Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1262/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy      JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněných a) MUDr. J. B. a b) doc. PhDr. Z. B., CSc., zastoupených advokátem, proti povinné A. H., zastoupené advokátem, za účasti manžela povinné Ing. M. H., zastoupeného advokátem, pro 14.814.575,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 19. 1. 2005, č.j. -4 a o dovoláních povinné a jejího manžela proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005, č.j. -82, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 1. 2005, č.j. -4, jímž Okresní soud Praha – východ nařídil k vymožení pohledávky oprávněných 14.814.575,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 14.814.575,- Kč od 13. 4. 2000 do zaplacení, k vymožení nákladů předchozího řízení  a pro náklady exekuce podle svého rozsudku ze dne 30. 4. 2003, č.j. -212, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004, č.j. -335, exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil JUDr. M. S., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podle , ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „“) ve spojení s , nebylo zapotřebí k rozhodnutí o nařízení exekuce slyšení povinné.

Povinná napadla dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu.

Manžel povinné napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu.

Povinná v dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení a , 3 – uplatňuje jako dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Spatřuje ji v tom, že soud nařídil exekuci bez jejího slyšení. Namítala, že okolnosti případu (postupně vydávaná odlišná rozhodnutí při projednávání věci v nalézacím řízení a výše vymáhané pohledávky neúměrná jejím poměrům) opodstatňovaly, aby jí bylo před nařízením exekuce poskytnuto slyšení, popřípadě aby bylo nařízeno jednání. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Manžel povinné v dovolání – aniž uvedl, z čeho dovozuje jeho přípustnost – namítá, že s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení ihned od okamžiku podání návrhu na exekuci (nebyl uveden v návrhu na nařízení exekuce, ani v rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce), přestože již od počátku řízení bylo zřejmé, že exekucí bude postižen majetek ve společném jmění manželů. Dále poukazoval na to, že při provádění exekuce byly postiženy věci sloužící k uspokojování základních lidských potřeb, které jsou z exekuce vyloučeny. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. ).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním povinné v části, v níž bylo výslovně napadnuto usnesení soudu prvního stupně.

Z ustanovení , podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, vyplývá, že naopak rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání ( ); proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání – oproti tomu – dovolání, bylo-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Tím, že tak povinná v dané věci činí, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání”, které touto vadou trpí, zastavil ( ).

Dovolání povinné a jejího manžela směřující proti usnesení odvolacího soudu nejsou v dané věci přípustná.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, ), je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v   nebo c) (srov. ). Protože použití ustanovení je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením , tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (, věta první, ).

Hodnocením námitek v obou dovoláních vznesených však k závěru o splnění podmínek předepsaných ustanovením , odst. 3 dospět nelze.

Výtka k postupu odvolacího soudu, který usnesení o nařízení exekuce potvrdil bez slyšení povinné, popřípadě že nenařídil jednání, čímž povinné neumožnil přednést příslušná tvrzení a navrhnout důkazy pro jejich podporu, je podřaditelná pod dovolací důvod zakotvený v , a tedy v režimu zkoumání přípustnosti dovolání podle nepřípadná. Nad rámec výše uvedeného lze podotknout, že v řízení, které je upraveno v části šesté – a ve smyslu a , též ustanoveními exekučního řádu – platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon ( ). Jelikož v dané věci odvolací soud zjevně vycházel z toho, že odvolací námitka povinné o věcné nesprávnosti exekučního titulu je ve stádiu nařizování exekuce zcela nerozhodná, a nemínil tak potřebné skutečnosti zjišťovat dokazováním, protože vycházel ze závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně – ze spisu – bez nařízení jednání, nemohl sám mít za odůvodněné nařizovat jednání a nelze proto tomuto postupu ničeho vytknout. Stran ústavnosti takového postupu a respektování zásady spravedlivého procesu lze zde odkázat na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. března 1996 sp. zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, svazku 5, ročník 1996 – I.díl, v oddíle II, dle něhož pro zvláštní povahu vykonávacího řízení nelze spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut a že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, porušení práv stanovených v y ČR a v d.

Ani námitkou manžela povinné, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, která představuje uplatnění důvodu zmatečnosti podle ustanovení , se dovolací soud zabývat nemohl. K vadám uvedeným v ustanovení , jakož i k „jiným“ vadám řízení může totiž dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. , větu druhou, ). Tento předpoklad v dané věci, jak již bylo výše uvedeno, není naplněn.

V řízení o nařízení exekuce je bezvýznamná i námitka manžela povinné o vyloučení některých movitých věcí z exekuce; význam této námitky se odsouvá do řízení o zastavení exekuce (srov. a ).

Zbývá dodat, že rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem ( ) je vyloučen již proto, že napadené rozhodnutí posuzovalo výlučně otázky práva procesního.

Lze tedy uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou přípustná podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení ; Nejvyšší soud je proto bez jednání (, věta první, ) odmítl (, věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2007

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu