Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1893/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. M.,  zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o zařazení do platové třídy a o 62.445,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2005 č.j. -97, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou dne 4.6.2002 (a doplněnou dne 23.7.2004, dne 10.3.2005 a dne 30.3.2005) u Okresního soudu ve Frýdku-Místku domáhala, aby ji žalovaná (její právní předchůdce) zařadila do 7. platové třídy a doplatila jí částku 62.445,- Kč s úroky z prodlení, představující rozdíl mezi mzdou, které by dosáhla při zařazení do 7. platové třídy, a skutečně dosaženou mzdou v 5. platové třídě. Žalobu odůvodnila tím, že u původního zaměstnavatele (Školský úřad F.–M.) byla na základě pracovní smlouvy zaměstnána jako „pracovník spisové služby“ a byla zařazena do 7. platové třídy. Od 1.1.2001 došlo k přechodu práv a povinností z původního zaměstnavatele na právního předchůdce žalované (Okresní úřad F. – M.) a žalobkyně byla novým platovým výměrem zařazena do 5. platové třídy, a to při výkonu „téže pracovní činnosti“ a na základě “téže pracovní smlouvy“. Toto přeřazení považuje žalobkyně za bezdůvodné a diskriminační, a má za to, že „byla ve značné míře snížena její důstojnost a vážnost na pracovišti“.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 18.5.2005 č.j. -74 žalobu „na stanovení povinnosti žalované zařadit žalobkyni za období od 1.1.2001 do 31.12.2002 do 7. platové třídy“ a o zaplacení částky 50.495,- Kč s úroky z prodlení zamítl, řízení „o částku 11.950,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 15.1.2003 do zaplacení“ zastavil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spisovou službu, kterou žalobkyně vykonávala, „nelze podřadit pod odbornou činnost v oboru archivnictví“ a nelze ji tak „podřadit do 7. platové třídy“. Dovodil, že výkon práce žalobkyně spadá do 5. platové třídy hospodářsko-správních a ekonomických prací, a proto je její žaloba nedůvodná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. prosince 2005 č.j. -97 rozsudek soudu prvního stupně v „napadených odstavcích I. a III. výroku“ (tj. ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze zjištění, že žalobkyně vykonávala tzv. předarchivní péči, dospěl po porovnání „obecných charakteristik 5. a 7. platové třídy“ k závěru, že „výkon zaměstnance ve spisové službě okresního úřadu referátu školství nelze v žádném případě považovat za výkon složitých odborných prací, tak, jak je charakterizována 7. platová třída, nýbrž výkon těchto prací je nutno podřadit pod 5. platovou třídu“, a „závěr soudu prvního stupně je tedy zcela správný“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání ve kterém namítala, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutkových zjištění ve věci a také posouzení těchto v nesprávném rozsahu“. Dovolatelka nesouhlasí zejména s postupem soudů obou stupňů, když „vyšly bez dalšího pouze ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR – Odbor pro místní správu“ o tom, že „pracovnice spisovny Školského referátu Okresního úřadu F.–M. nevykonává odbornou činnost v oboru archivnictví“. Nesprávný je podle ní názor soudů obou stupňů, že písemnosti, se kterými pracovala, „nelze považovat za archivní sbírky a fondy“, čímž opomíjejí faktický obsah náplně práce žalobkyně odpovídající obsahu tzv. předarchivní péče podle ustanovení o archivnictví, „kdy žalobkyně fakticky tuto tzv. předarchivní péči vykonávala“. Jestliže by byly provedeny všechny jí navrhované důkazy, dospěly by soudy obou stupňů ke stejnému závěru jako žalobkyně, že práce jí vykonávaná spadá do 7. platové třídy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení ) - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutkových zjištění ve věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je především nesouhlas s tím, jaká skutková zjištění soudy obou stupňů učinily, jestliže dospěly k závěru, že písemnosti, se kterými žalobkyně pracovala, „nelze považovat za archivní sbírky a fondy“, a dále s tím, že opomenuly „především faktický obsah náplně práce žalobkyně“ a její „tvrzení, že hlavní a nejnáročnější činností, kterou žalobkyně vykonávala, byla tzv. předarchivní péče“ ve smyslu ustanovení Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení , a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. března 2007

JUDr. Zdeněk  N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu