Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1186/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 6. 2. 2004, č.j. -33, jímž okresní soud – s odůvodněním, že „povinní učinili dostatečná opatření ke splnění vykonávané povinnosti“ – výkon rozhodnutí nařízený uložením pokuty zastavil. Své rozhodnutí odvolací soud s poukazem na ustanovení ve spojení s ustanovením odůvodnil závěrem, že v průběhu řízení o zastavení exekuce se titul (usnesení o předběžném opatření /č.l. 3/ vydané v nalézacím řízení o vyklizení oprávněných, jímž byli povinní zavázáni oprávněným /žalovaným/ „poskytnout vytápění, elektrickou energii a teplou vodu…,      a to – bude-li žalobě vyhověno – do konce lhůty k vyklizení“) stal dnem vykonatelnosti vyhovujícího rozsudku /č.l. 53-58/, tedy dnem 19. 5. 2005 neúčinným. V závěru odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud výslovně uvedl, že nastal-li v průběhu řízení o zastavení exekuce, a to po vydání rozhodnutí exekučního soudu prvního stupně, důvod k zastavení podle , nebylo třeba zabývat se „věcnými důvody, jež vedly soud prvního stupně k zastavení výkonu rozhodnutí podle “.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oprávnění dovolání, v němž zásadní právní význam přisuzovali otázce, „zda je odvolací soud oprávněn zcela se oprostit od povinnosti posoudit prvoinstanční rozhodnutí napadené odvoláním, co do důvodu          a odůvodnění tohoto přezkoumávaného rozhodnutí a rozhodnout jen na základě nově nastalé právní situace, a dále, zda odvolací soud může rozhodnout o zastavení výkonu rozhodnutí, když vzhledem ke všem okolnostem není rozhodnutí o povolení výkonu rozhodnutí pravomocné“. Nesprávné právní posouzení věci ( odst. písm. b/ ) dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud exekuci zastavil z důvodu podle , tedy důvodu jiného než soud prvního stupně (podle ), aniž se věcně zabýval odvolacími námitkami oprávněných a aniž hodnotil správnost jeho závěrů právě z hlediska těchto námitek (totiž splnění vykonávané povinnosti); kromě toho podle dovolatelů trpí řízení vadou podle , spočívající jednak v tom, že soud prvního stupně nařizující exekuci sám rozhodl  o odvolání povinných (proti jejímu nařízení /č.l. 33/), jež posoudil jako návrh na zastavení exekuce, a jednak v tom, že o zastavení exekuce bylo rozhodnuto, aniž bylo pravomocné její nařízení.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení - jež podle platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelé to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle , pokud by jí řízení, trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze  důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Takovýto dovolací důvod však – ač jej ohlásili – oprávnění ve skutečnosti neuplatnili.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolatelé však nesprávnou aplikaci či interpretaci práva – a to ani procesního – odvolacímu soudu nevytýkají, což je zjevné nejen z formulace tzv. otázek zásadního právního významu (ve druhém odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí doslovně citované), ale i z obsahového vymezení dovolacího důvodu jimi samotnými podřazeného ustanovení (viz druhá část téhož odstavce odůvodnění tohoto rozhodnutí, případně druhý odstavec čtvrté strany dovolání /č.l. 77/, kde dovolatelé dokonce výslovně uvádějí, že naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřují v tom, že odvolací soud „potvrdil prvoinstanční rozhodnutí, které nebylo vydáno způsobem stanoveným zákonem“).

Z uvedeného je zřejmé, že jediný (k založení přípustnosti dovolání podle ) způsobilý dovolací důvod uplatněn nebyl.

Spatřují-li dovolatelé – v tom, že „soud nařizující výkon rozhodnutí sám rozhodl o odvolání“ – vadu řízení podle , pak (kromě toho, že uplatňují dovolací důvod k založení přípustnosti podle 237 odst. 1 písm. c/ nezpůsobilý) pomíjejí, že exekuční soud prvního stupně může posoudit podání označené jako odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce podle jeho obsahu – jsou-li jím uplatněny výlučně námitky posouditelné podle (o kterýžto případ šlo v souzené věci, kdy oprávnění namítali výlučně splnění své povinnosti) – jako návrh na zastavení exekuce. To také soud prvního stupně výslovně ve druhém odstavci odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil. Logickým důsledkem takového postupu prvostupňového soudu    (k tomu srov. Zprávu Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21, str. 180, 181/518, 519) pak je, že rozhodnutí o nařízení exekuce nabylo právní moci; dovolací námitka, že exekuce byla zastavena, aniž její nařízení nabylo právní moci, tedy nemá oporu ve spise (na čemž nic nemůže změnit ani skutečnost, že usnesení o nařízení exekuce /č.l. 6/ doložkou právní moci opatřeno nebylo).

Výtka, že „prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje rozhodnutí o zastavení řízení o výkon rozhodnutí, ale přímo zastavuje výkon rozhodnutí“, je obsahově neurčitá a tedy nerelevantní.

Konstatování, že „dovolatelé mají i dnes právní zájem na výsledku sporu, neboť sice z bytu byli vystěhováni, nemají ale přidělený další byt, v předmětném bytě jsou stále hlášeni a zejména vedou spor o protiprávnost soudního rozhodnutí o vyklizení předmětného bytu, zřejmě formou dovolání“, stejně jako sdělení, že proti povinným podali žalobu o náhradu škody, není uplatněním žádného z taxativně (v ustanovení         , 3 ) vymezených dovolacích důvodů a pro posouzení dané věci tedy právně nevýznamné.

Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání ( ) – podle ustanovení věty první, odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, povinným však prokazatelné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak  měli dle , a věty první právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

.

V Brně dne 27. února 2007

JUDr. Vladimír  M i k u š e k , v.r.

předseda senátu