Odvolací soud se na základě takto zjištěného skutkového stavu věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není opodstatněná, neboť první žalovaný při zveřejnění záměru města prodat ideální polovinu předmětných nemovitostí postupoval v souladu s ust. , o obcích (obecní zřízení), když záměr města nemovitosti prodat byl řádně zveřejněn, a za nedůvodné považoval tvrzení žalobce, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle

§ 39 obč. zák. z důvodu, že zveřejnění záměru nepředcházelo rozhodnutí zastupitelstva města o jeho schválení. Za správný považoval názor soudu prvního stupně, že citované ustanovení nestanoví, že „zveřejnění záměru na dobu nejméně 30 dnů před projednáním v orgánech obce vyvěšením na úřední desce by mělo předcházet rozhodnutí zastupitelstva o takovém záměru“, a dále dovodil, že zákon klade důraz na zveřejnění záměru a neupravuje mechanizmus vzniku tohoto záměru. Stejně tak se soudy obou stupňů neztotožnily ani s názorem žalobce, že označená jako záměr obce, kterou zveřejnil Ú. m. P., hospodářský odbor, byla vydána neoprávněnou osobou, a poukázaly rovněž na to, že žalobce nebyl potencionálním zájemcem o koupi předmětného majetku, což mu neumožňuje zpochybnit platnost kupní smlouvy (nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení). Protože žalovaný 5) převedl kupní smlouvou ze dne

27. 4. 1994 svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech na žalovanou 6), je podle krajského soudu správný i závěr okresního soudu, že žalovaný 5) není ve sporu pasivně věcně legitimován. Odvolací soud též jako nedůvodnou odmítl námitku žalobce

o podjatosti soudců Krajského soudu v Plzni rozhodujících v této věci, neboť byla podána opožděně a je nedůvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. , a podává je z důvodu uvedeného v ust. Má za to, že napadené rozhodnutí má

po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, „zda záměr obce podle převést nemovitý majetek musí být před zveřejněním projednán

a schválen k tomu příslušným orgánem obce“. Podle jeho názoru, není zveřejňovaný záměr obce zcizit nemovitý majetek „ničím jiným než navenek vyjádřeným úmyslem obce tak učinit, a proto o tomto úmyslu může rozhodnout jen orgán obce, tj. zastupitelstvo, do jehož působnosti náleží nakládání s nemovitostmi“, a nikoliv hospodářský odbor obecního úřadu, jak tomu bylo v daném případě. Obecní úřad je v oblasti samostatné působnosti obce podle § 58 odst. 3 písm. b) bod 1 cit. zákona oprávněn plnit úkoly, které mu uložila rada nebo zastupitelstvo a vzhledem k tomu, že nakládání s nemovitostmi patří do působnosti zastupitelstva, mohlo zveřejnění záměru prodat předmětné nemovitosti obecnímu úřadu uložit pouze zastupitelstvo, k čemuž však nedošlo. Protožeu označenou jako záměr obce vytvořil hospodářský odbor obecního úřadu, nemůže být projevem vůle obce zcizit předmětné nemovitosti a nemůže být považována za záměr obce ve smyslu ust. cit. zákona, z čehož dovotalel dovozuje, že předepsané zveřejnění záměru obce zcela chybí a kupní smlouva je tak podle obč. zák. absolutně neplatná. Dále žalobce odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda tato je skutečně navenek projevenou vůlí obce, nýbrž zdůrazňuje, že ust. cit. zákona neupravuje mechanismus vzniku tohoto záměru, ale že klade důraz na jeho zveřejnění, přičemž výkladem tohoto ustanovení se žádný ze soudů nezabýval. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Všichni žalovaní se ve svých podrobných písemných vyjádřeních k dovolání ztotožnili s právními závěry soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomuto oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která  je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej

na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle , o obcích (obecní zřízení), jak platilo v rozhodném znění (tj. k datu před a v době, kdy byla uzavřena sporná kupní smlouva) obecní zastupitelstvo rozhoduje o nabytí a převodu nemovitých věcí. Záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů

před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky (odst. 4 tohoto ustanovení).

Porušením povinnosti obce zveřejnit záměr převést nemovitý majetek obce se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. ,

a dospěl k závěru, že převodní smlouva uzavřená bez zveřejnění záměru je

(pro obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák.) absolutně neplatná.

V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, pak Nejvyšší soud judikoval, že „neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle žalobních tvrzení znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva

o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem

o koupi, je neplatná [ ]“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „zatímco okolnost, že záměr převést nemovitý majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení povinnosti podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli dozvědět), typově jiná situace nastává, jestliže záměr zveřejnit majetek obce sice byl odpovídajícím způsobem zveřejněn, avšak nebyla dodržena předepsaná třicetidenní lhůta. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy se v takovém případě u osob, které tvrdí, že byly poškozeny na svých právech coby další zájemci o koupi nemovitosti ve vlastnictví obce, může prosadit (je dán) jen na základě tvrzení, že v určené lhůtě (nebo i před započetím jejího běhu) samy zájem o koupi projevily (učinily obci nabídku)“.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že smysl zveřejnění záměru obce k převodu nemovitého majetku tkví v tom, aby všichni potenciální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce neučinily taková opatření, pro která by ke včasné nabídce zájemce jiného již nemohlo být přihlédnuto.

K námitkám v dovolání je třeba uvést, že citované ustanovení nestanoví, že by  záměr obce převést nemovitý majetek musel být před zveřejněním v obci projednán

a schválen zastupitelstvem obce, a takováto povinnost obce (města) nevyplývá ani z ust. § 36 cit. zákona, které obsahuje výčet pravomocí zastupitelstva obce (města). Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že patří-li nakládání s nemovitostmi do působnosti zastupitelstva, mohlo zveřejnění záměru prodat předmětné nemovitosti obecnímu úřadu uložit pouze zastupitelstvo, neboť samotné zveřejnění záměru obce (města) prodat nemovitý majetek, jímž obec (město) plní vůči občanům informační povinnost a zaručuje jim rovnou příležitost se o prodeji nemovitosti dozvědět a předložit nabídku ke koupi, není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, neboť právě proto, že jde jen o záměr, se nejedná o jednostranný adresovaný právní úkon [o návrh – nabídku (ofertu) prodeje konkrétnímu individuálně určenému adresátovi (oblátovi) ve smyslu ust. § 43a obč. zák.], a nejde-li o právní úkon, nemůže záměr obce nemovitosti prodat zveřejněný v daném případě Ú. m. P., hospodářským odborem, způsobit absolutní neplatnost uzavřené kupní smlouvy podle § 39 obč. zák.

S ohledem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu je ovšem nutno rovněž zdůraznit, že soudy obou stupňů se zcela nadbytečně zabývaly věcným posouzením určovací žaloby, ačkoliv žalobu bylo namístě zamítnout již pro neexistenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu ust. , když v řízení bylo zcela nepochybně prokázáno, že záměr prvního žalovaného předmětné nemovitosti prodat zveřejněn po zákonem stanovenou dobu byl a že žalobce o koupi nemovitostí zájem neprojevil a svoji nabídku nepředložil.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. , a dovolání proti němu podle není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle ust. věty první, ,  a , neboť první žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle , vyčíslená podle ust. , , snížená podle vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle ], a náhrady hotových výdajů podle ust. , v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátka, který prvního  žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným bylo rozhodnuto podle ust. věty první, ,  a , neboť třetí žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500- Kč [odměna z částky určené podle , vyčíslená podle ust. , , snížená podle vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle ], a náhrady hotových výdajů podle ust. , v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který třetího žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým, čtvrtým, pátým a šestým žalovanými bylo rozhodnuto podle ust. věty první, ,  a , neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle , vyčíslená podle ust. , , snížená podle vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle a zvýšená o 20 % podle ], a náhrady hotových výdajů podle ust. , v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.075,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. března 2007

JUDr. Olga  Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu